III. ÚS 397/99

23. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 397/99



Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P., spol.
s r. o., zastoupené jednatelem P. J., právně zastoupené Mgr. P. Z., advokátem, proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17. dubna 1996, sp. zn.
17 Cm 570/95, mimo ústní jednání dne 23. 2. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění

Podáním, označeným jako "ústavní stížnost", brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17. dubna 1996 (17 Cm 570/95) a tvrdí, že napadeným rozsudkem obecného soudu bylo porušeno její "ústavou zaručené právo na soudní ochranu, zejména pak její právo podle čl. 37 odst. 3 Listiny, které zaručuje všem účastníkům soudního řízení rovná práva, když jí bylo postupem soudu znemožněno bránit se žalobě, a to ani v rámci odvolacího řízení".
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona].
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů a tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zákona). Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona).
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že se nemohla dovědět
o vydaném rozsudku, který jí nebyl řádně doručen, a proto nemohla uplatnit svá práva v rámci odvolacího řízení. Ústavní soud si proto vyžádal spis Krajského obchodního soudu v Praze (17 Cm 570/95), ze kterého mimo jiné zjistil, že stěžovatelka po celou dobu řízení uváděla jako svoji adresu K. 16, 150 00 Praha 5. Pod touto adresou rovněž činila všechna podání vůči soudu (č. l. 4 označeného spisu), aniž by jakýmkoliv jiným způsobem soudu sdělila případnou změnu adresy nebo případnou nemožnost doručení písemností na uvedenou adresu. Stěžovatelka tedy věděla, že je proti ní vedeno řízení před Krajským obchodním soudem v Praze a musela si být vědoma rovněž toho, že korespondence Krajského obchodního soudu v Praze, a to včetně případného rozsudku, bude soudem doručována na adresu, kterou sama ve svých podáních soudu sdělila. Bylo tedy plně v zájmu stěžovatelky, aby soudu sdělila případně jinou adresu nebo změnu adresy, na kterou jí mají být doručeny soudní písemnosti, příp. rozhodnutí ve věci samé. Není totiž povinností soudu zkoumat, zda se účastník na uvedené adresu zdržuje či nikoliv a postupuje-li soud zákonným způsobem při doručování svých písemností (§ 48 o. s. ř.), pak k tomuto zákonnému postupu obecného soudu nelze ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic podstatného vytknout.
Stěžovatelka proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze v zákonné lhůtě nepodala odvolání a nevyužila tak všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, proto nezbylo než její ústavní stížnost shledat jako nepřípustnou a rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 23. února 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 397/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies