III. ÚS 240/98

01. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 240/98


Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T., zastoupeného JUDr. T.H., proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. října 1997, sp. zn. 9 C 82/91, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. února 1998, sp. zn. 8 Co 119/98, mimo ústní jednání dne 1. 3. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. října 1997 (9 C 82/91) a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. února 1998 (8 Co 119/98-251) a tvrdí, že těmito rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, neboť obecné soudy rozhodly o nároku navrhovatelky (v původním řízení před těmito soudy) způsobem, který je v rozporu s ust. § 132 a § 157 o. s. ř. Ze samotné ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal dovolání ve smyslu ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (č. l. 4 spisu Ústavního soudu). V posuzované věci tedy proběhlo před Nejvyšším soudem ČR dovolací řízení, v němž Nejvyšší soud ČR rozhodl rozsudkem ze dne 4. května 1999
tak, že dovolání zamítl (28 Cdo 2516/98-304).
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněná podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona]. Toto ustanovení zákona o Ústavním soudu je nutno vykládat v souvislosti z ustanovením § 72
odst. 2, podle kterého lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona). Jakkoli tedy s dovoláním nejsou spojeny suspenzivní účinky a podání dovolání nemá proto vliv na právní moc napadeného rozsudku, je rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, jehož přípustnost v projednávané věci vyplývá z ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, které má zákon na mysli (§ 75 odst. 1 zákona).
Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona] a k této nápravě nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně jeho práva.
S ohledem na vpředu rozvedené důvody proto Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 1. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 240/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies