I. ÚS 148/99

03. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 148/99


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. K., zastoupeného advokátkou Mgr. L.H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. 2 Co 28/98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 31 C 26/97-62, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.



Odůvodnění:

Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora citované rozsudky obecných soudů. Ke své stížnosti uvedl, že Městský soud v Praze v první instanci uložil ve svém rozsudku stěžovateli povinnost, aby zaslal žalobkyni, v ústavní stížnosti uvedené vedlejší účastnici, Ing. B. D. (dále jen vedlejší účastnici), dopis následujícího znění:

"Vážená paní D.,
omlouvám se Vám za svoje výroky, jimiž mohl vzniknout dojem, že jste se podílela na nekalých obchodech s lehkými topnými oleji a daňových únicích. Podpis žalovaného".

Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku včas odvolání. Vrchní soud v Praze svým rozsudkem, sp. zn. 2 Co 28/98, rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném výroku ve věci samé potvrdil.

Stěžovatel má za to, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho základní svobody projevu, jakož i jeho práva vyjadřovat své názory, které jsou zaručeny ustanovením čl. 17 Listiny základních práv a svobod, a ustanovením čl. 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (podle čl. 10 Ústavy).

Stěžovatel uvádí, že na základě výsledků dokazování vzaly obecné soudy za základ svého výroku zjištění, že stěžovatel v průběhu tiskové konference ČSSD, konané 6. října 1995, vystoupil dle vlastního mínění k notoricky známým a dosud právně neuzavřeným daňovým únikům při obchodech s lehkými topnými oleji a v rámci toho uvedl: "V této republice buď přímo podporují anebo přímo podporovaly špičky ODS ropnou mafii, a pokud to nebyly přímo špičky ODS, byli to minimálně jejich rodinní příslušníci. Je jistě zajímavé, že všichni celní pracovníci celní správy, kteří upozorňovali na podivné obchody firmy A., jejímž poradcem je paní B. D., dnes u celní správy už nejsou. Možná je to náhoda, možná to byli pracovníci, kteří špatně plnili svoje povinnosti".

Stěžovatel spatřuje pochybení obecných soudů v tom směru, že měly při svém rozhodování vycházet ze zvážení povinností stěžovatele (jako poslance), upozorňovat na nežádoucí společenské jevy a na jeho právo vyjádřit vlastní názor. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že tímto svým projevem v podmínkách demokratické společnosti nezasáhl do práv jiného na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti a na ochranu jeho jména. Uvedl, že napadený rozsudek ve věci samé je podle jeho názoru založen na pouhé domněnce, že jeho výroky mohl, ale nemusel vzniknout určitý dojem. Stěžovatel má za to, že výroková část rozsudku očividně svědčí o tom, že obecné soudy daly bezdůvodnou přednost domnělému právu vedlejší účastnice podle § 11 občanského zákoníku před právem stěžovatele podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod.

Městský soud v Praze ve výše uvedeném rozsudku žalobě ing. B. D. v podstatné části vyhověl a stanovil ing. K. povinnost omluvit se doporučeným dopisem. Tento rozsudek byl pak potvrzen i Vrchním soudem v Praze - jak výše uvedeno. Obecné soudy vycházely u ustanovení § 11 občanského zákoníku, podle kterého má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu jeho osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Předpokladem úspěšného uplatnění práva na ochranu osobnosti je okolnost svědčící o tom, že došlo k neoprávněnému zásahu, který byl objektivně způsobilý přivodit újmu na právech chráněných ustanovením § 11 a násl. občanského zákoníku. Neoprávněným zásahem je přitom každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, případně zkreslený či jinak difamující výrok, který zasahuje do chráněných osobnostních práv.

Soudy dospěly k závěru, že shora citovaný výrok stěžovatele navozuje dojem, že se vedlejší účastnice podílela na nekalých obchodech s lehkými topnými oleji, přičemž pravdivost tohoto tvrzení nebyla prokázána. Pokud má být v daném případě důsledně uplatňována v právním státě prioritně uznávaná zásada presumpce neviny, pak lze uzavřít, že předmětným nepravdivým tvrzením došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv vedlejší účastnice chráněných ustanovením § 11 a násl. občanského zákoníku. Předmětné tvrzení je totiž objektivně způsobilé přivodit újmu na právech vedlejší účastnice, a to pokud jde o její občanskou čest. S odkazem na citované ustanovení občanského zákoníku není přitom podstatné, zda vedlejší účastnici vznikla skutečná újma, ale postačuje pouze zjištění, že zde byl zásah do práva na ochranu osobnosti způsobilý narušit práva chráněná ustanovením § 11 a násl. občanského zákoníku.

Ústavní soud v daném případě zvažoval princip svobody projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), ve vztahu k čl. 10 odst. 1 Listiny, podle něhož má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest a dobrá pověst. Objektivní posouzení otázky, zda v případě vzájemného konfliktu je třeba dát přednost jednomu či druhému principu závisí od zvláštních okolností každého jednotlivého případu.

Ústavní soud chápe význam otevřené kritiky všech jevů, které vzbuzují v nejširší veřejnosti pocit, že ve společnosti a na její úkor probíhají beztrestně majetkové a finanční operace a daňové úniky značného rozsahu a chápe, že jde o záležitost veřejného a politického zájmu tím více, čím blíže těmto operacím osoby veřejně činné stojí. V takových případech platí stanovisko Evropského soudu pro lidská práva (případ Lingens v. Austria, 1986), že meze přípustné kritiky jsou širší vůči politikům než vůči soukromým osobám, protože v takových případech soud poměřuje jejich ochranu též zájmem na ochraně svobodné diskuse o politických otázkách. Toto stanovisko by mohlo být do jisté míry vztahováno i na rodinné příslušníky veřejných činitelů za předpokladu dostatečné průkaznosti tvrzených souvislostí.

Přes tento obecný postoj nemohl však Ústavní soud při posouzení konkrétních okolností daného případu než přisvědčit odůvodnění rozsudků Městského i Vrchního soudu v Praze, podle nichž uveřejněním jména žalobkyně v jakési souvislosti s veřejnosti známou a odsuzovanou aférou s topnými oleji a tvrzením "že pokud to nebyly špičky ODS, které podporovaly ropnou mafii, byli to přinejmenším jejich rodinní příslušníci", bylo objektivně způsobilé přivodit ing. D. újmu na právech, chráněných ustanovením § 11 a násl. občanského zákoníku. Obecný soud v této souvislosti poukázal zejména i na tvrzení stěžovatele na tiskové konferenci ČSSD 6. 10. 1995, že "v těchto obchodech velmi aktivně vystupovali nejbližší rodinní příslušníci ministrů této vlády", při čemž upozornil na to, "že zde nedocházelo jenom k daňovým únikům, ale docházelo i k propírání peněz." Dále uvedl: "výpis z obchodního rejstříku investiční společnosti, kterou založil bratr pana předsedy Poslanecké sněmovny Vladimír Uhde, kdy do této firmy vstoupila B. D. a tato firma se přejmenovala na A., měla základní jmění 100 tis., s příchodem B. D. se základní jmění změnilo na 85 mil korun, jistě velmi úspěšná společnost." Na jiném místě pak hovořil o podivných obchodech firmy A., "jejímž poradcem je paní B. D.".

Z důkazního řízení před obecnými soudy pak vyplynulo, že ing. B. D. jako konzultantka firmy A. Praha, se na obchodech vídeňské firmy A. nepodílela, dále že firma A. Praha je ve stoprocentním vlastnictví firmy A. Vídeň a z výpisu obchodního rejstříku pak obecný soud zjistil rovněž, že Moravská zemědělská investiční společnost byla od 8. 9. 1993 změněna na A. - 1. moravský investiční fond, od téhož dne do 2. 5. 1994 byla členkou představenstva paní ing. D. a téhož dne bylo navýšeno původní jmění 100 tis. Kč na 84 mil. 112 500 Kč.

I když některá tvrzení stěžovatele lze míti za prokázaná, navození možných souvislostí mezi osobou ing. B. D. a kritizovanými jevy bylo objektivně způsobilé přivodit újmu na cti a důstojnosti chráněné čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 11 občanského zákoníku, neboť tyto navozené souvislosti nebyly prokázány. Ústavní soud má nicméně za to, že omluva doporučeným dopisem dle rozsudku Městského soudu v Praze vyvažuje, vzhledem k povaze případu, míru, o niž překročil stěžovatel meze veřejné kritiky, dané ochranou osobnosti.

S ohledem na výše uvedené a zejména s přihlédnutím k okolnosti, že stěžovatel neprokázal nijaké porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, dospěl Ústavní soud k závěru, že v daném případě se ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších změn a doplňků jedná o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.


Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně 3. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 148/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies