II. ÚS 517/99 - Právo na soukromí a na rodinný život

01. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta



Právo na ochranu osobního soukromí je právem fyzické osoby
rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu
a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí
zpřístupněny jiným subjektům a zároveň se bránit (vzepřít) proti
neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob. Přílišná
akcentace pozitivní složky práva na ochranu soukromého života vede
k neadekvátnímu zúžení ochrany pouze na to, aby skutečnosti
soukromého života fyzické osoby nebyly bez jejího souhlasu či bez
důvodu uznávaného zákonem a tak nebyla narušována integrita
vnitřní sféry, která je pro příznivý rozvoj osobnosti nezbytná.
Ústavní soud nesdílí toto zúžené pojetí, neboť respektování
soukromého života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření
a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi. Součástí
soukromého života je též rodinný život zahrnující i vztahy mezi
blízkými příbuznými, když k rodinnému životu patří nejen sociální
a morální vztahy, ale také zájmy materiální povahy (např.
vyživovací povinnost). Respektování takto pojatého rodinného
života zahrnuje závazek státu jednat způsobem umožňujícím normální
rozvoj těchto vztahů.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 01.03.2000 sp. zn. II. ÚS 517/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti H.
P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
15.3.1999, č.j. 11 C 2/99-24, a proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 20.7.1999, č.j. 2 Co 96/99-38, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhala
zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
15.3.1999, č.j. 11 C 2/99-24, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 20.7.1999, č.j. 2 Co 96/99-38. Prvním z napadených rozsudků
soud zamítl její návrh vůči Nemocnici s poliklinikou
v Prachaticích (dále jen "nemocnice") na zaplacení 500 000,- Kč,
kteréžto částky se domáhala z titulu neoprávněného zásahu do práva
na soukromí jako náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu. Odvolací
soud druhým z napadených rozsudků prvoinstanční rozsudek potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti (po jejím doplnění a upřesnění)
namítala, že došlo k zásahu do jejího práva na soukromí chráněného
v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina") a v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen "Úmluva"; pozn. ve stížnosti
opakovaně nepřesně označovanou) a že zejména rozhodnutím soudu
prvního stupně bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu
čl. 36 odst. 1 a čl.38 odst. 2 Listiny. Porušení práva na ochranu
soukromí nespatřuje v postupu soudů, ale v jednání bývalého
zaměstnance nemocnice. Konkrétně šlo o situaci, kdy matka
stěžovatelky byla v průběhu roku 1995 opakovaně hospitalizována
v zařízení nemocnice a ošetřující lékař (tehdejší zaměstnanec
nemocnice) záměnou krevní skupiny při transfuzi krve vyvolal
nebezpečné zdravotní komplikace, v jejichž důsledku pacientka
zemřela. Za tento skutek byl ošetřující lékař odsouzen
k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců
s odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v délce dva a půl roku.
Stěžovatelka, spatřujíc v jednání ošetřujícího lékaře výrazný
zásah do práva na ochranu její osobnosti - práva na ochranu
soukromí, podala u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne
16.11.1998 žalobu na ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy
ve výši 500 000,- Kč. Soud prvním z napadených rozsudků žalobu
zamítl a výrok odůvodnil konstatováním, že smrt osoby blízké, byť
způsobená zaviněním jiné osoby, znamená hluboký zásah do
mezilidských vztahů, nezakládá však právo na poskytnutí
zadostiučinění v rámci ochrany osobnosti. Soud nepovažuje právo
navrhovatelky na rodinný život s matkou za součást ochrany její
osobnosti. Po podaném odvolání rozhodoval v uvedené kauze Vrchní
soud v Praze. Druhým napadeným rozsudkem potvrdil prvoinstanční
rozhodnutí, když sice dospěl k závěru, že obecně nelze vyloučit
neoprávněný zásah do práva na soukromí fyzické osoby v důsledku
úmrtí blízké osoby, neboť soukromí v sobě zahrnuje i sféru
rodinného života, neshledal však, že by k takovému zásahu došlo
u stěžovatelky. Přitom poukázal na to, že stěžovatelka podala
žalobu s odstupem tří let od úmrtí matky, dlouhodobě s ní nežila
ve společné domácnosti, zemřelá matka byla odkázána na
pečovatelskou službu a byla dokonce ze sociálních důvodů opakovaně
hospitalizována v zařízení nemocnice.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
odkázal zcela na odůvodnění svého rozsudku a zdůraznil, že
neshledává rozpor mezi obecně vysloveným názorem, že nelze
vyloučit neoprávněný zásah do práva na soukromí fyzické osoby
v důsledku úmrtí blízké osoby a rozhodnutím v dané věci, neboť
soud porušení tohoto osobního práva neshledal.

Krajský soud v Českých Budějovicích považuje výtku
stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý proces za
neodůvodněnou. Ohledně narušení osobnostních práv podotkl, že
každá smrt blízké osoby je výrazným zásahem do mezilidských
vztahů, obecně však z toho nelze učinit závěr, že každý takový
(třeba i zaviněný) podíl na smrti blízké osoby je důvodem pro
poskytnutí morálního a hlavně peněžního zadostiučinění z titulu
ochrany osobnostních práv. To však nevylučuje závěr, že by
konkrétní případ nemohl zakládat právo na náhradu škody. Soud však
neshledal důvodným poskytnutí peněžitého zadostiučinění za "újmy",
které nelze podřadit pod pojem "škoda".

Nemocnice s poliklinikou v Prachaticích se svého postavení
vedlejšího účastníka vzdala.

Ústavní stížnost není důvodná.



Právo na ochranu soukromého života je nezadatelným právem
fyzické osoby. V právní teorii se lze setkat s přístupem (viz
Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.:
Ochrana osobnosti, 3. vydání, Linde, Praha 1996, str. 288), dle
něhož lze právo na ochranu osobního soukromí vymezit jako právo
fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popř.
v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího
osobního soukromí zpřístupněny jiným (pozitivní složka práva)
a zároveň se bránit (vzepřít) proti neoprávněným zásahům do této
sféry ze strany jiných osob s rovným právním postavením (negativní
složka práva). Přílišná akcentace pozitivní složky práva na
ochranu soukromého života vede k neadekvátnímu zúžení ochrany
pouze na to, aby skutečnosti soukromého života fyzické osoby
nebyly zpřístupňovány veřejnosti bez jejího souhlasu či bez důvodu
uznávaného zákonem a tak nebyla narušována integrita vnitřní
sféry, která je pro příznivý rozvoj osobnosti nezbytná. O typický
případ porušení práva na osobní soukromí jde především tehdy,
jestliže někdo neoprávněně získává vědomosti o skutečnostech
soukromého života jiné osoby, ale také tehdy, jestliže tyto
skutečnosti rozšiřuje. Ústavní soud nesdílí toto zúžené pojetí,
které je odrazem konstrukce zakotvené v obč. zákoníku č. 40/1964
Sb., ve znění pozdějších předpisů, a poukazuje na dosavadní
rozhodnutí Evropské komise a Evropského soudu pro lidská práva
týkající se interpretace a aplikace čl. 8 odst. 1 Úmluvy, z níž
(v souvislosti s projednávanou věcí) zdůrazňuje především
myšlenku, že respektování soukromého života musí zahrnovat do
určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími
lidskými bytostmi (této judikatury se také dovolává stěžovatelka).
Součástí soukromého života je též rodinný život zahrnující
i vztahy mezi blízkými příbuznými, když součástí rodinného života
jsou zahrnuje nejen sociální a morální vztahy, ale také zájmy
materiální povahy (např. vyživovací povinnost). Respektování takto
pojatého rodinného života zahrnuje závazek státu jednat způsobem
umožňujícím normální rozvoj těchto vztahů.

V posuzovaném případě přistoupily obecné soudy k problematice
rozsahu práva na ochranu soukromí různým způsobem. Soud I. stupně
nepovažoval právo navrhovatelky na rodinný život s matkou za
takové subjektivní právo, které by pokrývala ochrana osobnosti
zakotvená v obč. zákoníku. Odvolací soud aplikoval koncepci
ochrany soukromí souladnou s přístupem Evropské komise
a Evropského soudu pro lidská práva, avšak na základě provedených
důkazů dospěl k závěru, že k neoprávněnému zásahu do osobnostní
sféry stěžovatelky nedošlo. K tomu nutno podotknout, že charakter
zásahu do soukromí stěžovatelky (úmrtí v důsledku nedbalostního
úkonu lékaře) je kvalitativně odlišný od případného zásahu státu
do soukromí, jenž je nepřípustný zejména ve smyslu čl. 8 Úmluvy.
V tomto smyslu jsou tvrzení uváděná stěžovatelkou v ústavní
stížnosti neadekvátní, protože ve všech třech případech rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva, jichž se dovolává, šlo o přímý
zásah orgánů veřejné moci do práv chráněných čl. 8 Úmluvy.
V případě Niemietz spočíval tento zásah v prohlídce kanceláře
advokáta provedené bez jakéhokoliv omezení a bez přítomnosti
nezávislého pozorovatele za situace, kdy, podle názoru soudu,
u tzv. svobodných profesí, lze těžko odlišit aktivity soukromého
života od aktivit profesních a kdy ochrana "soukromého života"
a "domova" zahrnuje i profesní činnosti nebo prostory. Prohlídkou
advokátní kanceláře, která se zakládala pouze na nikoliv příliš
silném podezření z trestné činnosti a měla publicitu, ačkoliv
nepřinesla žádné výsledky pro trestní stíhání, utrpěl advokát
i újmu na své soukromé a profesní pověsti s možnými důsledky pro
advokátní praxi. V případě Keegan bylo zásahem orgánů veřejné moci
znemožněno biologickému otci vytvořit a vést se svojí dcerou
rodinný život tím, že byla, bez jeho souhlasu a vědomí, pouze se
souhlasem své matky, předána do anonymní preadopční péče, ačkoliv
otec se v souladu s irským právem o ni ucházel a žádal
o opatrovnictví. V případě Berrehab byl rodinný život otce a dcery
zásahem orgánu veřejné moci znemožněn, resp. podstatně zredukován
tím, že otec, po rozvodu manželství, byl vyhoštěn ze země, ačkoliv
se nedopustil žádného protiprávního jednání. Jeho žádost o získání
povolení k pobytu po rozvodu manželství z důvodu styku a rodinného
života s dcerou byla zamítnuta. Po odchodu z Holandska mu navíc
nebylo umožněno se s dcerou stýkat v rozsah, v jakém si přál (byla
mu udílena víze pouze ke krátkému pobytu). Opatření, která stát
vůči otci podnikl, nebyla nezbytná v demokratické společnosti,
proto soud shledal porušení čl. 8 Úmluvy.

Na tomto místě musí Ústavní soud připomenout, že není
vrcholem soustavy obecných soudů, proto může do jejich činnosti
zasáhnout pouze tehdy, pokud by tyto soudy ve svém rozhodování
postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny. Po posouzení
listinných podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, zejména
spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 11 C 2/99,
lze uzavřít, že žádná ústavní zásada dokazování v soudním řízení
nebyla porušena. Jen takový postup, v němž by se soudy nezabývaly
tvrzeními stěžovatelky, by bylo možné považovat za porušení
základních práv; zejména práva garantovaného čl. 36 Listiny,
neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení
některého ze základních práv nebo svobod chráněných Listinou
a Ústavou ČR. Hodnocení důkazů uskutečněné soudem II. stupně
považuje Ústavní soud za plně konformní s ústavními principy
a ztotožňuje se s formulovanými závěry. Ohledně námitek
stěžovatelky, podpořené odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 87/99,
Ústavní soud poznamenává, že v odůvodnění rozhodnutí není zcela
nezbytné expresis verbis zaujímat stanovisko ke všem důkazním
návrhům jednotlivě, zejména k takovým, které jsou pro věc
nerozhodné a které nevedou ke zjištění skutečného stavu věci.
Právní zástupce navrhovatelky soudu "dal na zvážení a navrhl"
provedení znaleckého posudku z oboru psychologie, v dalším průběhu
řízení však na něm již netrval, dokonce v odvolání uvedl, že proti
skutkovým závěrům prvostupňového soudu nemá sebemenších výhrad
a při jednání před odvolacím soudem prohlásil, že provedení
dalších důkazů nenavrhuje. Vzhledem k těmto procesním krokům není
případné, aby se stěžovatelka dovolávala ochrany ve smyslu čl. 38
odst. 2 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností, kdy nebylo shledáno
žádné porušení stěžovatelčiných základních práv a svobod, Ústavní
soud podle § 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost zcela zamítl.



Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat..

V Brně dne 1.3.2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies