II. ÚS 564/99

07. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 564/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, ve věci stěžovatelů M. S. a M. W., zastoupených JUDr. V. P., advokátkou, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 1999, j. 38 Ca 672/98-46, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. PÚ 2198/98, a návrhu na zrušení ustanovení § 503 odst. 2 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, ve znění § 859 odst. 2 zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 10. 12. 1999, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 14. 12. 1999.


V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 1999, j. 38 Ca 672/98-46, a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. PÚ 2198/98, a dále navrhují zrušit ustanovení § 503 odst. 2 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, ve znění j 859 odst. 2 zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník.


Stěžovatelé jsou toho názoru, že shora označenými pravomocnými rozhodnutími Městského soudu v Praze a Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv rovnosti občanů a právní jistoty podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále do jejich práva na dědění podle čl. 11 Listiny, podle jehož znění se zaručuje dědění. V řízení před správním orgánem a soudem spatřují porušení jejich práva rovnosti účastníků v řízení podle č. 37 Listiny a z toho plynoucí právo na spravedlivé řízení a možnost vyjádřit se k důkazům podle čl. 38 Listiny.


Stěžovatelé podali v zákonné lhůtě dne 29. 9. 1992 výzvu k vydání nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), u povinné osoby a pozemkového úřadu. Povinná osoba uzavřela se stěžovateli dohodu o vydání nemovitostí
1

II. ÚS 564/99
v kat. úz. T. a Ř. dne 5. 6. 1995. Magistrát hlavního města Prahy, pozemkový úřad, dohodu svým rozhodnutím PÚ 4073//92 ze dne 20. 3. 1998 schválil. Do tohoto rozhodnutí podala odvolání povinná osoba. Ministerstvo zemědělství ČR, Ústřední pozemkový úřad, svým rozhodnutím ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 936/98-3153, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Magistrát hlavního města Prahy, pozemkový úřad, vydal rozhodnutí ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. PÚ 2198/98, kterým dohodu neschválil. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání. O odvolání rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 23. 9. 1999, j. 38 Ca 672/98-46.
Stěžovatelé odvozují svůj nárok na vydání věci - nemovitostí - od závěti paní A. P. ze dne 7. ledna 1935, podle které byla k předmětným nemovitostem zřízena fideikomisární substituce ve prospěch nezletilé M. H., případně jejích potomků, kterými jsou stěžovatelé. Paní A. P., která zemřela v roce 1937, je zůstavitelkou, od které stěžovatelé dědictví nabývají, nebol' fideikomisární substituci zřídila. Paní M. R. jen nabyla jako prvý dědic dědictví, omezené fideikomisární substitucí a nemá
tudíž vůči stěžovatelům postavení zůstavitele. Podle ti 565 z. č. 141/1950 Sb., nelze použít ustanovení o svěřeneckém náhradnictví, zemře-li zůstavitel po 31. 12. 1950, tzn. ustanovení fideikomisární substituci nelze použít u osob - zůstavitelů, které mohly v období mezi přijetím a účinností zákona udělat potřebná opatření tak, aby závět' vyjadřovala jejich svobodnou vůli a zároveň byla v souladu s novou úpravou hmotného práva. Úprava nového hmotného práva se nevztahuje na osoby, které zemřely před 31. 12. 1950 včetně, nebot' pokud tyto osoby zemřely před uvedeným datem, nemohly již dát závět' do souladu s novou úpravou hmotného práva, která začala platit až po jejich smrti. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. však ve svém ti 503 odst. 2 od 1. 4. 1964 tuto úpravu změnil tak, že uvedeným dnem zanikají všechna omezení vyplývající ze svěřeneckého náhradnictví, tzn., že podle institutu svěřeneckého náhradnictví se nepostupuje ani u závětí osob, které zemřely před 31. 12. 1950. Na základě této úpravy, která podle stěžovatelů porušuje jejich základní práva, byla vydána napadená rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatelů. V důsledku změny hmotného práva po smrti občana dědí jeho majetek nebo část majetku někdo jiný, než koho chtěl zůstavitel dědicem ustavit a závět' tak neodpovídá svobodné vůli zůstavitele.
Stěžovatelé současně tvrdí, že bylo rovněž porušeno jejich právo rovnosti účastníků v řízení podle čl. 37 Listiny a z toho plynoucí právo na spravedlivé řízení, nebot' nárok na vydání předmětných nemovitostí uplatnilo více skupin oprávněných osob a stěžovatelé dovozují, že s ohledem na tuto skutečnost měli být všichni účastníky jednoho řízení a nikoli oddělených řízení. Od toho vyvozují stěžovatelé vadu soudního i předchozího řízení, nebol ani přes jejich vznesenou námitku Městský soud v Praze okruh účastníků řízení proti správnímu řízení nijak nezměnil. Za dané situace se totiž stěžovatelé neměli možnost seznámit se spisy dalších okruhů oprávněných osob, nedozvěděli se, jaké důkazy ve věci navrhují, neměli možnost se k důkazům vyjadřovat a sami důkazy navrhovat.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a vyžádal si spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 672/98.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 8. 2. 2000 uvedl, že předmětem sporu bylo určení, zda stěžovatelům svědčí postavení dědiců podle závěti někdejší vlastnice nemovitostí paní A. P. ze dne 7. l. 1935. Městský soud v Praze má za to, že pojem "fideikomisární substituce" je totožný s institutem svěřeneckého náhradnictví podle § 608 obecného zákoníku občanského, a pak nezbylo, než respektovat ustanovení § 503 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jímž bylo stanoveno, že dnem 1. 4. 1964
2

11. ÚS 564/99
zanikají všechna omezení vyplývající ze svěřeneckého náhradnictví. Jelikož se tak stalo ještě za života M. R., přestala ta být vázána závětí A. P. a mohla o předmětném majetku pořídit podle vlastního uvážení. Neučinila-li tak, přicházejí ve vztahu k tomuto majetku v úvahu její dědicové ze zákona, nikoliv však již oba stěžovatelé. K obsahu ústavní stížnosti městský soud sděluje, že hlavní námitka vyjádřená v části III. stížnosti, směruje proti samotnému ustanovení § 503 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, které soud aplikoval, než proti způsobu této aplikace. V úvodu části 11. stížnosti sami stěžovatelé ostatně tvrdí, že samostatným návrhem žádají zrušení této právní normy. K tomu městský soud sděluje jen tolik, že v době jeho rozhodování bylo toto ustanovení součástí platného právního řádu a způsob jeho aplikace provedl soud v souladu s jeho zněním i smyslem. Pokud jde o námitku v části IV. ústavní stížnosti, je městský soud přesvědčen, že jeho postupem nemohla být dotčena procesní práva stěžovatelů, právo rovnosti účastníků v řízení a právo na spravedlivý proces. Jak ze stížnosti vyplývá, stěžovatelé mají za to, že k tomuto porušení mělo dojít tím, že soud nepřipustil účast dalších osob v řízení. Soud je toho názoru, že zmíněná práva stěžovatelů by mohla být porušena jen tím, když by soud nepřipustil právě jejich účast v řízení. O takový případ však nešlo, jak je zřejmé z argumentace stěžovatelů. Uvádějí-li, že neměli tak možnost seznámit se ze spisy v dalších restitučních věcech, kde se vydání stejných nemovitostí domáhají jiné osoby, nedozvěděli se tak, jaké důkazy tyto osoby navrhují a nemohli se k nim vyjadřovat ani sami důkazy navrhovat., pak soudu nezbývá než zdůraznit, že předmětem jeho přezkumu bylo právě řízení u Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, kde se vydání nemovitostí domáhali právě stěžovatelé. Ti přitom argumentovali svými důvody a důkazy, odvozující své postavení oprávněných osob z právní skutečnosti, týkající se toliko jich samotných a nikoliv dalších osob. S těmito skutečnostmi se pozemkový úřad ve svém rozhodnutí vypořádal a to bylo také předmětem přezkoumávání soudem, nikoliv tedy jiné nároky jiných osob, opřené o jiné skutečnosti. Městský soud v Praze má za to, že ústavní stížnost stěžovateli není důvodná.
Magistrát hlavního města Prahy, pozemkový úřad, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 19. 1. 2000 uvedl, že v předmětné věci dospěl k názoru, že pro stanovení okruhu oprávněných osob je určující, že původní vlastnicí nemovitostí byla paní M. R., která zemřela 13. 4. 1964, tedy v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., který v ustanovení § 503 odst. 2 zrušil všechna omezení vyplývající ze svěřeneckého náhradnictví. Tato změna v platném právu byla používána při dědění po 1. 4. 1964 a pozemkový úřad na rozdíl od stěžovatelů by změnu této zásady v restitučním řízení považoval za porušení práva rovnosti účastníků v ukončených dědických řízeních. Pokud je pozemkovému úřadu vytýkáno, že vede několik spisů a rozhoduje v nich odděleně, k tomu uvádí, že v uvedených věcech není totožný předmět řízení a liší se i způsob rozhodování. Ve věci stěžovatelů rozhodoval pozemkový úřad o schválení dohody podle § 9 odst. 2 zákona o půdě, v ostatních případech rozhodl a bude rozhodovat o vlastnictví k nemovitostem podle § 9 odst. 4 zákona o
půdě. Z uvedených důvodů s přihlédnutím ke složitosti případů a většímu počtu účastníků řízení nebylo možno sloučit spisy ke společnému projednání a rozhodnutí. Pozemkový úřad považuje ústavní stížnost za neodůvodněnou a navrhuje její odložení.
Za vedlejšího účastníka A., s. a. s. se k ústavní stížnosti vyjádřil správce konkurzní podstaty zájmového sdružení A., které je právním nástupcem vedlejšího účastníka A., s. a. s. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 1999, sp. zn. K 5/97, byl na majetek A., zájmového sdružení, prohlášen konkurz. Vedlejší účastník (včetně právních předchůdců) nebyl a ani nemohl být vlastníkem dotčených nemovitostí, měl pouze k některým právo trvalého užívání. Z uvedeného důvodu se vedlejší účastník svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal.

Il. ÚS 564/99
Další vedlejší účastníci řízení Státní statek J., st. p. a Pozemkový fond ČR se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholeni soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu Čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Městského soudu v Praze a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o_ správní žalobě proti rozhodnutí pozemkového úřadu o neschválení dohody o vydání pozemků v kat. úz. T. a Ř. věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění rozsudku Ústavní soud odkazuje.
Ústavní soud poznamenává, že právo na spravedlivý proces před soudem musí být interpretováno tak, že jedním ze základních aspektů právního státu je princip jistoty právních vztahů, který mimo jiné požaduje, aby řešení dané soudy konečným způsobem jakémukoli sporu již nebylo zpochybňováno.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze polemizují s právními závěry, které přijal jak pozemkový úřad tak i obecný soud. Nutno však obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že správní orgán nebo soud nevyhověly návrhu účastníků, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tyto orgány dodržely procesní postupy stanovené zákonem.
Ústavní soud proto hodnotil, zda proces jako celek splňoval kritéria spravedlivého procesu, kterým se ve smyslu -jeho judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku rozumí především to, byl-li v tomto procesu dodržen princip tzv. "rovnosti zbraní". Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Pokud se týká výtek stěžovatelů, týkajících se uplatněné námitky na spojení řízení, Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že je zcela v procesní dispozici rozhodujících orgánů, zda věci spojí či nespojí ke společnému řízení. Jak z uvedeného vyplývá, v tomto směru k porušení ústavních práv stěžovatelů podle čl. 37 a 38 Listiny nedošlo.
K namítanému zásahu do práv stěžovatelů na dědění podle čl. 11 Ústavní soud uvádí, že dle jeho ustálené judikatury při ochraně vlastnického práva musí jít o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva in concreto má být teprve jištěna nebo takové právo má byt konstituováno, ústavně chráněn není. Proto ani ústavní ochranu účastníků restitučního řízení nelze vnímat jako ochranu vlastnického práva v úvahu přicházejících oprávněných osob. Z uvedeného důvodu nelze akceptovat námitku stěžovatelů, že v daném případě došlo k porušení čl. 1 1 Listiny.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ani napadeným rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
4

5
11. ÚS 564/99
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mino ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Stěžovatelé spolu s ústavní stížností podali i výše uvedený návrh na zrušení ustanovení
503 odst. 2 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, ve znění § 859 odst. 2 zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. Vzhledem k tomu, že návrh na zrušení zákona nebo jeho části může být podán podle § 74 č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jen spolu s ústavní stížností podle § 72 citovaného zákona a tato ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, tento závěr neumožňuje ve smyslu ustanovení § 74 a § 78 odst. 1 citovaného zákona projednání akcesorického návrhu na zrušení výše uvedených ustanovení.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. 3. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 564/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies