IV. ÚS 470/97

28. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 470/97













Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Z.M., zastoupeného advokátem V.D., proti rozhodnutí C.ú., zn. 01-4006/95, ze dne 22. 11. 1995, ve spojení s rozhodnutím C.ú. - dálnice ze dne 19. 10. 1995, čj. 29-1785/CD/95, a proti rozhodnutí C.ú., zn. 01-4006/95, ze dne 22. 11. 1995, ve spojení s rozhodnutími C.ú. - dálnice, ze dne 19. 10. 1995, pod čj. 29-1781/CD/95, 29-1782/CD/95, 29-1783/CD/95, 29-1784/CD/95, 29-1786/CD/95, a proti rozhodnutím Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 29/96, 29 Ca 30/96, obě ze dne 30. 9. 1997,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí c.ú. C.ú. - dálnice svými šesti platebními výměry stanovil stěžovateli povinnost uhradit dluh v celkové výši 1,947.087,- Kč, když jako deklarant u zboží (motorová nafta) propuštěného do režimu tranzitu C.ú. - dálnice nezajistil splnění povinnosti vyplývající z tohoto režimu, tj. aby zboží bylo ve stanovené lhůtě, v nezměněném stavu, s neporušenou závěrou a s připojenými doklady předloženo c.ú. určení Z. Zboží bylo podle názoru c.ú. nezákonně odňato celnímu dohledu, čímž došlo ke vzniku celního dluhu, přičemž z celního prohlášení vyplývá, že splnění povinnosti vyplývající z režimu tranzitu měl zajistit jako deklarant stěžovatel. Proti všem šesti rozhodnutím c.ú. se stěžovatel odvolal k nadřízenému správnímu orgánu, tehdy c.ú. V odvolání namítal, že jako řidič nákladního automobilu, kterým byla přepravována nafta pro příjemce, splnil všechny své povinnosti a proclení dovezené nafty zajišťovali již pracovníci firmy C., kteří mu také následně předali vystavené dodací listy, dle kterých stěžovatel dováženou motorovou naftu vyskladnil na příslušných a určených odběrných místech. Od pracovníků C., také převzal ve všech šesti případech potvrzení od tranzitního celního prohlášení, z nichž zjistil, že dovážené zboží bylo řádně procleno. Odvolací c.ú. však stížností napadenými rozhodnutími odvolání stěžovatele zamítl a odvoláním napadená rozhodnutí potvrdil v plném rozsahu. Stěžovatel proto svými dvěma žalobami, podanými u Krajského soudu v Brně, navrhl přezkoumání těchto rozhodnutí oblastního c.ú., neboť je považoval za vadná. Obě žaloby však byly krajským soudem pro neodůvodněnost zamítnuty, a to rozsudky, sp. zn. 29 Ca 29/96 a sp. zn. 29 Ca 30/96, oba ze dne 30.9.1997.

Po vyčerpání všech zákonných prostředků se stěžovatel obrátil na Ústavní soud se svou ústavní stížností, ve které namítá, že rozhodnutími c.o. došlo k porušení jeho základních práv zaručených zejména v čl. 2 odst. 2 Listiny, kdy státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Toto dotčení jeho základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že oba c.o. vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu, neboť stěžovatelem předložené potvrzení od tranzitních celních prohlášení c.o. hodnotí jako doklady opatřené falešnými razítky c., aniž by blíže zjišťovaly, za jakých okolností byly takto opatřovány razítky a kým. Stejně tak c.o. hodnotily i padělané potvrzení C.ú. ze dne 1. 6. 1994, vydané pro firmu H., a povolující nakládat s předmětným zbožím před jeho propuštěním. Stěžovatel dále poukazuje s odkazem na ustanovení § 2 písm. n) a ustanovení § 107 odst. 1 celního zákona, že deklarantem může být i osoba odlišná od osoby zajišťující přepravu zboží do tuzemska. Osoba, která zboží do tuzemska dopravila, je pouze povinna předložit toto zboží k provedení celního řízení, ale tato osoba není a ani být nemusí totožná s deklarantem, tedy osobou, která činí celní prohlášení. C.o. tedy nesprávně dovodily, že stěžovatel jako deklarant je odpovědný za nezaplacený celní dluh. I když byl stěžovatel podle ustanovení § 83 odst. 1 celního zákona povinen předložit zboží k provedení celního řízení, neučinil tak, neboť postupoval v souladu s pokyny pracovníků C., a vystaveného potvrzení C.ú., které mu tito pracovníci poskytli. Stěžovatel proto ze shora uvedených důvodů navrhuje zrušení stížností napadených rozhodnutí celních orgánů.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spisy Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 29/96 a sp. zn. 29Ca 30/96, a spisový materiál k předmětné věci vedený Ř.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojenými písemnými materiály Ústavní soud především konstatoval, že ústavní stížnost stěžovatele, tak jak byla předložena po doplnění prostřednictvím advokáta, nesměřuje proti poslednímu prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj. proti rozhodnutím Krajského soudu v Brně, který o věci rozhodoval ve správním soudnictví, nýbrž proti jim předcházejícím rozhodnutím c.o. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně jsou přitom nepochybně těmi pravomocnými rozhodnutími, jež musí být ústavní stížností napadena v prvé řadě. Jestliže smyslem a funkcí řízení o ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, nemůže k takové nápravě dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavního soudu byla vyňata právě zmíněná rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva. Pokud by se rozhodnutí Ústavního soudu týkala pouze stížností napadených rozhodnutí c.o. a rozhodnutí Krajského soudu v Brně by zůstala nedotčena, došlo by tak, vzhledem k případné rozdílnosti rozhodnutí, k dotčení i principu právní jistoty.

Ústavní soud však s ohledem na obsah původního podání stěžovatele, které podával sám, a které bylo označeno jako ústavní stížnost proti shora označeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně, se zabýval i těmito rozhodnutími Krajského soudu v Brně z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení ústavně zaručených práv. Stěžovatel sám v ústavní stížnosti namítá porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. K těmto námitkám je však třeba uvést, že označené články jsou zařazeny systematicky do hlavy prvé Listiny, samy neobsahují jednotlivá základní práva, obecné principy v nich obsažené se vztahují ke všem základním právům a jsou východiskem pro interpretaci. Je tedy možno se jich dovolávat pouze v souvislosti s tvrzeným porušením konkrétního základního práva či svobody. Porušení takového základního práva sice stěžovatel výslovně neoznačil, v úvahu však přichází ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Z tohoto pohledu se proto Ústavní soud zaměřil na rozhodnutí krajského soudu, v tomto směru však porušení principů, obsažených v hlavě páté Listiny, upravující právo na soudní ochranu, nezjistil.

Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova námitka, že c.o. při svém rozhodnutí vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu, neboť se podrobněji nezabývaly jím předloženými doklady, na jejichž základě měl stěžovatel za to, že svým povinnostem dostál, nebylo zjišťováno kým a za jakých okolností byly padělány. Z připojených spisových materiálů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel tyto argumenty již uvedl ve svých žalobách uplatněných u Krajského soudu v Brně. V těchto podáních namítal, že c.o. rozhodly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu zejména tím, že nepřihlédly ke všem rozhodným skutečnostem, především k jeho tvrzení, že jako deklarant splnil zákonnou povinnost podle celního zákona, neboť zboží bylo předloženo k proclení, když tuto skutečnost měl doloženu potvrzením opatřeným řádným otiskem c.ú., o jehož pravosti nemohl mít, a ani neměl žádné pochybnosti, stejně tak jako o pravosti povolení ze dne 1. 6. 1994, podle kterého bylo možno nakládat se zbožím před jeho propuštěním. Formuloval zde i otázku, kdo je dlužníkem celního dluhu ve smyslu ustanovení § 240 odst. 3 celního zákona. Krajský soud v Brně se s těmito stěžovatelovými námitkami v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vypořádal, přičemž je třeba zdůraznit fakt ze spisu vyplývající, který v dané věci i Ústavní soud považuje za určující, totiž fakt, že stěžovatel, který jako deklarant nezajistil, aby zboží bylo za podmínek stanovených c.ú. odeslání předloženo c.ú. určení, své postavení deklaranta v celním řízení, ani v průběhu řízení soudního (a výslovně to neučinil ani v ústavní stížnosti), nijak nezpochybnil. Závěry soudu z tohoto předpokladu vycházející, dovozující jeho povinnost ke splnění celního dluhu ze zjištění, že jako deklarant nezajistil, aby zboží bylo za podmínek stanovených c.ú. odeslání předloženo c.ú. určení, pak za protiústavní považovat nelze. Stejně tak z odůvodnění rozhodnutí soudu neplyne nic, co by nasvědčovalo ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných hmotněprávních ustanovení celního zákona. Aniž by Ústavní soud považoval za nezbytné opakovat argumentaci, kterou krajský soud odůvodnil svá zamítavá rozhodnutí, považuje (za stavu, kdy si je vědom toho, že to zdaleka nemusel být stěžovatel, který v daném případě hrál dominantní roli a který si případně ani nemusel být vědom všech aspektů, plynoucích z jeho postavení deklaranta) za vhodné v daných souvislostech poukázat i na ustanovení § 250 celního zákona, podle kterého, je-li několik osob odpovědno za splnění celního dluhu, považují se za společné a nerozdílné dlužníky, přičemž v daném případě, s ohledem na ustanovení § 240 odst. 3 celního zákona, by zřejmě přicházely v úvahu i další osoby, ať již fyzické či právnické jako dlužníci tohoto celního dluhu, které zatím - alespoň to z obsahu spisu neplyne, zůstaly stranou pozornosti c.o. Na společné závazky, kdy na dlužnické straně vystupuje více dlužníků, lze pak vztáhnout postup, který stanoví ustanovení § 511 občanského zákoníku.









S ohledem na shora uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.



Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2000





JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 470/97, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies