IV. ÚS 5/2000

24. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 5/2000










Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti JUDr. J.J., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1999, čj. 33 Cdo 2389/98-113, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 1998, čj. 15 Co 309/97-97, a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 1. 1997, čj. 6 C 174/95-72,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo na možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, a rovněž právo dle čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť stěžovatel postupem soudu byl poškozen na svých právech. Stěžovatel proto navrhuje, aby výše uvedená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.

Z obsahu spisu 6 C 174/95 Okresního soudu v Přerově Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Přerově zamítl výše uvedeným rozsudkem žalobu, jíž se vedlejší účastníci domáhali po stěžovateli vydání 15 kusů regálů, v rozsudku blíže popsaných, současně však zavázal stěžovatele k zaplacení částky 12 600,-- Kč spolu s náklady řízení ve výši 504,-- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud mimo jiné uvedl, že přestože je nepochybné, že ze strany stěžovatele došlo k bezdůvodnému obohacení, když tento získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, nebylo možno vyhovět žalobě na vydání předmětných věcí, a tedy uvést věc v předešlý stav, protože stěžovatel předmětné regály prodal třetí, a to neznámé, osobě. Z tohoto důvodu soud přiznal vedlejším účastníkům právo na zaplacení peněžní hodnoty předmětných věcí jako náhradní plnění. Stěžovatel podal proti rozsudku Okresního soudu odvolání. Odvolací soud nařídil jednání na den 25. 5. 1998 na 9:30 hodin. Vzhledem k tomu, že na stejný den měl stěžovatel nařízeno jiné jednání, požádal soud o odročení jednání. Krajský soud však tuto žádost stěžovatele neakceptoval a k odvolání stěžovatele rozhodl napadeným rozsudkem bez přítomnosti stěžovatele tak, že rozsudek okresního soudu v napadené části potvrdil. V odůvodnění rozsudku krajský soud mimo jiné uvedl, že k přechodu vlastnického práva z žalobců na žalovaného nedošlo žádným zákonem předpokládaným způsobem. Krajský soud proto po právní stránce hodnotí vztah mezi účastníky v předmětném případě odlišně od soudu prvého stupně, tedy nikoli jako vztah z bezdůvodného obohacení, nýbrž jako nárok uplatněný z titulu ochrany vlastnického práva. K stěžovatelově námitce, že vynaložil určitou peněžní částku na skladování předmětných věcí žalobců, Krajský soud uvedl, že stěžovatelova tvrzení zůstala nekonkrétní, a že neprokázal ani výši případných nákladů tohoto druhu ani účelnost jejich vynaložení, a proto k těmto námitkám nemohl přihlédnout. Krajský soud má rovněž za to, že v řízení byla prokázána též obecná cena předmětných regálů v penězích dle stavu v době neoprávněného zadržení věcí, a to částkou 12.600,-- Kč, která představuje peněžní ekvivalent vlastnictví žalobců, jak uvádí znalecký posudek citovaný v odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který toto dovolání usnesením odmítl. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud ČR mimo jiné uvedl, že dovolání bylo sice podáno včas, oprávněnou osobou a obsahovalo stanovené náležitosti, avšak dovolací soud se detailně zabýval otázkou, zda dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., které stanoví že dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Dovolací soud na základě spisového materiálu zjistil, že jednání u odvolacího soudu bylo nařízeno na den 25. 5. 1998 a žalovaný byl k jednání řádně předvolán. Podáním ze dne 15. 5. 1998, které odvolací soud obdržel dne 19. 5. 1998, se žalovaný omluvil z jednání s ohledem na jiné jednání. V této omluvě je uvedeno: "V případě nutnosti žádáme o laskavé odročení jednání na jiný termín." Ze slov "v případě nutnosti...." Nejvyšší soud ČR dovodil, že dovolatel ponechal na zvážení soudu, zda bude jednání odročeno či nikoliv a odročení jednání z důvodu jím uváděného jednoznačně nepožadoval. Dovolací soud tak na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že dovolání není z důvodu uváděného dovolatelem přípustné. Stěžovatel podal proto ve lhůtě proti rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost, neboť měl za to, že jimi byl poškozen na svých ústavních právech.

Ústavní soud neshledává, že by byl stěžovatel poškozen na svých ústavních právech, konkrétněji, že soudy bylo stěžovateli odepřeno právo na soudní ochranu, jakož i právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo na možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud souhlasí s argumentací Nejvyššího soudu ČR, že stěžovatel ve svojí omluvě neúčasti při jednání s ohledem na jiné soudní jednání dal soudu možnost zahájit jednání v přítomnosti či nepřítomnosti stěžovatele. Stejně tak z roviny ústavněprávní oddaluje celou věc i skutečnost, že stěžovatel uvedl ve své omluvě pouhý poukaz na jiné, blíže nespecifikované, jednání, kterýžto poukaz však za překážku jednání považovat nelze. Ústavní soud souhlasí i s argumentací krajského soudu, že nelze považovat za právně relevantní ve vztahu k případnému porušení ústavních práv stěžovatele skutečnost, že stěžovatel nebyl soudem vyzván, aby doplnil svou "obranu". V této souvislosti soud poukázal i na okolnost, že stěžovatel je advokátem, tedy osobou znalou procesních práv účastníka řízení i hmotného práva, a měl tedy být schopen uplatnit všechny argumenty k obraně svých práv. K námitce stěžovatele, že obecnými soudy byla nesprávně určena výše požadované náhrady, když krajský soud přiznal žalobcům tzv. obecnou cenu jejich majetku, a že nesprávným postupem soudu bylo žalobcům přiznáno více, než jim přísluší, a dále že k uzavření platné kupní smlouvy nedošlo, a majetek žalobců byl tedy na stěžovatelovy náklady převezen a opatrován po dobu téměř jednoho roku, čímž byla stěžovateli odepřena soudní ochrana, Ústavní soud dodává, že podle jeho názoru obecné soudy se k stěžovatelovým námitkám v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vyjádřily, a neshledává na jejich rozhodnutích jakoukoliv vadu, která by mohla celou věc posunout do ústavněprávní roviny.

Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností tedy neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem obecných soudů byly překročeny meze ústavnosti, zejména pak, že soudní řízení jako celek nemělo spravedlivý charakter. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné


V Brně dne 24. února 2000


JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 5/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies