II. ÚS 576/99

23. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 576/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla, a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek L. H., J. K., a H. B., zastoupených K. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 1999, j. 23 Cdo 1350/99-200, takto:


Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelky napadly ústavní stížností dne 20. 12. 1999 usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 1999, j. 23 Cdo 1350/99-200, s tvrzením, že tímto rozhodnutím byla porušena jejich základní práva, a to konkrétně čl. 36 odst. 1. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto dovolání stěžovatelek proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1998, j. 24 Co 180/98-181, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 12. 1997, j. 15 C 148/96-l 36, v části, jíž byla žalovanému Okresnímu stavebnímu podniku Kladno uložena povinnost vydat stěžovatelkám každé jednu třetinu objektu označeného jako cementárna na parcele č. 477 zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. 177 pro obec a k. ú. Z. a dále uvedený rozsudek změnil tak, že žalobu na vydání parcel č. 477 a č. 544 se stavbami na těchto nemovitostech postavených, zapsaných na LV č. 177 pro obec a k. ú. Z., zamítl. Stěžovatelky napadly rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, dovoláním, kterým požadovaly jeho zrušení a vrácení věci v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelek odmítl z důvodu, že bylo podáno opožděně.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítaly, že dovolání bylo podáno omylem opožděně, a to proto, že omylem bylo vycházeno z 30 denní lhůty k podání dovolání a nikoliv ze lhůty jednoměsíční, když rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1998, čj. 24 Co 180/98181, neobsahoval poučení týkající se možnosti podání dovolání a zvláště lhůty k podání tohoto dovolání. Stěžovatelky nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, který se odvolal na závěr ústavního soudu uvedený v nálezu (správně usnesení) sp. zn. III. ÚS 312/97, s tím, že
1

2
II. ÚS 576/99
nebylo povinností odvolacího soudu, aby poučoval účastníky o možnosti podání dovolání a o lhůtě k podání dovolání, nebot' tento názor je přímo v rozporu s ustanovením § 5 občanského soudního řádu, podle kterého soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Stěžovatelky současně odkazují na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 65/93, který dospěl k opačnému závěru.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR, vyjádření vedlejšího účastníka a připojil si spis Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 15 C 148/96.
Nejvyšší soud ČR ani vedlejší účastník řízení Okresní stavební podnik Kladno, st. p. v likvidaci, se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
Ústavní soud po zvážení skutkového i právního stavu v uvedené věci dospěl k závěru, že k porušení namítaného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo a ústavní stížnost je tak zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti vzal Ústavní soud v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelkami, tak i výklad zastávaný ústavním soudem, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.
Tvrzení stěžovatelek, že odvolací soud nesplnil svoji poučovací povinnost tím, že je nepoučil o možnosti podat dovolání podle ustanovení § 5 občanského soudního řádu, není důvodné a ve vztahu k celému předchozímu řízení ve věci se jeví jako zcela účelové. Jak ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 15 C 148/96, podaly stěžovatelky již v předchozí fázi řízení proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. l. 1993, j. 12 Co 286/92-68, dne 7. 5. 1993 dovolání, na základě kterého Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 26. 4. 1996, j. 3 Cdon 185/96-96, napadené rozsudky zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení. Možnost podání dovolání podle ustanovení j 236 občanského soudního řádu byla stěžovatelkám již známa z dřívějšího průběhu soudního řízení před obecnými soudy.
Úkolem soudů je poskytnout účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, vyzvat je, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno, popřípadě je poučit, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Poučovací povinnost soudů však v žádném případě nemůže znamenat nahrazení činnosti právních zástupců, neboť by tím porušovaly ústavní princip nestrannosti soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Podle Ústavního soudu výtky stěžovatelek adresované obecným soudům nejsou na místě. Stěžovatelky svého práva podat v souzené věci dovolání využily, avšak nepříznivý důsledek zásahu do svých práv si způsobily vlastním chováním. Zásada "necht' si každý střeží svá práva" ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Pokud se týká odkazu stěžovatelek na nález ústavního soudu, sp. zn. 111. ÚS 65/93 (nález č. 27, sv. 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), Ústavní soud konstatuje, že každý případ je nezbytné posuzovat s ohledem na jeho individuální odlišnosti. Občanský soudní řád z hlediska obsahu rozhodnutí soudu stanoví v j 157 odst. 1, že v písemném vyhotovení rozsudku mimo jiné musí být obsaženo poučení o odvolání. Toto ustanovení se vztahuje k rozsudku I. stupně, pro obsah rozsudku soudu odvolacího se použije přiměřeně. V žádném ustanovení občanského soudního řádu není stanovena povinnost soudu poučit účastníky o
2

II. ÚS 576/99
možnosti podat dovolání. V této souvislosti je nutno vzít v úvahu rozdíl mezi funkcí institutu odvolání a dovolání. Odvolání má povahu řádného opravného prostředku, který je přípustný vůči každému rozsudku. Naproti tomuto dovolání má charakter mimořádného opravného prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu. Možnost využití tohoto prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro podané dovolání. Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, nelze proto vyvozovat, že tímto postupem byla stěžovatelkám znemožněna soudní ochrana (viz usnesení ústavního soudu ze dne 28. 11. 1997, sp. zn. III. ÚS 312/97, usn. č. 21, sv. č. 9 Sbírky nálezů a usnesení ústavního soudu).
Za daného stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako zjevně neopodstatněnou odmítl.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.


V Brně dne 23. února 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu

3

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 576/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies