I. ÚS 561/99

08. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti R. D., zastoupeného advokátem JUDr. J. K., proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. 6 T 12/99, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 3 To 571/99,

t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem loupeže dle ustanovení § 234 odst. 1 trestního zákona, kterého se - jako zvláště nebezpečný recidivista dle § 41 odst. 1 trestního zákona - dopustil společně se spoluobžalovaným P. V., a odsoudil jej podle § 234 odst. 1 trestního zákona za použití § 42 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců. Obecný soud ve výroku rozsudku poukázal na to, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen (rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 1993, sp. zn. 2 T 46/92) pro trestný čin ublížení na zdraví a trestný čin krádeže k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, z výkonu trestu byl však dne 13. 8. 1997 podmíněně propuštěn za současného stanovení zkušební doby v trvání 7 let.

V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že se stěžovatel a spoluobžalovaný Válek předmětného trestného činu dopustili tím, že dne 22. 9. 1998 v restauraci pod pohrůžkou násilí vyzvali R. D. k vydání finanční hotovosti v hodnotě odpovídající (údajně) nezaplacené útratě z jiné restaurace, a že R. D. jim v obavě o své zdraví vydal 80 Kč a po dalším slovním nátlaku a po úderu od P. V. také 180 kusů sýrů v hodnotě nejméně 630 Kč. Při rozhodování vycházel krajský soud zejména ze svědecké výpovědi R. D., v níž neshledal žádné nesrovnalosti. Svědkyně J. H. (servírka z restaurace) před soudem vypověděla, že poškozený chodil do restaurace delší dobu a protože v něm poznala muže, který jí dříve utekl bez placení, žádala ho o vrácení dluhu. Poté viděla stěžovatele, jak se s D. baví a jak mu říká, ať zaplatí dluh, načež poškozený tam nechal zboží a odešel. Žádné výhrůžky či násilí neregistrovala. V jejích výpovědích z přípravného řízení a z řízení před soudem však okresní soud shledal rozpory a dospěl proto k závěru, že J. H., která se s obžalovanými osobně zná, vypovídala účelově, aby obžalovaným pomohla. Rovněž výpovědi svědků S. a D. (také známých obou obžalovaných) okresní soud vyhodnotil jako účelově zaměřené ve prospěch obžalovaných.

Na základě provedeného dokazování okresní soud dospěl k závěru, že se stěžovatel (zvlášť nebezpečný recidivista) dopustil trestného činu loupeže, a to ve zkušební době svého podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, čímž se podstatně zvýšila společenská nebezpečnost předmětného trestného činu. Proto mu uložil trest odnětí svobody při dolní hranici horní poloviny zvýšené trestní sazby.

V záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Ostravě odvolání obou obžalovaných proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Ostravě zamítl.

V odůvodnění rozsudku poukázal na skutečnost, že v daném případě proti sobě stojí výpověď poškozeného D. a obou obžalovaných. Mezi výpověďmi obžalovaných prý však existuje celá řada rozporů, jež nedokázali vysvětlit. Rovněž ve výpovědi svědkyně H. soud shledal značné nesrovnalosti a je prý "příznačné, že údajný dluh začala požadovat po poškozeném až kritického dne, kdy byli přítomni její známí - obžalovaní, ačkoliv dle vlastní výpovědi již předtím poškozený její restauraci vícekráte navštívil a prodával sýry i jí". Svědkové D. a S. jsou podle vlastních výpovědí dobrými známými obžalovaných a potvrdili, že jednání mezi nimi a poškozeným neustále a bez přerušení nesledovali, takže není vyloučeno, že výhružky od obou obžalovaných slyšet nemuseli. Výpověď poškozeného D. naopak krajský soud považoval za přesvědčivou a vycházel i ze zprávy o jeho následném lékařském ošetření, z něhož prý objektivně vyplývají známky úderu do tváře. O intenzitě užitých výhrůžek a v konečné fázi i přímého násilí prý svědčí i skutečnost, že se poškozený rozplakal a peníze i zboží vydal obžalovaným, byť se nacházeli v plně obsazené restauraci. Soud přihlédl i k fyzické dispozici obžalovaných oproti tělesné "korestituci" poškozeného. Není prý proto rozhodující, zda prvotním motivem jednání obžalovaných byla snaha obohatit se nebo pouze snaha "předvést se" před známou H.

V záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že po celé řízení před obecnými soudy tvrdil, že je nevinný a jeho tvrzení podporovaly i výpovědi některých svědků. Napadená rozhodnutí obecných soudů prý proto spočívají na nesprávném posouzení důkazů a tím porušují základní právo stěžovatele na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, takže byl porušen i čl. 90 Ústavy ČR.

V daném případě prý orgány činné v trestním řízení nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Obecné soudy dostatečně neobjasnily okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele a naopak po celé trestní řízení nebyl zajištěn dostatek důkazů, jež by nepochybně prokazovaly jeho vinu. Obecné soudy zejména odmítly návrhy na vypracování znaleckých posudků z oboru psychologie a psychiatrie, které by prokázaly věrohodnost svědků H., S. a D., kteří vypovídali v prospěch stěžovatele. Znalecký posudek z oboru psychiatrie, který posuzoval věrohodnost výpovědi, tak byl proveden toliko u poškozeného D. Obecné soudy se prý vůbec nezabývaly výpovědí obou obžalovaných, že stěžovatele k výčepnímu pultu a za poškozeným D. poslala svědkyně H. a tedy že obžalovaní nejednali v úmyslu zmocnit se cizí věci. Při posuzování důkazů údajně vycházely naprosto jednostranně z výpovědi poškozeného D..

Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadená rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě zrušit.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Ostravě a Krajský soud v Ostravě.
Okresní soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že trestní řízení probíhalo zcela zákonně a při respektování ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ve věci prý byl zjištěn skutkový stav v rozsahu, nezbytném pro rozhodnutí. Jestliže stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení bezdůvodně odmítaly jeho návrhy na vypracování znaleckých posudků a uvedených svědků, příslušný spisový materiál údajně žádné takové návrhy neobsahuje. Proto Okresní soud v Ostravě považuje ústavní stížnost za neodůvodněnou.

Krajský soud v Ostravě s ústavní stížností nesouhlasí a tvrdí, že obě napadená rozhodnutí podrobně uvádějí, z jakých úvah obecné soudy vycházely a jak hodnotily provedené důkazy. V předmětné trestní věci proto bylo rozhodováno na základě zjištěného skutkového stavu věci, o němž nebyly důvodné pochybnosti. Návrh na doplnění dokazování provedením příslušných znaleckých posudků z oboru psychologie a psychiatrie byl zamítnut jako nedůvodný, neboť otázka věrohodnosti výpovědi svědka je otázkou právní a tento důkaz je nutno hodnotit i v kontextu s důkazy ostatními.

Proto Krajský soud v Ostravě navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná. Ústavní soud po prostudování příslušného spisového materiálu shledal, že napadená rozhodnutí obecných soudů vycházejí z výsledků provedeného dokazování, podrobně se k jednotlivým provedeným důkazům vyjadřují a na jejich základě dospívají k právním závěrům, které Ústavní soud - z ústavně právního hlediska - nemá důvod zpochybňovat. V daném případě se totiž nepochybně nejedná o situaci, kdy by mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry naznačený extrémní nesoulad existoval.

Je sice pravda, že obecné soudy vycházely zejména z výpovědi poškozeného D., nicméně vyjádřily se i k důkazům jiným a jednotlivé důkazy hodnotily samostatně i v jejich celkovém kontextu. Navíc výpověď D. je nepřímo potvrzena i zprávou o jeho lékařském ošetření nebo výpovědí stěžovatele z přípravného řízení, v níž uvedl, že poškozený během incidentu "dostal najednou strach, úplně se rozklepal". Ústavní soud se rovněž ztotožňuje s názorem obecných soudů, že mezi výpověďmi svědků, kteří svědčili ve prospěch obžalovaných, a také mezi výpověďmi obou obžalovaných navzájem, existuje celá řada nesrovnalostí, na něž obecné soudy správně poukázaly. Za těchto okolností tedy Ústavní soud neshledal důvod závěry obecných soudů zpochybňovat.

K domněnce o protiústavnosti napadených rozhodnutí nemůže vést ani skutečnost, že nebylo provedeno znalecké posouzení věrohodnosti jmenovaných svědků. Jestliže totiž obecné soudy dospěly k závěru, že toto posouzení není s ohledem na okolnosti případu nutné a že celková důkazní situace umožňuje vydat kvalifikované rozhodnutí, nedospěl Ústavní soud v této konkrétní souzené věci k závěru, že by bylo třeba s tímto názorem z ústavně právního hlediska polemizovat. Ústavní soud totiž nemohl odhlédnout od skutečnosti, že ani stěžovatel, ani jeho právní zástupkyně v řízení před uvedenými obecnými soudy provedení znaleckého posouzení věrohodnosti jmenovaných svědků nenavrhli, o čemž svědčí protokoly o jednání před okresním a krajským soudem a také písemné odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Ostravě (č.l. 327, 375 a 378).

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2000


JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 561/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies