II. ÚS 556/99

29. 02. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 556/99

ČESKÁ REPUBLIKA


USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, ve věci návrhu ústavní stížnosti A. Š., zastoupeného Mgr. J. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 1999, čj. 40 T 5/97-4201; a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 1999, j. 2 To 139/99-4236, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:


Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 1. 12. 1999 doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 12. 1999.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora označená rozhodnutí. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 1999, čj. 2 To 139/994236, byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 1999, j. 40 T 5/97-4201, kterým bylo rozhodnuto, že podle § 73a odst. 3 písm. b) trestního řádu peněžitá záruka složená stěžovatelem na účet Městského soudu v Brně ve výši 1 000 000,- Kč dne 29. 4. 1995, přijatá Městským soudem v Brně náhradou za vazbu podle § 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, na základě níž byl stěžovatel dne 29. 4. 1995 propuštěn ze zadržení na svobodu, připadá státu. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že označené obecné soudy obou stupňů napadenými usneseními porušily jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně pod ustanoveními čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel namítá, že závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a v rozporu se zákonným ustanovením § 73a trestního řádu, který stanoví podmínky, za kterých soud rozhodne, že peněžitá záruka připadne státu.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 14. 1. 2000 uvedl, že stěžovatel veškeré argumenty uvedené v ústavní stížnosti již uplatnil v rámci řízení před soudem prvního i
1

II. ÚS 556/99
druhého stupně. Napadená rozhodnutí se těmito argumenty podrobně zabývala a proto krajský soud odkazuje na odůvodnění obou napadených usnesení. Současně krajský soud poukazuje na zjevnou snahu stěžovatele ve zdůvodnění ústavní stížnosti o zkreslení celého průběhu skutečností, jež oběma rozhodnutím předcházely tak, aby toliko zdůraznil jen část problematiky, což je v rozporu s povinností v návrhu uvést pravdivé vylíčení rozhodných skutečností podle § 34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Mimo jiné v žádném případě není pravdivé, že by prvotní rozhodnutí krajského soudu ze dne 16. 8. 1999, jímž bylo rozhodnuto o propadnutí peněžité záruky, bylo zrušujícím rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 1999 hodnoceno jako nekonkrétní a nepřezkoumatelné. Je taktéž zcela nepravdivé tvrzení stěžovatele, že by nebyly splněny zákonné podmínky propadnutí peněžité záruky, tedy že by složitel, jímž byl v trestní věci zcela jednoznačně stěžovatel, byt' fakticky na účet soudu, v situaci, kdy byl zadržen, za něj tuto částku složil jeho obhájce, nebyl upozorněn na podmínky, kdy složená peněžitá záruka připadne státu. I touto skutečností se obě napadená rozhodnutí podrobně zabývala. Obě napadená rozhodnutí obsahují velmi podrobný rozbor celé důkazní situace včetně hodnocení všech skutečností, z nichž oba soudy vycházely při rozhodování, zda jsou naplněny podmínky ustanovení § 73a odst. 3 písm. b) trestního řádu. Závěrem krajský soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, nebot' k porušení práv stěžovatele napadenými rozhodnutími nedošlo.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 9. 2. 2000 konstatuje, že přes značný rozsah podané ústavní stížnosti tato v podstatě obsahuje ty argumenty, které již byly uplatněny v jeho stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 1999, sp. zn. 40 T 5/97. S těmito argumenty se vrchní soud v souladu se svým právním názorem vypořádal již v odůvodnění svého usnesení ze dne 4. 10. 1999, takže nezbývá, než na toto odůvodnění odkázat. Vrchní soud se velmi podrobně zabýval skutkovou stránkou věci a podstatou obhajoby stěžovatele týkající se včasného nedostavení se k nařízenému hlavnímu líčení. Není pravdou uváděné tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, že by na tvrzení stěžovatele o důvodech nedostavení se k hlavnímu líčení nebylo vrchním soudem reagováno. Vrchní soud považuje propadnutí peněžité záruky za formálního splnění podmínek aplikace ustanovení § 73a odst. 3 písm. b) trestního řádu za opatření zcela adekvátní všem zjištěným okolnostem a proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní
nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, aniž by tato ustanovení blíže konkretizoval. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Podle čl. 10 odst. 1 Listiny má každý právo, aby byla zachovávána jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Jak je patrno z citace uvedených článků Listiny, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím soudu prvého stupně, může se obrátit na odvolací soud, aby
2

3
II. ÚS 556/99
přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Tato uvedená práva postupem odvolacího soudu porušena nebyla. Stěžovateli bylo umožněno, aby se obrátil se svou věcí na nezávislé soudy, které o ní jednaly a vydaly příslušná rozhodnutí podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, na něž oba soudy reagovaly ve svých rozhodnutích a stejně tak pouze polemizuje s právními závěry, které obecné soudy přijaly. Nutno tedy konstatovat, že samotná skutečnost, že obecné soudy nevyhověly návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto soudy dodržely procesní postupy stanovené zákonem.
Ústavní soud proto hodnotil, zda proces jako celek splňoval kritéria spravedlivého procesu, kterým se ve smyslu jeho judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku rozumí především to, byl-li v tomto procesu dodržen princip tzv. "rovnosti zbraní". Ani v tomto směru však ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Je tedy zřejmé, že napadenými shora označenými usneseními nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.


P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. února 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu

3

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 556/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies