II. ÚS 584/99

08. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 584/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti S. N., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 31. 8. 1999, čj. 35 Co 3/99-35, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 4. 1999, čj. 22 C 1083/98-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 30. 12. 1999 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 31. 8. 1999, čj. 35 Co 3/99-35, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 4. 1999, čj. 22 C 1083/98-19, v části žalobě vyhovující co do částky 33 758,70 Kč a částečně změněn v části týkající se úroků z prodlení.
Stěžovatel uzavřel dne 7. 10. 1995 se společností Z. I., spol. s r. o. jako prodávajícím kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo dodání zboží označené jako D119 UNIVERSAL v ceně 1 798,- DEM a D 420-20 SYNCRO CLIK v ceně 249,- DEM. Podle podmínek sjednaných v kupní smlouvě měl stěžovatel zaplatit kupní cenu ve sjednaných splátkách, a to v korunách dle kurzovního lístku České národní banky, dle kurzu valuty - prodej v den placení zálohy. Prodávající se na základě kupní smlouvy zavázal k dodání předmětného zboží do 28 dnů od připsání poslední dohodnuté zálohy kupní ceny na účet prodávajícího u peněžního ústavu. V předmětné kupní smlouvě nebyla dohodnuta možnost odstoupení od smlouvy, byla pouze sjednána smluvní pokuta v případě porušení smluvních povinností kupujícího - stěžovatele ve výši 25 % smluvní ceny zboží dle § 544 občanského zákoníku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozsudky byla porušena jeho práva, zejména právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích. Soudy se vůbec nezabývaly otázkou existence smluvního závazku, nevyzvaly žalobkyni, aby uvedla a navrhla důkazy ohledně scházejících
1

II. ÚS 584/99
skutkových tvrzení a tím porušily rovnost účastníků řízení. Soudy porušily dle tvrzení právo stěžovatele na spravedlivý proces, nebot' připustily jako důkaz listinu označenou v žalobě jako "přepočet splátek" a z této listiny vycházely při rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení před obecnými soudy došlo nejen k porušení procesních předpisů, ale i k porušení Ústavy, a to k porušení zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků řízení, a to Krajského soudu v ústí nad Labem a Okresního soudu v Liberci, vyjádření vedlejšího účastníka řízení společnosti Z. I., spol. s r. o., a připojil si spis Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 22 C 1083/98.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření ze dne 3. 2. 2000 uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Tzv. "přepočet splátek" je listinným důkazem podle § 129 občanského soudního řádu. Nejde o pouhé tvrzení žalobce, ale o opis kurzovního lístku České národní banky, proti jehož správnosti žalovaný nic nenamítal. Skutečnost, že po 13. 10. 1995 přestal být zveřejňován kurzovní lístek pro valuty - prodej a valuty - nákup, nemá žádný právní význam. Rozhodné je, že objektivně tento kurzovní lístek existoval, takže na něj oba účastníci mohli odkázat. Navíc je veřejně přístupný v každé bance.
Okresní soud v Liberci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. 2. 2000 plně odkázal na oba napadené rozsudky. Stížnost označil jako zjevně neopodstatněnou. Soud rovnost účastníků řízení a tím i právo stěžovatele na spravedlivý proces neporušil. Důvody uváděné ve stížnosti mohl stěžovatel použít během řízení u okresního soudu a dále i u soudu odvolacího, ale neučinil tak. Existence smluvního závazku byla v řízení prokázána kupní smlouvou, která byla uzavřena v souladu s § 588 občanského zákoníku a má všechny náležitosti, které občanský zákoník požaduje. Shodná vůle stran byla potvrzena podpisy účastníků. Stěžovatel se v této kupní smlouvě zavázal zaplatit kupní cenu uvedenou v německých markách s tím, že cena je splatná v korunách podle kurzovního lístku České národní banky dle kurzu valuty - prodej v den placení zálohy. Podle § 120 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu soud rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede. Okresní soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Vedlejší účastník řízení společnost Z. I., spol. s r. o., ve svém vyjádření ze dne 15. 2. 2000 uvedla k námitkám stěžovatele, že stěžovatel u jednání Okresního soudu v Liberci dne 21. 4. 1999 uvedl, že kupní smlouvu podepsal, ale nepovažoval ji za závažnou. Neuvedl však žádné argumenty, pro které by se soud musel zabývat otázkou absolutní či relativní neplatnosti této smlouvy s výjimkou námitky v čísle objednaného zboží, kterou se oba soudy zabývaly. Stěžovatel dále poukazuje na to, že žalovaná kupní cena se opírá o "přepočet splátek", který má nulovou důkazní hodnotu. Pokud se stěžovatel domníval, že výše kupní ceny je přepočtena špatně, mohl tuto námitku uplatnit v řízení kteréhokoliv stupně. Eventuální špatný propočet by pak nemohl způsobit absolutní neplatnost kupní smlouvy, ke které soud musí přihlížet ze zákona, ale mohl by mít pouze dopad na výši požadované částky. Tuto námitku však stěžovatel nevznesl ani v odvolacím řízení, u kterého byl zastoupen právním zástupcem. Bylo by nad rámec ustanovení § 5 občanského soudního řádu, kdyby kterýkoliv ze zúčastněných soudů poučoval účastníka řízení o jeho možnostech v rámci hmotného práva. Teprve v tomto případě by došlo k narušení rovnosti stran, ovšem zde v neprospěch vedlejšího účastníka, tj. žalobce. Oproti tomu je třeba upozornit na ustanovení § 101 odst. l a § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, kdy účastník řízení je ze zákona povinen označit důkazní prostředky k prokázání svých tvrzení. Tvrzení vedlejšího účastníka, prokázaná důkazy přiloženými k žalobě, nebyla
2

3
II. ÚS 584/99
stěžovatelem napadena a nebylo z jeho strany navrhováno jiných důkazů. To, že svého práva bránil se proti žalobě nevyužil stěžovatel, nyní podle názoru jeho právního zástupce, v plném rozsahu, neznamená porušení rovnosti stran ze zavinění kteréhokoliv ze soudů. Z důvodu, že nedošlo k porušení základního práva stěžovatele, navrhuje vedlejší účastník zamítnutí návrhu.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících obecných soudů, a to při respektování skutečnosti, že ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o nároku vedlejšího účastníka věcí posouzení obecných soudů, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozsudků ústavní soud odkazuje.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudcích obecných soudů. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení § 132 občanského soudního řádu respektována, a tak tomu podle názoru ústavního soudu v předmětné věci bylo, není ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení ústavního soudu, svazek 3, str. 281).
Podle přesvědčení Ústavního soudu rozsah práva na spravedlivý proces vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Zásadám spravedlivého procesu podle tohoto článku Úmluvy je třeba rozumět tak, že v souladu s obecným procesním předpisem - v řízení před obecným soudem musí být účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto zásady byly v souzené věci dodrženy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá i čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Zásada rovnosti účastníků neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru. Stěžovatel kromě pouhých tvrzení nepředložil žádný důkaz, kterým by vyvracel to, k čemu ve svých rozsudcích došly obecné soudy. Není úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.
Ústavní soud hodnotil, zda proces jako celek splňoval kritéria spravedlivého procesu, kterým se ve smyslu jeho judikatury i judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku rozumí především to, byl-li v tomto procesu dodržen princip tzv. "rovnosti
3

4
II. ÚS 584/99
zbraní". Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím obecných soudů nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, která jsou zaručena ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Stěžovatel svým podáním současně vznesl návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem byl podaný návrh posouzen jako zjevně neopodstatněný, nepřipadá navrhovaný odklad vykonatelnosti v úvahu a ústavní soud se touto otázkou nezabýval.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením
Odmítnout.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. března 2000

Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu

4

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 584/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies