I. ÚS 298/99

28. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 298/99


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., zastoupeného advokátem JUDr. J. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23.3. 1999, č. j. 23 Co 29/99-248, jakož i proti zásahům Vrchního soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Stěžovatel se ve své stížnosti domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze. Dále navrhoval, aby Ústavní soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby předal svůj spis, sp. zn. 6 Cdo 93/92, vzešlý z činnosti Nejvyššího soudu ČR v Praze, Nejvyššímu soudu v Brně, a to za účelem dokončení údajně dosud nepravomocně skončeného řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1992, č. j. 20 Co 192/92-163. Současně stěžovatel vyslovil návrh, aby Ústavní soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby postoupil svůj spis, sp. zn. 10 C 3/88, Nejvyššímu soudu za účelem dokončení dosud údajně nepravomocně skončeného řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.4. 1992. Ke své stížnosti uvedl, že tato bezprostředně navazuje na ústavní stížnost, sp. zn. IV. ÚS 356/98.

Obecné soudy, dle mínění stěžovatele, pochybily v mnoha ohledech. Stěžovatel namítal, že takovým postupem došlo k porušení článků 90, 96, 100 odst. 1, 102 a 103 odst. 2 Ústavy, jakož i k porušení článků 2, 36 odst. 1, 2 a 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.

Pochybení soudů shledává stěžovatel především v okolnosti, že svým postupem údajně zbavily stěžovatele jeho zákonného práva na opravný prostředek v soudním řízení. Stěžovatel uvedl, že celé řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo nekorektním obsazováním soudu, neboť senát byl, vyjma předsedkyně, pokaždé jinak obsazen, přičemž již provedené důkazy nebyly před novými senáty opakovány. Kritizoval usnesení soudu prvního stupně o nepřipuštění rozšíření žalobního návrhu z toho důvodu, že došlo dle jeho mínění k nesprávnému obsazení soudu a rozhodnutí trpí také nedostatkem podmínky řízení, neboť soud nevyčkal rozhodnutí o odvolání stěžovatele do předcházejícího usnesení a vydal konečné rozhodnutí ve věci samé. Následně je dle názoru stěžovatele postiženo nepřezkoumatelností korektnosti obsazení soudu i usnesení soudu druhého stupně.

Z přiloženého spisového materiálu k ústavní stížnosti vyplývá, že soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 6. 1998 zamítl návrh stěžovatele, aby řízení bylo přerušeno do pravomocného ukončení dovolacího řízení o návrhu stěžovatele na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1997. Prvoinstanční soud dále rozhodl, že návrh na obnovu řízení se zamítá, a konečně, že se stěžovateli nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že důvody pro přerušení řízení nejsou, neboť šlo o obnovu řízení pravomocně skončeného před deseti lety, kdy jen pro doplnění dovolání bylo třeba vydat dvě další rozhodnutí. Soud uvedl, že by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, aby řízení do doby rozhodnutí o dovolání bylo opětovně přerušeno. Z tohoto důvodu soud prvního stupně návrh na přerušení řízení zamítl. Rozhodnutí o nepřipuštění obnovy řízení soud odůvodnil tím, že tento návrh důvodný není, protože pravomocný rozsudek, který je obnovou napadán, neukončil řízení, které nemělo pro nedostatek podmínek proběhnout.

Ústavní soud po přezkoumání skutkového i právního stavu v uvedené věci a po zvážení všech námitek, stěžovatelem uplatněných v bezprostředně související ústavní stížnosti, sp. zn. IV. ÚS 356/98, dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele není možno považovat za důvodnou. V této ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 35 Co 188/98, z 30. 4. 1998. Jím bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 10 C 70/90, z 19. 2. 1998, kterým byl v řízení o obnovu řízení (sp. zn. 10 C 3/88) zamítnut návrh stěžovatele na přerušení tohoto řízení. Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení ve věci, sp. zn. 10 C 3/88, na určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 21. 8. 1987 je neplatná a že pracovní doba stěžovatele činila 42,5 hodin týdně. V průběhu řízení stěžovatel požádal soud o rozšíření návrhu o další nároky. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 6. 1988 bylo rozhodnuto o nepřipuštění rozšíření návrhu. Usnesením Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 9. 3. 1989, bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení neshledal podmínky pro povolení obnovy řízení z důvodů, které stěžovatel svým návrhem uplatnil. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž poukazoval na svá tvrzení uvedená už v návrhu a současně kritizoval rozhodnutí soudů obou stupňů. Odvolací soud neshledal odvolání stěžovatele důvodným.

Následné dovolací řízení bylo usnesením ze dne 10. 12. 1998 zastaveno, protože stěžovatel vzal své dovolání zpět. Proto bylo usnesení soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzeno, neboť nebyly dány důvody pro jiné rozhodnutí.

Obecné soudy řádně svá rozhodnutí odůvodnily, přičemž údajná pochybení soudů tak, jak namítá stěžovatel, se přímo nevztahují k stěžovatelem napadenému usnesení městského soudu, které je procesní povahy. Ze spisového materiálu k uvedené věci navíc vyplývá, že se soudy zabývaly námitkami stěžovatele, které byly uplatněny již v předchozích řízeních u obecných soudů.

Ústavní soud v předmětném řízení o zamítnutí návrhu na obnovu řízení neshledal nijakých pochybení obecných soudů a zároveň ani neshledal porušení žádných základních práv a svobod stěžovatele.

K návrhu stěžovatele, týkajícího se údajných zásahů Obvodního soudu pro Prahu 8 a Vrchního soudu v Praze, Ústavní soud zvažoval, zda je možno jej považovat za návrh učiněný ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle citovaného ustanovení je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, která mj. tvrdí, že opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. V daném případě by však muselo být respektováno ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě do 60 dnů počínaje dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Vzhledem k okolnosti, že k stěžovatelem vytýkanému zásahu shora uvedených orgánů veřejné moci došlo před takto zákonem stanovenou lhůtou, jedná se ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu o návrh, který byl podán po lhůtě stanovené tímto zákonem. Také z tohoto důvodu by Ústavnímu soudu nezbylo než takto učiněný návrh, týkající se zásahů orgánů veřejné moci, bez dalšího odmítnout.

V návaznosti na výše uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že se v daném případě jedná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně 28. února 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 298/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies