I. ÚS 69/2000

01. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti Doc. RNDr. H. K., CSc., zastoupené advokátkou JUDr. O. U., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 20 Co 268/99,

t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 17. 3. 1999, sp. zn. 30 C 29/92, Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl, že žalovaný (Družstvo c. Praha) je povinen se žalobkyní (stěžovatelkou) v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, uzavřít blíže specifikovanou dohodu o vydání věci (označených nemovitostí).

V odůvodnění tohoto rozsudku obvodní soud především konstatoval, že podle provedeného dokazování je stěžovatelka oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., že žalovaný ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitosti držel a že stěžovatelka učinila výzvu k vydání předmětných nemovitostí včas. Znárodnění těchto nemovitostí prý bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými předpisy (§ 1 odst. 2 a § 4 odst. 8 zákona č. 121/1948 Sb., o znárodnění ve stavebnictví), neboť výměr o rozsahu znárodnění včetně jeho dodatku v tomto případě nepodepsal ministr, nýbrž dr. V. Protože údajně ani přístřešek na předmětných nemovitostech neztratil zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter, neboť stavba si zachovala svůj účel i po adaptaci a nedošlo k obměně jejích svislých a vodorovných nosných konstrukcí a k výrazně odlišné kvalitativní úrovni účelového určení stavby, shledal obvodní soud restituční nárok stěžovatelky oprávněným a podané žalobě vyhověl.

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 změnil tak, že žalobu zamítl.

V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že soud prvního stupně ze skutkových zjištění dovodil nesprávné skutkové a právní závěry. Proto odvolací soud ještě řízení doplnil o některé další důkazy a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Stěžovatelka prý totiž v této věci není aktivně legitimována, neboť nesplňuje žádný ze zákonných předpokladů "pro oprávněnou osobu" ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., když podle příslušné závěti, z níž svůj nárok dovozuje, je údajně nepochybné, že touto závětí nebyla povolána k dědění pozemku, jehož vydání se domáhá.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítla, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem porušil čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítaná protiústavnost citovaného rozsudku prý spočívá v tom, že Městský soud v Praze nesprávně vyložil projev vůle zůstavitele, a to v rozporu s ustanoveními §§ 35 a 37 odst. 3 občanského zákoníku. V daném případě prý totiž zůstavitel projevil vůli stěžovatelce (a její sestře) odkázat reálný díl předmětného pozemku, došlo však k chybnému označení pozemkové parcely. Tento omyl prý je patrný ze závěti i ze smíru, který byl dříve uzavřen a na nějž závěť odkazuje.

Proto stěžovatelka navrhla, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno a aby byl napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen. Zároveň Ústavnímu soudu sdělila, že do tohoto rozsudku podala ("z opatrnosti s ohledem na běh lhůt") současně i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, o němž dosud nebylo rozhodnuto.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklad, se jím může zabývat také věcně.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze v zásadě podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že soud prvního stupně podané žalobě vyhověl, odvolací soud však změnil jeho rozsudek ve věci samé tak, že žalobu zamítl. Za těchto okolností je tedy dán dovolací důvod podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl "změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé". Stěžovatelka tedy postupovala správně, jestliže - jak uvádí v ústavní stížnosti - proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze podala dovolání. Ústavní stížnost je však za těchto okolností nepřípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně práva. To znamená, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu, nevyčerpala takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2000




JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 69/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies