I. ÚS 559/99

07. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 559/99


Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Klokočkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. B. G., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 30 Cdo 1872/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.



Odůvodnění:

Ústavní stížností napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 30 Cdo 1872/99, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 55 Co 180/99. Tímto usnesením Městský soud odmítl odvolání stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 3. 1999, sp. zn. 17 C 189/98, kterým byl stěžovatel vyzván, aby doložil soudu zdravotní důvod, pro který byl v pracovní neschopnosti a současně doložil, ve kterých dnech v období od 13. 11. 1998 do 17. 2. 1999 byl v ústavní zdravotní péči.

Městský soud odvolání odmítl, jelikož dospěl k závěru, že odvoláním napadené usnesení je rozhodnutím, proti němuž není odvolání přípustné, neboť se jím pouze upravuje vedení řízení [§ 202 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu]. Nejvyšší soud se ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu a podané dovolání zamítl jako nedůvodné. Dovolací soud k dané věci považoval za nutné pouze připomenout, že usnesení, kterými se upravuje vedení řízení jsou taková usnesení, která zůstávají bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé a soud jimi není vázán, přičemž je může sám případně i změnit. Odvolací soud tedy neměl podle názoru Nejvyššího soudu žádný procesní předpoklad obsah rozhodnutí soudu I. stupně přezkoumat.

Stěžovatel je toho názoru, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, došlo k porušení jeho základního práva podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tvrdí, že na základě tohoto článku "není povinen nikomu podávat žádné zprávy o svém zdravotním stavu a nikdo není oprávněn na něm vyzvídat, pro jakou chorobu byl uznán práce neschopným". Podle tvrzení stěžovatele si "různé soudy osobují právo přezkoumávat, zda jeho onemocnění bylo takového rázu, že mu bránilo ve výkonu práce", ač tato skutečnost podle názoru stěžovatele vyplývá z legitimace práce neschopného, kterou soudu vždy předložil. Stěžovatel proto Ústavnímu soudu navrhl, aby výše uvedená usnesení obvodního, městského a Nejvyššího soudu zrušil.

Ústavní soud věc posoudil jako vždy nejdříve z hlediska toho, zda jsou splněny formální náležitosti, kladené na ústavní stížnost a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře vyložil, za jakých okolností je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů a proto je možno jen stručně připomenout, že Ústavní soud není další přezkumnou instancí a jako orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, pokud nepostupují v souladu s předpisy nejvyšší právní síly, zejména s hlavou pátou Listiny, pojednávající o právu na soudní a jinou právní ochranu a svým postupem porušují zásady spravedlivého procesu.

V posuzované věci se jedná zejména o otázku povahy usnesení, kterým se upravuje vedení řízení. Proti takovému rozhodnutí není podle § 202 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolání přípustné. Je tedy nepochybné, že nejde o rozhodnutí ve věci samé, ale pouze o usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván, aby v řízení něco učinil. Takové usnesení může být v průběhu řízení změněno nebo zrušeno a nemůže se tedy jednat o rozhodnutí, proti kterému by již stěžovatel neměl dalších prostředků. Za takový prostředek je totiž v daném případě nutno pokládat projednání věci samé a následné vydání meritorního rozhodnutí, které bude stěžovatel, pokud s ním nebude spokojen, moci napadnout řádným opravným prostředkem, ve kterém může uvést všechny důvody, které podle jeho názoru vedly k případnému nesprávnému rozhodnutí. Podle názoru Ústavního soudu je totiž nutno ochranu ústavnosti spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutí, kterým nebylo v řízení před obecnými soudy rozhodnuto ve věci o jeho ústavně zaručených právech či svobodách a samo řízení nebylo pravomocně ukončeno.

Stěžovateli rovněž nelze přisvědčit v názoru, že obecné soudy porušily jeho práva podle čl. 31 Listiny, který zní: "Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon". Čl. 31, který se nachází v hlavě čtvrté Listiny, pojednávající o hospodářských, sociálních a kulturních právech, garantuje především obecně formulované právo na ochranu zdraví. Ve vztahu ke státu jde zejména o nároky na provádění opatření ke zdravému vývoji každého jedince na území ČR, zajišťování prevence chorob, provádění hygienických opatření atd. Subjektem práva na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky jsou na rozdíl od práva na ochranu zdraví jen občané ČR na základě veřejného pojištění. Práv uvedených v čl. 31 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Této problematiky se týká rozsáhlá soustava právních předpisů, jejichž vyjmenování by bylo nadbytečné. Postačí jen uzavřít, že Ústavní soud porušení tohoto článku, jakož ani jiných ustanovení, obsažených v předpisech nejvyšší právní síly, neshledal.

Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 7. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 559/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies