IV. ÚS 262/98 - Opomenutí existence § 28b odst. 2 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

24. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Za porušení práva na spravedlivý proces je třeba považovat
dosavadní postup orgánů veřejné moci v dané restituční věci
rozhodujících, jestliže tyto při svém rozhodování pominuly
existenci ustanovení § 28b odst. 2 zákona o půdě, ačkoliv úvaze
o jeho aplikaci v daném případě nasvědčovaly jimi zjištěné
skutkové okolnosti případu.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 09.03.2000 sp. zn. IV. ÚS 262/98)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti B. G., Ing.
J. G., a J. G., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 31. března 1998, čj. 31 Ca 29/98-27, a rozhodnutí Okresního
úřadu Jičín, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. prosince
1997, čj. PÚ/4507/97/La, za účasti Krajského soudu v Hradci
Králové, jako účastníka řízení, a Okresního úřadu Jičín, okresního
pozemkového úřadu, a L. České republiky, s. p., jako vedlejších
účastníků řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3.
1998, čj. 31 Ca 29/98-27, a rozhodnutí Okresního úřadu Jičín,
okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 12. 1997, čj.
PÚ/4507/97/La, se zrušují.


Odůvodnění
Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají,
s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 2 a 3
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. března 1998,
čj. 31 Ca 29/98-27, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního
úřadu Jičín, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 12. 1997, čj.
PÚ/4507/97/La, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelé se nestávají
vlastníky nemovitostí ve výroku cit. rozhodnutí blíže
specifikovaných. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé
rekapitulují okolnosti uzavírání kupní smlouvy, jejímž předmětem
byl prodej sporných nemovitostí, která se však nedochovala,
o jejímž uzavření nemohou být pochybnosti, když součástí spisového
materiálu v dané restituční věci jsou listiny, jež se týkají
neudělení souhlasu k této smlouvě podle § 13 zákona č. 46/1948
Sb., o nové pozemkové reformě. Jmenovitě jde o stížnost manželů B.
a J. G. do výměru Ministerstva zemědělství v Praze z 22. března
1949, čj. 10.711/49-IX/A-22, ve věci pozemkové reformy, dále
přípis Ministerstva zemědělství, čj. 11793-50-IX/A-22, ze dne 7.
3. 1950, jímž je manželům J. a B. G. sdělováno, že spisový
materiál, týkající se předmětného výměru, byl zaslán dne 26. 1.
1950 správnímu soudu, a konečně rozhodnutí Správního soudu
v Bratislavě ze dne 13. 12. 1950, čj. 1098/1949-3, kterým byla
zamítnuta stížnost manželů G., směřující proti shora označenému
výměru tehdejšího Ministerstva zemědělství o neudělení souhlasu
podle § 13 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě,
k převodu vlastnického práva k nemovitostem, uvedeným v kupní
smlouvě sepsané dne 2. února 1948 mezi J. K., jako prodávajícím,
a manželi G., jako kupujícími. Dále podrobně popisují další
majetkoprávní osud předmětných nemovitostí a okolnosti trestního
stíhání J. Gr., mimo jiné za trestný čin pobuřování proti
republice. K vlastnímu průběhu restitučního správního řízení
uvádějí, že podle jejich názoru za situace, kdy k předmětným
nemovitostem uplatnilo více žadatelů restituční nároky, s ohledem
na složitý vývoj vlastnických práv k těmto nemovitostem v období
než došlo k jejich nabytí tehdejším čs. státem, měl okresní
pozemkový úřad všechny zainteresované žadatele svolat k ústnímu
jednání a v rámci něho situaci řešit tak, aby na svých právech
nebyl žádný z žadatelů o restituci krácen. Dále poukazují na to,
že v restitučním řízení nebyla vzata v úvahu vůbec okolnost, že
manželé G. po určitou dobu předmětný majetek měli ve své faktické
držbě a hospodařili na něm.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, k ní připojených
příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 31 Ca
29/98, a spisového materiálu Okresního úřadu Jičín, okresního
pozemkového úřadu, jehož součástí je rozhodnutí, čj.
PÚ/4507/97/La, ze dne 1. 12. 1997, Ústavní soud dospěl k závěru,
že z otázek, které byly předmětem posuzování orgány veřejné moci
v dosavadních řízeních, je třeba pozornost zaměřit na otázku, koho
je třeba pro účely restituce vlastnického práva podle zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále
jen "zákon o půdě"), považovat za původního vlastníka nemovitostí
v situaci, kdy nebyl ke kupní smlouvě, týkající se předmětných
nemovitostí, udělen souhlas nebo dodatečný souhlas Ministerstva
zemědělství podle § 13 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové
reformě, v důsledku čehož nedošlo k převodu vlastnického práva na
kupujícího. Ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci shodně
ve svých rozhodnutích uvádějí, že stěžovatelé v dosavadních
řízeních nedoložili kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej
usedlosti čp. 3 B., od tehdejšího jejího vlastníka J. K. manželům
J. a B. G., kteří dne 28. 12. 1992 uplatnili u Okresního úřadu
Jičín, okresního pozemkového úřadu, podle § 9 zákona o půdě na
tento nemovitý majetek restituční nárok, a současně uvedli, že se
považují za oprávněné osoby podle § 4 odst. 1 zákona o půdě,
a současně s přihlédnutím k § 4a odst. 3 písm. c) zákona o půdě
žádají, aby byli okresním pozemkovým úřadem považováni za tzv.
domnělé vlastníky.

Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém
podrobném vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že ústavní stížnost
považuje za neopodstatněnou, neboť stěžovatelé nebyli kráceni na
svém právu domáhat se soudního přezkoumání rozhodnutí orgánu
státní správy, kterým bylo negativně rozhodnuto o jimi tvrzených
restitučních nárocích podle zákona o půdě. O jimi podaném opravném
prostředku soud rozhodoval podle hlavy třetí části páté o.s.ř., ve
spoj. s § 9 odst. 6 zákona o půdě, za účasti stěžovatelů a jejich
právního zástupce, stěžovatelům byl umožněn přednes i vyjádření ke
stanovisku odpůrce - Okresního úřadu Jičín, okresního pozemkového
úřadu (dále jen "okresní pozemkový úřad"). Podle názoru účastníka
řízení nelze ze skutečnosti, že soud neshledal nezákonnost
rozhodnutí okresního pozemkového úřadu, vyvozovat, že by soud
porušil svoji ústavní povinnost podle čl. 90 Ústavy ČR, tj.
poskytnout stěžovatelům ochranu tvrzeného práva k majetkové
restituci. K věcné stránce sporu pak soud uvádí, že předmětem
sporu bylo ničím nedoložené tvrzení stěžovatelů, že sporné
nemovitosti odkoupili 2. 2. 1948 trhovou smlouvou od jejich
tehdejšího vlastníka J. K.. Dále uvádí, že stěžovatelé nevyužili
ani svého práva domáhat se určovací žalobou u obecného soudu
vydání rozsudku o platnosti předmětného majetkového převodu. Tím,
že v řízení před okresním pozemkovým úřadem neprokázali, že by
právě jejich majetek přešel v rozhodném období na stát, nemohli
být v tomto řízení úspěšní.

L. České republiky, s.p., jako vedlejší účastník, ve svém
vyjádření k ústavní stížnosti uvádějí, že se v plném rozsahu
ztotožňují s napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci,
a ústavní stížnost považují proto za nedůvodnou. Jmenovitě
poukazují mimo jiné na to, že stěžovatelé v daném restitučním
řízení spolehlivě neprokázali původní vlastnické právo
k nemovitostem, jejichž vydání se domáhají, jmenovitě zdůrazňují,
že stěžovatelé nepředložili knihovní vložku s příslušným zápisem
práva vlastnického a nedoložili ani kupní smlouvu z roku 1948
s příslušnými schvalovacími doložkami, a naopak k dispozici jsou
písemnosti svědčící o skutečnosti, že k převodu vlastnického práva
k nemovitostem na stěžovatele, resp. jejich právní předchůdce,
nedošlo, konkrétně rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne
22. 3. 1949 a rozsudek Nejvyššího správního soudu v Bratislavě ze
dne 13.12.1950.

Okresní pozemkový úřad ve svém písemné stanovisku, zaslaném
Ústavnímu soudu spolu se spisovým materiálem týkajícím se
předmětné věci, uvádí, že nemá na věci žádný právní zájem a necítí
se proto být v postavení vedlejšího účastníka, aniž se však
výslovně tohoto svého zákonem mu daného postavení vzdává. K věci
samé pak uvádí, že je přesvědčen o správnosti řízení
a respektování právních norem. Současně uvádí, že rodina G. se
dostatečně aktivně nepokusila prosadit svůj právní zájem na
legalizaci "údajného" vlastnictví ke sporným nemovitostem cestou
obecného soudu. Vzhledem k tomu, že ze strany stěžovatelů nedošlo
ve správním řízení k řádnému prokázání podmínek pro úspěšnou
restituci, nelze podle stanoviska okresního pozemkového úřadu
souhlasit s obsahem jejich ústavní stížnosti.

V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud
považuje pro posouzení toho, zda výše uvedeným postupem došlo ve
vztahu ke stěžovatelům k porušení jejich práva na spravedlivý
proces, za významné konstatovat, že dosud žádný z ve věci
rozhodujících orgánů při svém rozhodování ve věci neaplikoval
ustanovení § 28b odst. 2 zákona o půdě, podle něhož se v případě,
že nedošlo k přechodu vlastnictví na kupujícího proto, že nebyl
udělen souhlas nebo dodatečný souhlas Ministerstvem zemědělství
podle § 13 zákona č. 46/1948 Sb., považuje za původního vlastníka
kupující, pokud prokáže, že k uzavření kupní smlouvy došlo a na
jejím základě byla uhrazena kupní cena, a pokud nemovitosti
nepřešly již na základě zákona o půdě na jiné oprávněné osoby.
Ústavní soud vzal přitom v úvahu skutečnost, že předmětná kupní
smlouva se nedochovala a nebyla v řízení předložena, nicméně
- a to zcela ve shodě i se závěry vyslovenými v odůvodněních
rozhodnutí orgánů veřejné moci ve věci dosud rozhodujícími - má za
to, že uvedená smlouva uzavřena byla a celá usedlost v B. měla být
prodána manželům J. a B. G. Rovněž lze ze spisového materiálu
i z obsahu rozhodnutí dovodit, že v řízeních bylo shledáno, že
kupní cena podle této kupní smlouvy byla prodávajícímu poskytnuta.
Aniž by Ústavní soud předjímal právní důsledky, které by
z aplikace tohoto ustanovení na právní pozici stěžovatelů
v konečném rozhodnutí mělo, nelze přehlédnout, že opomenutím
aplikace tohoto hmotněprávního ustanovení ze strany okresního
pozemkového úřadu a následně neshledáním tohoto postupu
nesouladným se zákonem v rámci soudního řízení o přezkoumání
předmětného rozhodnutí, došlo vůči stěžovatelům k porušení jejich
ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Procesně nejasný
je rovněž postup okresního pozemkového úřadu ve vztahu k žádosti
stěžovatelů, obsažené v jejich uplatněném restitučním nároku ze
dne 28. 12. 1992, kterým se domáhají, aby s nimi jednal okresní
pozemkový úřad jako s tzv. domnělým vlastníkem, ve znění po novele
realizované zákonem č. 183/1993 Sb., jako s tzv. domnělou
oprávněnou osobou. Jak okresní pozemkový úřad, tak krajský soud,
v odůvodněních svých rozhodnutí i vyjádřeních k ústavní stížnosti
uvádějí, že stěžovatelé nevyužili svého práva domáhat se určení
vlastnického práva cestou obecného soudnictví, nicméně vyžádaný
spisový materiál, jmenovitě spis okresního pozemkového úřadu,
neobsahuje listiny, ze kterých by bylo zjistitelné, že ve vztahu
ke stěžovatelům byl dodržen právní režim upravený v § 4a odst.
4 a 5 zákona o půdě, upravující procesní stránku v případě, že
okresní pozemkový úřad neuzná nárok osob zapsaných v evidenci tzv.
domnělých oprávněných osob. Z výše uvedených důvodů, aniž by se
Ústavní soud vyjadřoval k dalším skutečnostem, uvedeným
v napadených rozhodnutích a připojeném spisovém materiálu, nezbylo
než konstatovat, že dosavadním postupem orgánů veřejné moci došlo
vůči stěžovatelům k porušení jejich práva na spravedlivý proces
zaručeného v čl. 36 odst.1 Listiny, a současně k porušení čl. 90
Ústavy ČR, podle kterého je soud povolán k tomu, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. l odst. 3
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
ústavní stížnosti vyhověl a zrušil rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 31. března 1998, čj..31 Ca 29/98-27,
a z důvodů procesní ekonomie i rozhodnutí Okresního úřadu Jičín,
okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. prosince 1997, čj.
PÚ/4507/97/La, aby bylo možno bez dalších prodlení přikročit
k meritornímu projednání restitučního nároku.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. února 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 262/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies