IV. ÚS 625/99

06. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti D. D., a Dr. E. M., zastoupených JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 1999, č.j. 20 Co 359/99-101 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 3. 1999, č.j. 27 C 168/96-79,

takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 12. 1999 se stěžovatelky domáhaly, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 1999, č.j. 20 Co 359/99-101 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 3. 1999, č.j. 27 C 168/96-79, kterými byla pravomocně zamítnuta jejich žaloba o zaplacení nájemného ve výši 247 500,- Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o nákladech řízení.

Stěžovatelky tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedly, že se domáhaly vůči vedlejšímu účastníkovi (žalovanému) úhrady nájmu z nájemní smlouvy ze dne 15. 4. 1996. Obecné soudy však dospěly k závěru, že nájemní smlouva je neplatná. V řízení stěžovatelky navrhovaly výslech svědka R. M., který s žalovaným sjednával obsah předmětné nájemní smlouvy a který jim písemně potvrdil, že žalovanému smlouvu řádně přeložil a že si byl plně vědom obsahu smlouvy a věděl, co podepisuje. Soud prvního stupně tomuto návrhu nevyhověl, odvolací soud pak rozhodnutí potvrdil, aniž navrhovaného svědka vyslechl. Takto bylo postupem odvolacího soudu stěžovatelkám odňato právo na řádný proces neboť svědectví R. M. považují za klíčový důkaz ve sporu. Nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že navrhovaný výslech svědka je nadbytečný, protože ke smlouvě o pronájmu nebytových prostor nebyl dán souhlas podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Stěžovatelky nesouhlasí též s právním posouzením nájemní smlouvy. Dle jejich přesvědčení nájemní smlouva obsahuje dva účely nájmu. První byl sjednán za podstatně nižší nájemné na dobu tří měsíců, během které si měl nájemce opatřit všechny potřebné podklady pro provozování restaurace, s tím, že pokud se tak nestane (k čemuž došlo), smlouva se ruší. Předmětem žaloby byla právě úhrada nájemného za uvedené tři měsíce.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že výslech svědka R. M. nepovažoval za významný, když sama smlouva uzavřená mezi účastníky řízení je dle jeho názoru absolutně neplatná z hlediska tehdejšího znění ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., pro chybějící předchozí souhlas příslušného správního orgánu. Tento právní názor zastává i judikatura. Požadavek předchozího souhlasu správního orgánu k uzavření nájemní smlouvy je hmotněprávní podmínkou platnosti smlouvy, nejde o podmínku ve smyslu § 36 obč. zák., jíž by bylo možno chybějící souhlas dodatečně opatřit. Sám obsah ústavní stížnosti je dle jeho názoru rozporuplný v tom, že uzavřenou smlouvu považuje za zrušenou, což pro posouzení věci má stejný následek, jako v případě absolutní neplatnosti smlouvy, přesto je požadováno plnění ze smlouvy, aniž by bylo tvrzeno, že stěžovatelky podle ní plnily, tedy že by u žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení s povinností je podle § 457 obč. zák. vrátit. Nesouhlasí s tvrzením, že porušil čl. 36 odst. 1 Listiny a domnívá se, že stěžovatelkám jde zřejmě o přezkoumání pravomocného rozhodnutí Ústavním soudem jako další soudní instancí. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí, přičemž vyjádřil souhlas s jednáním bez jeho účasti a bez nařízení ústního jednání.

F. H., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou. Dle jeho názoru právo stěžovatelek na spravedlivý proces nebylo porušeno a v napadeném rozsudku je přesvědčivě zdůvodněno, proč nebyl svědek M. vyslechnut. Nesouhlasí s názorem stěžovatelek, že účelem nájmu mělo být opatření podkladů pro provozování restaurace, neboť takové užívání je absurdní. Nárok stěžovatelek nemůže být ani nárokem z bezdůvodného obohacení, neboť předmět nájmu nikdy neužíval, když si byl vědom, že nájemní smlouva je neplatná.


Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 27 C 168/96, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelky v zásadě opakují námitky, které již uplatňovaly v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelkám nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces.

Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům , které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Porušení uvedených ústavních zásad v daném případě Ústavní soud neshledal, když z odůvodnění napadených rozhodnutí zřetelně vyplývá, proč navržený důkaz výslechem svědka R. M. nebyl proveden.

K námitce týkající se nesprávného hodnocení provedených důkazů Ústavní soud uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak v posuzované věci se stalo, kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.



Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 6. března 2000


JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 625/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies