I. ÚS 69/97

06. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 69/97


Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci stěžovatelů E.N. a A.B., obou zastoupených JUDr. M.Ř., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 39 Co 454/96, ze dne 11. 11. 1996, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 2. 1997 domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 39 Co 454/96, ze dne 11. 11. 1996. Uvedl, že vedlejší účastník řízení - B.P. v P., podal proti stěžovatelům žalobu, v níž se domáhal určení neplatnosti dohody o vydání domu s pozemky v k. ú. S., uzavřené mezi nimi a registrované dne 24. 1. 1992 Státním notářstvím pro P. pod sp. zn. 5 REH 14/92. Obvodní soud pro Prahu 5 svým rozsudkem, sp. zn. 16 C 134/95, ze dne 3. 5. 1996, žalobě částečně vyhověl. K odvolání stěžovatelů projednal věc Městský soud v Praze, který napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu, které Nejvyšší soud ČR shledal přípustným a svým rozsudkem ze dne 20. 10. 1999 dovolání zamítl.

Stěžovatelé nesouhlasí s názorem Městského soudu v Praze, že napadení dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je přípustné podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Na podporu svého názoru uvádějí, že tento zákon je zákonem speciálním a možnost takového druhu žaloby nepřipouští, resp. s ní nepočítá. Naopak prý vychází z určité míry volnosti posouzení povinné osoby, nakolik může restituční výzvě vyhovět, a v případě kladného posouzení a uzavření dohody o vydání věci se pak jedná o takový volní projev, který nepodléhá přezkumu. Zde stěžovatelé odkazují na publikovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (Právní rozhledy č. 4/1996). Stěžovatelé nesouhlasí ani s posouzením naléhavého právního zájmu na straně žalobce.

Podle názoru stěžovatelů došlo postupem obecných soudů k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Účastník řízení Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že dospěl k závěru, že dohodu o vydání věci, uzavřenou podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze stejně jako jiné právní úkony přezkoumat z hlediska její platnosti, ať již zcela či zčásti (§ 41 obč. zákoníku) soudem. K podání žaloby pro neplatnost takové smlouvy je pak nepochybně věcně legitimován subjekt samotného právního úkonu. Pokud jde o spornou polovinu předmětných nemovitostí, původně vlastnicky patřících D.J., který žije, nemohlo dojít k nástupnictví podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. A.B. a E.N. tak nemohli platně nabýt, a to ani smluvně, více, než v jakém rozsahu svědčil nárok podle hmotného práva po jiném spoluvlastníkovi, tj. po zemřelé matce stěžovatelů. Z těchto svých závěrů nemá odvolací soud důvodu ustupovat, stejně jako pokud jde o nedostatek písemné výzvy ohledně pozemku, bez níž není dán ani nárok. Dohoda o vydání věci by byla v odvoláním napadené části neplatná i v případě přechodu nemovitostí do vlastnictví obce dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. dnem 24. 5. 1991, neboť by i povinnost vydat věc přešla na jejího nabyvatele. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud I. stupně k ústavní stížnosti pouze odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. B.P. v P., Ústavnímu soudu sdělil, že žaloba na určení neplatnosti právního úkonu, kterou podal u Obvodního soudu pro Prahu 5, byla výsledkem šetření, prováděných z podnětu likvidátora. Výsledkem tohoto šetření bylo zjištění, že došlo k porušení zákona a podle § 39 občanského zákoníku bylo nutno považovat právní úkon za neplatný. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.


II.

Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti je nutno konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle zjištění Ústavního soudu podali stěžovatelé proti rozsudku Městského soudu v Praze, proti němuž směřuje ústavní stížnost, podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu dovolání. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 565/97, ze dne 20. 10. 1999, bylo dovolání zamítnuto. Toto rozhodnutí bylo podle sdělení Obvodního soudu pro Prahu 5 právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 8. 12. 1999 a právnímu zástupci vedlejšího účastníka dne 3. 1. 2000. Právě toto rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích (např. sp. zn. IV. ÚS 58/95, IV. ÚS 146/96, IV. ÚS 219/96), od nichž nemá důvodu se odchylovat, judikoval, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů]. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stejně tak je nutno podle názoru Ústavního soudu posuzovat situaci, kdy sice stěžovatel všechny procesní prostředky k ochraně práva sice využil, avšak ústavní stížností právě rozhodnutí o posledním opravném prostředku nenapadl, čímž nevyčerpal všechny možnosti, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Vzhledem k výše uvedenému vyčkal Ústavní soud v daném případě, zda ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelé svou ústavní stížnost výslovně doplní o návrh na zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, či zda podají ústavní stížnost novou. Jelikož však zákonem stanovená 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti marně uplynula, a to i přes upozornění Ústavním soudem ze dne 9. 2. 2000, nezbylo Ústavnímu soudu s ohledem na uvedené okolnosti, které jsou podle jeho názoru natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 6. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 69/97, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies