II. ÚS 526/99

23. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 526/99



C
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti A. O., zastoupené JUDr. B. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 1999, čj. 9 Co 222/99-63, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 1. 1999, j. 17 C 152/98-34, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 17. 11. 1999 doručena ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 1999, j. 9 Co 222/99-63, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 1. 1999, j. 17 C 152/98-34.
Napadenými rozhodnutími nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na určení, že stěžovatelka je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. 303 pro obec B., k. ú. K. u B. u Katastrálního úřadu ve Frýdku-Místku. Soud prvého stupně svoje rozhodnutí odůvodnil skutečností, že stěžovatelka v dané věci neunesla důkazní břemeno, kdy se jí nepodařilo prokázat, že při uzavírání kupních smluv byla uvedena odpůrci v omyl, když s obsahem kupních smluv byla řádně seznámena. Odvolací soud neshledal v postupu soudu prvého stupně žádné závady a napadený rozsudek jako věcně správný ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu potvrdil a současně zamítl návrh stěžovatelky na připuštění dovolání, nebot' při řešení stěžovatelkou položených otázek nejde o rozhodování po právní stránce zásadního významu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že oběma napadenými rozsudky bylo porušeno její ústavou zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelka se neztotožňuje se skutkovými závěry a způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a vytýká obecným soudům ve věci rozhodujících neúplné zjištění skutkového stavu, založeného na nevyhodnocení a nedbání důkazů, jimiž hodlala oprávněnost uplatněného nároku prokázat, čímž došlo i k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny. Obecné soudy dle názoru stěžovatelky jednaly v rozporu se zákonem, a to
1

2
11. ÚS 526/99
v rozporu s ustanoveními § 153, 5 132 a 5 157 občanského soudního řádu a nerespektovaly ani ustanovení o rovnosti účastníků řízení ve smyslu ustanovení § 18 občanského soudního řádu.

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků, a to Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, vyjádření vedlejších účastníků J. a M. G. a připojil si spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 17 C 152/98.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 12. l. 2000 především poukázal na skutečnost, že napadeným rozsudkem byl též zamítnut návrh na připuštění dovolání. Stěžovatelka tak svým návrhem na připuštění dovolání vytvořila prostor pro podání dovolání dle 5 239 odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolání však navrhovatelkou podáno nebylo a jde o situaci, kdy ústavní stížnost je nepřípustná, nebot' stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, vyjma návrhu na obnovu řízení. Odvolací soud ve svém vyjádření konstatuje, že argumentace, kterou stěžovatelka uplatňuje v ústavní stížnosti, je v podstatě shodná s argumentací uváděnou před soudy obou stupňů a má za to, že k porušení práva na nestranný a spravedlivý proces nedošlo. Při hodnocení důkazů bylo postupováno podle 5 132 občanského soudního řádu a z odůvodnění rozsudků je dostatečně patrno, co vedlo k závěru o nedůvodnosti návrhu stěžovatelky, jakými úvahami se soudy řídily a jaké právní závěry z nich učinily. K námitce stěžovatelky, že dostatečně nechápala obsah smluv, odvolací soud připomíná, že nebylo tvrzeno, že stěžovatelka je osobou nezpůsobilou k právním úkonům, případně že by jednala v duševní poruše (viz § 38 občanského zákoníku). Závěrem odvolací soud navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti.

Okresní soud ve Frýdku-Místku ve svém vyjádření ze dne 24. 1. 2000 ponechává na úvaze Ústavního soudu, zda je ústavní stížnost důvodná, nedomnívá se však, že v daném případě došlo k porušení zákona a základních práv a svobod občana.

Vedlejší účastník J. G. ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. 1. 2000 uvádí, že je přesvědčen o tom, že na základě procesního postupu, který stěžovatelka zvolila, kdy proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 1999, sp. z. 9 Co 222/99, nepodala dovolání proti výrokové části v bodě III., ačkoliv sama vyslovení přípustnosti dovolání navrhla, je třeba dovodit, že v daném případě založila stěžovatelka zmíněným postupem (nepodáním dovolání) překážku nepřípustnosti ústavní stížnosti v dané věci, když nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Z tohoto důvodu mělo by být přijetí ústavní stížnosti navrhovatelky Ústavním soudem odmítnuto. Tvrzení stěžovatelky, že v dané věci došlo rozsudky soudů obou stupňů k porušení jejích ústavně zaručených práv, nejsou ničím podložena. Z odůvodnění rozsudku sondu prvého stupně a i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je možno zjistit, že ve věci stěžovatelka byla opakovaně vyslechnuta a byly provedeny a pečlivě vyhodnoceny veškeré důkazy, které navrhla. Rozhodnuto ve věci bylo na základě řádně a správně zjištěného skutkového stavu věci a písemné vyhotovení obou rozsudků zcela odpovídá požadavkům stanoveným ustanovení 5 157 občanského soudního řádu. Rozhodnutí je nutno považovat za věcně správná, když stěžovatelka svá tvrzení ve sporu neprokázala.

Na základě shromážděných podkladů a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
2

3





II. ÚS 526/99
Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Ostravě nevyhověl návrhu stěžovatelky na vyslovení přípustnosti dovolání a stěžovatelka následně dovolání nepodala, ač podle ustanovení 5 239 odst. 2 občanského soudního řádu je v takovém případě dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Jakkoliv tedy další osud takového dovolání záleží na názoru dovolacího soudu, je nutné jej považovat za prostředek, který měla stěžovatelka k ochraně svých práv k dispozici, kterého však nevyužila (obdobně viz rozhodnutí IV. ÚS 93/98, publikované pod č. 36, svazek 10, str. 479-481, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu CR).

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nevyčerpala podle ustanovení 5 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 23. 2. 2000

Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu

3

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 526/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies