II. ÚS 534/99

07. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 534/99
ČESKÁ REPUBLIKA


USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, ve věci stěžovatele JUDr. B. G., CSc., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 1999, sp. zn. 4 To 81/99, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 11. 11. 1999, které bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 24. 11. 1999.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 1999, sp. zn. 4 To 81/99, jímž bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. července 1999, sp. zn. 4 T 3/97, a přiznána stěžovateli odměna a náhrada hotových výdajů za obhajobu odsouzeného P. K. celkem ve výši 51.700,- Kč. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze porušil své povinnosti podle čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), S 151 trestního řádu a S 7 a S l0 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif), když mu bezdůvodně krátil odměnu za obhajobu odsouzeného P. K. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Vrchní soud v Praze nepostupoval správně, když mu nepřiznal odměnu za pět porad s odsouzeným ve věznici, dále že pochybil, když nepovažoval písemnou přípravu závěrečné řeči, jejíž zpracování mu soud uložil a která byla založena do trestního spisu, za právní úkon, kromě toho nesouhlasí s tím, že 30. ledna 1998 při veřejném zasedání u Vrchního soudu v Praze nepožádal o propuštění odsouzeného z vazby a dále ani s tím, že mu nebylo přiznáno. jízdné v požadované výši.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a vyjádření Krajského soudu v Plzni jako vedlejšího účastníka řízení.
1

II. ÚS 534/99
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 14. l. 2000 uvedl, že na podkladě zprávy Věznice v Plzni nepřiznal stěžovateli odměnu za pět právních porad s tím, že na závěru Vrchního soudu v Praze, že porady nelze považovat za úkony právní služby uvedené v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, by nemohlo nic změnit dodatečné vyjádření odsouzeného k délce trvání porad a stejně ani to, že obhájce při nich projednával podání opravných prostředků. Vrchní soud v Praze dále uvádí, že závěrečnou řeč obhájce vypracovanou v písemné formě nelze pokládat za "písemné podání soudu týkající se věci samé" ve smyslu § 1 1 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a proto za tento úkon stěžovateli nenáleží odměna. Písemná závěrečná řeč obhájce zajišťuje přesnou protokolaci závěrečné řeči obhájce, s. jejím předložením trestní řád nespojuje žádné procesní následky, nezavazuje soud k rozhodnutí. Pokud je založena, zakládá se podle ustálené praxe do spisu a stává se součástí protokolu o hlavním líčení. Jde o součást obhajoby obžalovaného před soudem a za účast při jednání před soudem, a to za každé dvě započaté hodiny byla obhájci přiznána odpovídající odměna jako za úkon právní služby uvedený v § 1 1 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. Dále Vrchní soud v Praze uvádí, že v odůvodnění napadeného usnesení se vypořádal i s nepřiznáním odměny za další úkon, účtovaný obhájcem, kterým mělo být podání žádosti o propuštění z vazby, stejně jako s nepřiznáním náhrady za jízdné a odkazuje i v tomto směru na odůvodnění napadeného usnesení. Podle přesvědčení Vrchního soudu v Praze ústavní stížnost stěžovatele není důvodná a proto tento soud navrhuje, aby byla odmítnuta, popř. aby byla zamítnuta.

Krajský soud v Plzni se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Vrchního soudu v Praze a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o odměně za náhradu hotových výdajů za obhajobu věcí posouzení obecného soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného usnesení Ústavní soud odkazuje.
Výše advokátní odměny za poskytnuté právní služby je upravena v advokátním tarifu s přihlédnutím k povaze věci, případně její složitosti podle jednotlivých typů tak, jak je v dlouhodobé praxi lze postřehnout a není věcí ústavního soudnictví, aby do typově odvozené struktury advokátních odměn a z ní odvíjející se praxe obecných soudů jakkoli zasahovalo.

Odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou (a opakovanou) polemikou se stanoviskem obecného soudu, aniž by však tvrzení stran ústavně zaručených základních práv, mimo strohý odkaz na jednotlivá ustanovení, bylo vůbec zdůvodněno. Nutno však obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhověl návrhu stěžovatele, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tento soud dodržel procesní postupy stanovené zákonem.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. K porušení práva na soudní ochranu by v daném případě došlo tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a

3
II. ÚS 534/99
svobod upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě, pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Případná běžná doplňování či změny skutkových zjištění by v principu vedly k tomu, že by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou další soudní instancí.
Ústavní soud konstatuje, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení ti 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. března 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu

3

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 534/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies