I. ÚS 498/99

08. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti L. P., zastoupeného advokátem JUDr. M. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 8. 1999, sp. zn. 4 To 57/99, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 10 T 10/98, uznal stěžovatele vinným trestným činem vraždy dle ustanovení § 219 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že dne 7. 6. 1997 nelegálně drženou pistolí zastřelil D.K. a poté stejnou zbraň namířil na P. K., zmáčkl spoušť, avšak v důsledku závadného náboje k výstřelu nedošlo. Za tento trestný čin jej krajský soud odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let.

V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že stěžovatel měl s P. K. dítě (N. P.) a v předmětný den měl od ní přislíbeno jeho předání, k němuž však nedošlo, protože P. K. s dcerou odjela k babičce D. K. Stěžovatel proto přijel do bytu D. K., kde došlo k hádce a k uvedenému trestnému činu. Krajský soud shledal stěžovatelovu obhajobu jako účelovou, a to i s ohledem na skutečnost, že v průběhu řízení měnil svoji výpověď. Nejdříve kupř. tvrdil, že k výstřelu došlo při přetahování o pistoli s D. K., později však hovořil o přetahování s P. K. a o zranění pravé ruky; o mechanismu výstřelu původně nemluvil vůbec a tuto obhajobu použil až tehdy, když byla provedena většina důkazů, zejména posudek znalce z oboru balistické expertízy. Soud považoval také za nelogické, že by stěžovatel k pouhému zastrašení použil pistole s plným zásobníkem, když údajně věděl, že pistole je nefunkční, byť - jak uvádí krajský soud - z ní doma střílel ve sklepě, přestože tvrdil, že se nikdy o zbraně nezajímal a že z nich má strach. Naopak výpověď svědkyně P. K. krajský soud považoval za přesvědčivou a potvrzenou dalšími důkazy (svědecké výpovědi, znalecké posudky). Její tvrzení, že k výstřelu došlo v době, "kdy stěžovatele nedržela", je prý v souladu s balistickým posudkem. Proto také soud neuvěřil obhajobě stěžovatele, že k výstřelu došlo náhodou v důsledku jednání P. K., která se dotkla jeho bolavého místa na pravé ruce, což mělo za následek nechtěné zmáčknutí spouště. Naopak krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel po výstřelu na D. K. obrátil zbraň proti P. K. a pokusil se ji zastřelit, protože však došlo k selhání náboje, snažil se zbraň opětovně nabít (v tomto okamžiku prý vypadl náboj). P. K. se však údajně právě v tomto okamžiku se stěžovatelem o pistoli přetahovala, výsledkem čehož bylo zaseknutí náboje a tedy nefunkčnost pistole, kterou poté stěžovatel odhodil na zem.

Na základě provedeného dokazování Krajský soud v Brně uznal stěžovatele vinným ze spáchání předmětného trestného činu a odsoudil jej k výše uvedenému trestu odnětí svobody.

Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a rozhodl, že stěžovatel je vinen pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona a odsoudil jej za to k trestu odnětí svobody na 13 let.

V odůvodnění rozsudku vrchní soud především konstatoval, že v trestním řízení nedošlo k žádným pochybením a že se nalézací soud v citovaném rozsudku správně, logicky a velmi pečlivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a se všemi argumenty obhajoby. Skutkovým zjištěním a závěrům krajského soudu prý proto nelze nic vytýkat a odvolání stěžovatele v tomto směru nepřineslo novou argumentaci. Spolupůsobení P. K. v souvislosti s výstřelem nebylo prokázáno a stěžovatel, "maje zkušenosti se zacházením s uvedenou zbraní získané v předchozím období při zkušební střelbě ve sklepě, jak sám uvedl, si musel být vědom skutečnosti, jak se taková zbraň před výstřelem natahuje (nabíjí), odjišťuje a jaká intenzita působení na spouštěcí mechanismus je k výstřelu nezbytná". Pokud by chtěl poškozené pistolí pouze postrašit, nemusel v ní mít zásobník s ostrými náboji, nemusel ji natahovat, odjišťovat a mířit. Vrchní soud rovněž odmítl obhajobu stěžovatele (kterou označil jako účelovou) spočívající v poukazu na nedostatečné vyšetření znalci psychiatry a psychologem, kteří pro jeho nesouhlas neprovedli vyšetření EEG, neboť shromážděný důkazní materiál prý nijak nesvědčí o onemocnění epilepsií. Vrchní soud se proto neztotožnil toliko s právními závěry soudu prvního stupně instance, neboť právní kvalifikace trestného činu, zvolená krajským soudem, by prý byla případná pouze tehdy, jestliže by prokázaný úmysl stěžovatele směřoval kromě úmyslu usmrtit D. a P. K. i k usmrcení jeho dcery N. a současně by došlo k usmrcení D. i P. K.. V daném případě však odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že jednání stěžovatele je nutno posoudit jako naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy, avšak ve stádiu pokusu, protože k dokonání tohoto trestného činu na dvou osobách nedošlo, přestože D. K. byla usmrcena.

Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že tento rozsudek spočívá na nesprávném posouzení důkazů a tím porušuje základní právo stěžovatele na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Při zkoušce pistole ve sklepě prý totiž nedošlo k výstřelu (z pistole byla vyhozena nefunkční nábojnice) a proto se stěžovatel domníval, že tato zbraň není funkční. U této zkoušky byl přítomen B. H. Proto chtěl stěžovatel tuto pistoli použít pouze k zastrašení a vůbec netušil, že by mohlo dojít k výstřelu. Stejně tak k vyhození nábojnice z nábojové komory došlo v době, kdy držel zbraň v ruce v předsíni bytu D. K. a teprve při následném přetahování se o zbraň s P. K. došlo k výstřelu, který zasáhl D. K.. Tím, že soud neobjasnil (provedením balistické expertízy) pořadí vyhozených nábojnic, údajně řádně nezjistil skutkový stav věci. Soud prý dále pochybil tím, že nebylo provedeno EEG, ačkoliv věděl, že stěžovatel byl špičkovým boxerem a že údery do hlavy mohou způsobit mikrotraumata, která nemusí působit okamžité potíže, avšak dlouhodobě mohou vyústit v poruchu funkce mozku. Nelze prý vyloučit ani poruchy paměti, emotivy a afektivity a jeho duševní stav proto údajně nebyl vyčerpávajícím způsobem zjištěn. Pochybení spatřuje stěžovatel i v tom, že při rozhodování o vzetí do vazby před soudcem Městského soudu v Brně nebyl přítomen advokát. Proto je tato jeho výpověď absolutně neúčinným důkazem.

Ze všech těchto důvodů navrhuje stěžovatel napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušit.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Vrchní soud v Olomouci a dále Krajský soud v Brně.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Obhajoba stěžovatele byla provedenými důkazy vyvrácena, ať již jde o manipulaci se zbraní "před a v kritické době", tak i o případné poruchy funkce jeho mozku. Rovněž tvrzené porušení práva na obhajobu prý nemá oporu v trestním spise. Proto vrchní soud zastává názor, že k porušení základního práva na soudní ochranu v daném případě nedošlo.

Krajský soud v Brně toliko odkázal na odůvodnění rozsudku, který v této věci vydal.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

V souzené věci se však o tento případ zjevně nejedná. Ústavní soud totiž po prostudování příslušného spisového materiálu shledal, že výše uvedená rozhodnutí obecných soudů vycházejí z výsledků provedeného dokazování, podrobně se k jednotlivým provedeným důkazům vyjadřují a na jejich základě dospívají k právním závěrům, které Ústavní soud nemá - z výše uvedeného ústavně právního hlediska - důvod zpochybňovat. V daném případě se totiž nepochybně nejedná o situaci, kdy by mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry existoval uvedený extrémní nesoulad.

Jestliže tedy stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v souzené věci obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci tím, že neobjasnily pořadí "vyhozených" nábojnic a neprovedly jeho vyšetření EEG (a z tohoto důvodu dospěly k chybným právním závěrům), konstatuje Ústavní soud, že tato námitka směřuje toliko do způsobu provedení dokazování a jeho zhodnocení obecnými soudy, což Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat. Stěžovatel tak ve skutečnosti nebrojí proti protiústavnosti napadeného rozsudku, nýbrž toliko proti jeho výsledku, který pro sebe považuje za nepříznivý. Ústavní soud totiž nemohl ani přehlédnout, že k vyšetření EEG a k neurologickému vyšetření nedošlo z důvodu nespolupráce stěžovatele (č.l. 145), tzn. nikoliv opomenutím orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel byl náležitě vyšetřen soudními znalci z oboru psychiatrie a lékařské psychologie a na základě jejich výsledků byl charakterizován jako osoba se zvýšenou senzitivitou, egocentricky orientovanou s mírně sníženou sebekritičností (č.l. 157). Psychiatrický nález byl v mezích normy (č.l. 145). Sám svůj zdravotní stav označil za dobrý a neuvedl žádné příznaky duševních chorob a nikdy se mu nestalo, že by si nějakou událost nepamatoval. "Při boxu nikdy nebyl bez sebe déle, než stačil dopadnout na zem, resp. při dopadu se vždy probral" (č.l. 144). Je proto možno shrnout, že obecné soudy vycházely z dostatečně zjištěného psychického stavu stěžovatele a Ústavní soud nemá v tomto směru důvod jejich závěry z ústavně právního hlediska zpochybňovat.

Stěžovatel dále tvrdí, že při jeho výpovědi před soudcem Městského soudu v Brně při rozhodování o vzetí do vazby nebyl přítomen jeho advokát, takže tato výpověď by měla být považována za absolutně neúčinný důkaz. Ústavní soud z předmětného soudního spisu zjistil (č.l. 288), že dne 8. 6. 1997 byl před Městským soudem v Brně skutečně proveden výslech stěžovatele, jehož se jeho advokát JUDr. S. nezúčastnil (údajně z důvodu, že nebyl telefonicky zastižen). Tato skutečnost však nemůže zpochybnit spravedlivost trestního řízení, které bylo proti stěžovateli vedeno, jako celku, neboť stěžovatel byl opakovaně vyslýchán za přítomnosti svého obhájce, měl možnost se k jednotlivým důkazům vyjadřovat a také navrhovat důkazy vlastní. Obecné soudy v této věci provedly rozsáhlé a precizní dokazování, na základě něhož dospěly k závěru o vině stěžovatele a udělily mu za předmětný trestný čin trest podle zákona.

Skutečnost, že v daném případě byl proces jako celek spravedlivý, nemůže zpochybnit ani to, že nebyl vyslechnut svědek B. H., jehož výslech navrhl právní zástupce stěžovatele až v řízení před odvolacím soudem. Obecné soudy totiž nejsou povinny provést úplně všechny navržené důkazy, jestliže dospějí k závěru, že k rozhodnutí ve věci postačují již důkazy provedené a že na tomto závěru již další navrhované důkazy nemohou nic změnit.

Rozhodnutí obecných soudů v této věci proto považuje Ústavní soud za velmi přesvědčivá. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy a s níž se obecné soudy dostatečným způsobem vypořádaly. Ústavní soud k tomu konstatuje, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby se závěry obecných soudů v tomto směru - z ústavně právního hlediska - polemizoval.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2000




JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 498/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies