II. ÚS 28/2000 - Právo na provozování hospodářské činnosti

08. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Zadržení řidičského průkazu v důsledku trestné činnosti nelze chápat jako omezení práva na výkon hospodářské činnosti podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť osoba, jíž byl řidičský průkaz zadržen, je omezována pouze tím, že pro dočasnou ztrátu řidičského průkazu nemůže ke svým služebním cestám používat osobní vůz. Hospodářskou činnost může však vykonávat i nadále, samozřejmě s tou komplikací, že služební cesty absolvuje hromadnými dopravními prostředky.

(Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 08.03.2000 sp. zn. II. ÚS 28/2000)

Text judikátu

Senát Ústavního soudu složený z předsedy senátu JUDr.Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Ivany Janů rozhodl ve věci návrhu J. B., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, obsahujícího stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 1999, č. j. 22 Ca 397/99-13, mimo ústní jednání takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Dne 18. 1. 2000 došel Ústavnímu soudu České republiky návrh ze dne 17. 1. 2000, jehož obsahem byla stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 1999, č. j. 22 Ca 397/99-13, kterým obecný soud zastavil řízení proti žalovanému Policii ČR, Správě Severomoravského kraje, Krajskému dopravnímu inspektorátu o přezkoumání jeho rozhodnutí ze dne 8. 2. 1999, č. j. PSM-61/DS-99.
Stěžovateli poté, co dne 12. 12. 1998 zavinil dopravní nehodu, při níž došlo ke zranění jedné osoby, byl podle § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích (dále jen zákon o bezpečnosti provozu), zadržen řidičský průkaz. Policie ČR, Okresní dopravní inspektorát v Ostravě - Vítkovicích rozhodl podle § 15 odst. 3 vyhlášky č. 87/1964 Sb., o řidičských průkazech (dále jen vyhláška o řidičských průkazech), dne 16. 12. 1998, pod č. j. MROV 3211/DI-PŘ-98, o tom , že zadržený řidičský průkaz nebude stěžovateli vrácen před konečným rozhodnutím o jeho skutku. Proti tomu podal stěžovatel odvolání. Rozhodnutí o něm napadl správní žalobou, přičemž proti rozhodnutí o ní brojí touto ústavní stížností.
Zároveň dne 5. 1. 1999 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák.). V této věci Okresní soud v Ostravě svým pravomocným usnesením ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 12 T 49/99 trestní stíhání stěžovatele podle § 307 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. ř.) podmíněně zastavil, a to se zkušební dobou v trvání jednoho roku.
Podstatou ústavní stížnosti je výtka obecnému soudu, že rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu stěžovatele považoval za rozhodnutí předběžné povahy a jako takové je proto ze soudního přezkumu podle § 248 odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), vyloučil a řízení z tohoto důvodu zastavil. Tím došlo podle názoru stěžovatele k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava), čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, č. 209/1992 a 243/1998 Sb., (dále jen Úmluva). Proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem v úvodní části tohoto usnesení specifikované rozhodnutí obecného soudu zrušil.
Stěžovatel tvrdí, že v jeho případě nešlo při rozhodování o zadržení řidičského průkazu do konečného rozhodnutí o jeho skutku, o rozhodnutí předběžné povahy. Pro to uvádí následující argumenty.
Ve správním řízení, v jehož rámci mu byl jeho řidičský průkaz zadržen, "dále neexistuje meritorní rozhodnutí správního orgánu, které by bylo přezkoumatelné soudem tak, jak to měl na mysli zákonodárce při aplikaci § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř". Rovněž "není zřejmé, k čemu je (rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu) předběžné, resp. k jakému meritornímu rozhodnutí, a to proto, že není vydáno v řízení, ve kterém poté dochází ke konečnému rozhodnutí". Podle názoru stěžovatele je rozhodnutí o tom, že mu nebude jeho řidičský průkaz vrácen před konečným rozhodnutím rozhodnutím "nevratným, které zakládá nevratné následky a přesto by nemělo být dle odůvodnění Krajského soudu přezkoumatelné soudem".
Již ze samotného komentáře k § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. (Bureš/Drápal/Mazanec: Občanský soudní řád, komentář. 2. vyd. Praha, C. H. Beck 1996, s. 698, č. 10) především vyplývá, že nemůže jít pouze a jen o konečné meritorní rozhodnutí v tom typu procesu, v němž rozhodnutí předběžné bylo vydáno. Kromě toho, ust. § 15 odst. 3 vyhlášky o řidičských průkazech nevylučuje, naopak svou dikcí předpokládá, že příslušný správní orgán o předběžně zadrženém řidičském průkazu nakonec rozhodne i merotirně, to podle výsledku současně probíhajícího trestního stíhání. Ten je v případě stěžovatele vázán na to, zda se ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání osvědčí, resp. zda alespoň nastane fikce takovéhoto osvědčení stěžovatele. Podle § 308 odst. 3 tr. ř. nastávají totiž účinky zastavení trestního stíhání, jež má v podstatě povahu meritorního rozhodnutí (§ 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.), až právní mocí rozhodnutí o tom, že obviněný se osvědčil, nebo uplynutím lhůty uvedené v odstavci 2 § 308 tr. ř. Předběžná povaha rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu ve věci stěžovatele je tedy více než zřejmá z toho, co bylo uvedeno v předchozí větě. Konečně je evidentně v rozporu se skutečností i tvrzení, že rozhodnutí okresního dopravního inspektorátu podle § 15 odst. 3 vyhlášky o řidičských průkazech je nevratné. Záleží totiž jen na stěžovateli samotném, zda vyhoví podmínkám zkušební doby podmíněného zastavení jeho trestního stíhání, aby mu byl řidičský průkaz vrácen.

Pokud se týká výše citovaných ustanovení ústavněprávní povahy, jež měla být napadeným rozhodnutím obecného soudu dotčena, považuje Ústavní soud k tomu uvést následující.
V v souvislosti s čl. 4 Ústavy je nutno klást stěžejní otázku, která základní práva a svobody stěžovatele má chránit soudní moc.
Sám stěžovatel zdůrazňuje zejména právo na výkon hospodářské činnosti ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny, v němž je omezován tím, že ke svým služebním cestám nemůže používat osobní vůz pro dočasnou ztrátu řidičského průkazu. Tento důsledek jeho trestné činnosti nelze ovšem chápat tak, že by stěžovatel byl zcela vyloučen z uplatňování práv, která má na mysli citované ustanovení Listiny. Zmíněnou hospodářskou činnost může bez dalšího vykonávat i nadále, samozřejmě s tou komplikací, že služební cesty absolvuje hromadnými dopravními prostředky.
Skutečnost, že do konečného vyřízení jeho trestní věci nemůže řídit motorové vozidlo chápe stěžovatel tak, že je na něm fakticky vykonáván trest zákazu činnosti, aniž by mu byl poté v konečném řízení (trestním) tento trest skutečně uložen. V tom spatřuje kolizi s čl. 90 Ústavy , věta druhá a s čl. 40 odst. 1 Listiny, podle nichž jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. O jeho "zákazu řízení motorového vozidla" rozhodl předběžně příslušný správní orgán podle správních předpisů, což nelze v žádném případě považovat za trestněprávní sankci, kterou by měl uložit výlučně soud. Pokud by uvedený zákaz činnosti uložil skutečně soud, potom by naopak bylo jeho povinností započítat do doby výkonu tohoto soudního trestu i onen "zákaz činnosti" ve smyslu správně právním (§ 49 odst. 3 tr. zák.).
V napadeném rozhodnutí obecného soudu stěžovatel dále spatřuje zkrácení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Zejména upozorňuje na jeho odstavec 2, který omezuje výjimku ze soudního přezkumu správních rozhodnutí ,vyjádřenou slovy: "nestanoví-li zákon jinak", vyloučením těch rozhodnutí , která se týkají základních práv a svobod podle Listiny.
Logickou podmínkou, nutnou k uplatnění citovaného ustanovení je existence právě takového rozhodnutí. Bylo-li však shora dovozeno, že k porušení ústavně zaručených práv a základních svobod podle citovaných ústavněprávních ustanovení správními rozhodnutími předběžné povahy v dané věci vůbec nedošlo, potom ani ústavní stížností napadené rozhodnutí, kterým řízení o jejich soudním přezkumu ze zákona bylo zastaveno, nespadá pod meze zmíněné výjimky. Naopak, jde tu o Listinou přípustnou výjimku, vyjádřenou v § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. (č. 291/1999 Sb. Z.). Podle nálezu Ústavního soudu, obsaženého v citovaném čísle Sbírky zákonů, není důvodu k tomu, aby soudnímu přezkumu bylo podrobeno již rozhodnutí správního orgánu předběžné povahy, je-li zákonem zajištěn soudní přezkum konečného meritorního rozhodnutí správního orgánu, pokud předběžným správním rozhodnutím nebyla porušena podstata a smysl jiného základního práva či svobody podle Listiny. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele, jak dovozeno shora.
Stěžovatel v postupu obecného soudu podle § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. konečně vidí i porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ovšem ani v tomto směru Ústavní soud neshledal rozpor s ústavností, neboť obecný soud stěžovatelovu správní žalobu řádně projednal a rozhodl o ní způsobem stanoveným v zákoně, v souladu s výjimkou a jejími ústavními limity danými v čl. 36 odst. 2 Listiny.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud porušení základních práv a svobod stěžovatele ve smyslu na počátku tohoto rozboru citovaného čl. 4 Ústavy evidentně neshledal, musel ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Jde totiž o to, že již při vlastním sepisu odmítnutého návrhu musely být výše uvedené skutečnosti stěžovateli zcela zřejmé, zvláště co se týče předběžné povahy rozhodnutí o nevrácení řidičského průkazu před konečným rozhodnutím.


Proti tomuto usnesení odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 8. března 2000



JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 28/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies