II. ÚS 569/99

01. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., právně zastoupeného JUDr. K. M., proti rozhodnutí děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze ze dne 3. 9. 1999, č. j. 6895/99, a proti rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy v Praze ze dne 12. 10. 1999, č. j. 5270/99-DIII/4-III-Ju, t a k t o:


Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:


Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 16. 12. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze ze dne 3. 9. 1999, č. j. 6895/99, a rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy v Praze ze dne 12. 10. 1999, č. j. 5270/99-DIII/4-III-Ju, a to pro porušení čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze rozhodl rozhodnutím ze dne 3. 9. 1999, č. j. 6895/99, že stěžovatel V. S. není přijat od akademického roku 1999/2000 k prezenčnímu studiu magisterského studijního programu právo na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, protože stěžovatel nevyhověl požadavkům stanoveným akademickým senátem Právnické fakulty UK pro přijetí v akademickém roce 1999/2000.

Proti výše uvedenému rozhodnutí děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze podal stěžovatel odvolání. Rozhodnutím rektora Univerzity Karlovy v Praze ze dne 12. 10. 1999, č. j. 5270/99-DIII/4-III-Ju, bylo výše uvedené napadené rozhodnutí děkana potvrzeno.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se zúčastnil v červnu 1999 přijímacího řízení, ve kterém získal 88 bodů. Rozhodnutím vedení Právnické fakulty UK však bylo celé toto přijímací řízení anulováno. Proto se všichni uchazeči o studium museli podrobit novému přijímacímu řízení v září 1999, ve kterém byl stěžovatel vystaven velkému nervovému stresu a získal pouze 75 bodů, ačkoliv k jeho umístění stačilo 76 bodů. Podle stěžovatele má každý student dělat přijímací řízení pouze jednou a ne několikrát a nemá se pak toto přijímací řízení různým způsobem vyhodnocovat. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě byl porušen zákon, jestliže mu nebylo nic prokázáno, pak měl být přijat, původní řízení nemělo být nulováno, právo na vzdělání je mu zajištěno našimi ústavními zákony, a tímto rozhodnutím mu bylo odejmuto.

O stížnostech týkajících se rozhodnutí o nepřijetí na vysokou školu rozhodoval Ústavní soud dříve již několikrát (sp. zn. Pl. ÚS 32/95, III. ÚS 226/95, II. ÚS 229/98). Tato rozhodnutí se týkala vesměs problematiky nepřípustnosti domáhat se, aby rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na vysokou školu bylo přezkoumáno soudem.

Dle ust. § 23 in fine zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je senát stanoviskem pléna v dalším řízení vázán.

Ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/95 Ústavní soud konstatoval, že předpoklady ke studiu jsou ověřovány na akademické půdě, a proto vztahy zde vznikající jsou patrně jiného než vrchnostenského charakteru. K vyloučení těchto a podobných rozhodnutí z přezkumné pravomoci soudů vede zákonodárce nepochybně i skutečnost, že kromě rozhodnutí, která jednoznačně nelze považovat za rozhodnutí o veřejném subjektivním právu, existují taková, která částečně takovou povahu mají čí mít mohou, ale jejichž přezkoumávání soudem není vhodné, a to buď pro povahu orgánu, který je vydal, nebo pro povahu rozhodnutí samotného (např. tehdy, když hlediska odborná převažují nad právními). Právě tyto posléze zmíněné důvody zřejmě vedly k uvedenému rozhodnutí rektora či akademického senátu ve věci odvolání do rozhodnutí o nepřijetí ke studiu na vysoké škole v příloze A k občanskému soudnímu řádu.

Podle zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách jsou vysoké školy samosprávné, podle § 6 odst. 1 písm. b) do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy patří určování podmínek pro přijetí ke studiu a rozhodování v přijímacím řízení.

Podle ust. § 6 odst. 2 zák. č. 111/1998 Sb., organizaci a činnost veřejné vysoké školy, jakož i postavení členů akademické obce upravují její vnitřní předpisy, podle ust. § 6 odst. 3 cit. zák. mohou státní orgány zasahovat do činnosti veřejné vysoké školy jen na základě a v mezích zákona a způsobem zákonem stanoveným.

Lze proto jen shrnout již dříve učiněný názor Ústavního soudu, že právo na vzdělání na vysoké škole nelze chápat jako základní právo v tom smyslu, že by každý byl oprávněn studovat na vysoké škole, jakou si sám zvolí, a že by stát byl povinen zaručit komukoli takové vzdělání, jaké si přeje. Kritéria pro přijetí ke studiu na vysokou školu nejsou stanovena zákonem ( zák. č. 111/1998. Sb.), ale jsou věcí samosprávné působnosti vysokých škol. Nepřijetí uchazeče na vysokou školu není porušením čl. 33 Listiny, práva na vzdělání.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 33 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS

V Brně dne 1. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 569/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies