IV. ÚS 306/99

24. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 306/99








Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti L. E., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1999, čj. 1 Co 33/99-53,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze stěžovatelka uvádí, že podáním zprávy žalovaným o její pověsti a věrohodnosti, adresované Okresnímu soudu v Hradci Králové a znevažující její lidskou důstojnost, osobní čest a pověst, došlo k porušení celé řady jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 10, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Ústavy ČR a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Z uvedených důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.

Z obsahu spisu 35 C 155/97 Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že žalobou, došlou tomuto soudu dne 7. 8. 1997, domáhala se stěžovatelka ochrany své osobnosti podle § 11 a násl. občanského zákoníku s poukazem na zprávu podanou žalovanou obcí D. Okresnímu soudu v Hradci Králové a týkající se její pověsti a věrohodnosti. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 1998, čj. 35 C 155/97-28, žalobu stěžovatelky zamítl. Krajský soud zjistil, že přípisem ze dne 26. 5. 1997 obrátil se Okresní soud v Hradci Králové ve věci sp. zn. 9 C 179/96 na žalovanou obec D. se žádostí o podání zprávy o pověsti a věrohodnosti účastníků řízení, na kteroužto žádost reagovala žalovaná obec přípisem ze dne 28. 5. 1997 následujícího obsahu: "Pověst L. E., bytem D., je v obci velmi špatná. Pí E. systematicky vyhledává a je iniciátorem konfliktů s obyvateli obce. Tohoto dokladem je množství přestupků na úseku občanského soužití, které byly na místním úřadě řešeny. Také o pravdivosti většiny informací pí E. poskytovaných lze s úspěchem pochybovat." Na základě provedených důkazů dospěl krajský soud k závěru, že žalovaná obec nezneužila svého práva a povinnosti podat zprávu o pověsti stěžovatelky, neboť ve zprávě je její pověst dávána do souvislosti s tím, že systematicky vyhledává a je iniciátorem konfliktů s obyvateli obce, kterážto skutečnost vyplývá z celé řady přestupkových řízení, na nichž stěžovatelka participovala. Pokud jde o názor žalované obce v otázce věrohodnosti stěžovatelky, bylo na soudu, aby tento důkaz hodnotil v rámci provedeného dokazování. Žalovaná obec podanou zprávu nezveřejnila a zaslala ji pouze zmíněnému Okresnímu soudu v Hradci Králové. K odvolání stěžovatelky rozhodl vrchní soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil, když se v podstatě ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně. Žalovaná obec podáním zprávy plnila povinnost podle ustanovení § 128 o. s. ř. a při podávání této zprávy neporušila princip společenské přiměřenosti.

Již obecné soudy vcelku správně poukázaly na to, že inkriminovaná zpráva byla podána na základě přípisu Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 1997 ve věci sp. zn. 9 C 179/96, v němž uvedený soud požadoval podání zprávy o pověsti a věrohodnosti jak stěžovatelky, vystupující v tomto sporu jako žalobkyně, tak i žalované. Každá taková zpráva, kterou jsou ve smyslu ustanovení § 128 o. s. ř. povinny podat nejen právnické, ale i fyzické osoby, představuje pro soud pouze jeden z důkazních prostředků, a nikterak tedy soud nezavazuje v tom směru, že by k ní musel bez dalšího přihlížet a považovat ji za prokazující určitou skutečnost. Je nepochybně otázkou, zda vyžadování zpráv o "pověsti a věrohodnosti", jak je tomu i v projednávané věci a jak se poměrně často děje i v jiných případech, je zcela na místě, nicméně je-li orgán místní samosprávy takto dotázán, lze mu stěží vytýkat, a následně pak dokonce věc posunovat do ústavně právní roviny, jestliže na výslovně položenou otázku soudem stran pověsti a věrohodnosti odpoví způsobem, který kupř. u stěžovatelky má negativní dopad. Také podle názoru Ústavního soudu totiž zpráva žalované obce neporušila princip společenské přiměřenosti, je-li nesporné, že stěžovatelka, případně členové její rodiny, participovali na přestupkovém řízení jen v období let 1997 - 1998 v celkem 18 případech, i když tyto případy v procesu jejich řešení posléze "vyzněly do ztracena". Zpráva sepsaná a podepsaná starostou obce, a posléze schválená i zastupitelstvem, reflektuje evidentně převládající mínění občanů obce, jež případně může být i jednostranné. Na straně druhé však i stěžovatelka sama není evidentně s to se vyvarovat případných jednostranných závěrů, když kupř. při jednání dne 7. 10. 1998 ústy svého zástupce uvedla, že nemovitosti jí postavené, svou kvalitou převyšují běžnou zástavbu v obci, což samozřejmě budí závist, a nejen to, dále občanům vadí, že pozemky, které užívali jako parkoviště, obecní louku apod., nemohou již užívat. I tento údaj stěžovatelky dokumentuje v žalované obci D. zřejmě existující konflikt, v němž ani stěžovatelka nevystupuje nijak pasivně a bez hodnotících úsudků, když jako jedna ze stran tohoto konfliktu je stěžovatelkou hodnocena jako "závistivci". Také Ústavní soud má proto za to, že inkriminovaná zpráva již svou povahou - jde o důkazní prostředek zpochybnitelný v soudním řízení, pro jehož účely byl vyžádán -, je stěží způsobilá zasáhnout do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Souhrnně vyjádřeno, žalovaná obec byla povinna reagovat na požadavek soudu ve smyslu ustanovení § 128 o. s. ř. , a učinila tak způsobem stěží porušujícím princip společenské přiměřenosti, uváží-li se konkrétní poměry a vztahy v obci, kdy stěžovatelka sama vnímá způsob myšlení a chování ostatních občanů v již konstatované, nicméně neprokázané, rovině. Jinými slovy, stěžovatelka se na straně jedné domáhá ochrany svých práv, na straně druhé však sama imputuje občanům obce vlastnosti, jež sice náleží k lidské přirozenosti, nicméně spíše k její odvrácené stránce, a proto rovněž velmi pochybné z hlediska osobní cti a dobré pověsti.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se jeví Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 24. února 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 306/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies