III. ÚS 4/2000

09. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu JUDr. J. J., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, na zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 11. 1999, č.j. 12 To 327/99-174 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 1 T 165/98, ze dne 12. 4. 1999,


t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í


Navrhovatel se domáhá včas podaným návrhem na zahájení řízení před Ústavním soudem zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 12 To 327/99-174, jakož i rozsudku Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 1 T 165/98, ze dne 12. 4. 199 s tím, že oběma napadenými rozhodnutími byla zasažena jeho základní práva obsažena v čl. 26 odst. 1 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále Listina), tedy právo na svobodný výkon povolání advokáta a právo na obhajobu.

Ze spisů Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 1 T 165/98 a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, sp. zn. 6 C 31/98 a téhož soudu sp. zn. E 2362/97, které si Ústavní

soud vyžádal, také následně zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem téhož soudu, č.j. 1 T 165/98-145, shledán vinným trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. a poškozování věřitele dle § 256 odst. 1 písm. c) tr. zák., jako návodce dle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. a pomocník dle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a byl mu za to uložen peněžitý trest. Pro pokus ke stejným trestným činům byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody i spoluobžalovaný J. B. a pro pomoc ke stejným trestným činům také S. P., a to k trestu peněžitému. Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel odvolání, ve kterém poukazuje na nesprávný postup ředitele OÚV Policie ČR v Rychnově nad Kněžnou o vyloučení vyšetřovatele (tato rozhodnutí však navrhovatel u Ústavního soudu nenapadl) a dále dovozoval, že předmětné trestné činnosti se nemohl dopustit nejenom on sám, ale především J. B., když exekuce (byť v časovém posunu) nakonec byla vykonána, když vylučovací žaloba (v rámci exekuce) byla S. P. vzata zpět. Došlo tak ke změně situace a v konečném důsledku takto k zániku nebezpečnosti samotného jednání ve smyslu § 65 tr. zák., což soud nevzal v úvahu. Podání vylučovací žaloby potom bylo hmotně právním úkonem, který učinila jiná osoba (P.) a nešlo tak o procesní úkon navrhovatele, když (navíc) podání vylučovací žaloby není trestné. Kupní smlouva o prodeji auta k vylučovací žalobě nebyla připojena (byla v držení jejich účastníků) a záleželo jen na nich, zda ji využijí. Namítal, že on sám postupoval jenom podle informací a přání klienta a pokud soud vycházel z výpovědí tehdy spoluobžalovaného B., tak vycházel z výpovědí nevěrohodných a nepravdivých (prohlášení B. ze dne 11. 3. 1998, v němž uvedl že své osobní vozidlo nikdy neprodal). O takto podaném odvolání rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, který jej usnesením ze dne 4. 11. 1999, pod č.j. 12 To 327/99-174, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí potom odvolací soud odkázal na skutkové zjištění soudu nalézacího i jím učiněné právní závěry. To s tím, že z řádně provedeného dokazování vyvodil správná skutková zjištění s tím, že o výpovědích spoluobžalovaných (zejména z hlediska jejich věrohodnosti či pravdivosti) není na místě pochybovat, když nevznikly žádné pochybnosti vyvolávající podezření právě o jejich eventuální věrohodnosti či pravdivosti. Nalézací soud vycházel správně i z důkazů provedených listinami (fiktivní kupní smlouva, vylučovací žaloba), o jejichž existenci není pochyb. Odvolací soud potom dovodil, že uvedená skutková zjištění odpovídající i právnímu posouzení samotného skutku a poukázal na to, že samotné zpětvzetí vylučovací žaloby neznamená zánik nebezpečnosti posuzovaného jednání pro společnost (§ 65 tr. zák.), když tento úkon byl učiněn (B.) pod vlivem a tlakem objektivních okolností (o věc se v té době zajímala policie).

Proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů brojí navrhovatel podaným návrhem k Ústavnímu soudu (ústavní stížností), v rámci kterého opakoval argumentaci, kterou již užil v řízení před soudy obou stupňů. V jejich postupu shledal porušení jeho práva na obhajobu, které je jako základní právo obsažené v čl. 40 odst. 3 věta první Listiny a dále právo na svobodný výkon povolání advokáta označené čl. 26 odst. 1 Listiny. Navrhl také, aby Ústavní soud nálezem obě vpředu označená rozhodnutí zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení.

Je na místě opakovaně připomenout, že Ústavní soud není součástí obecné soustavy a do rozhodovací činnosti obecných soudu je tedy oprávněn ingerovat pouze a jenom tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy ČR. Po zvážení všech okolností projednávané věci, vycházeje ze shora uvedených zjištění i podaného návrhu a tvrzení v něm obsažených, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Jádrem podaného návrhu jsou námitky navrhovatele co do skutkových zjištění obecných soudů i právních závěrů z nich vyvozených. Zde Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že se závěry obecných soudů, v těchto směrech učiněných, nelze mít výhrad. Způsob jakým bylo dokazování v projednávané věci vedeno, stejně jako jeho potřebný rozsah, odpovídá procesně právnímu předpisu, který se na daný typ řízení vztahuje. Příslušná ustanovení trestního řádu soudy respektovaly a provedené dokazování i právní závěry z něj vyvozené se uskutečnily v zákonném (a tedy i ústavním) rámci. Ústavní soud za dané situace takto k napadeným rozhodnutím nemá výhrad, a to ani z hlediska namítaných porušení čl. 40 odst. 3 věta první, nebo čl. 26 odst. 1 Listiny. Ze zjištěných skutečností jednoznačně plyne, že navrhovatel měl dostatek času a možností k přípravě obhajoby i obhajobě samotné a v tomto smyslu také konal. Stejně tak nelze mít za to, že bylo zasaženo jeho právo na svobodnou volbu povolání i jeho výkon namítané navrhovatelem z hlediska ustanovení čl. 26 odst. 1 Listiny. Současně je ovšem nutno dodat, že výkon jakéhokoli povolání musí probíhat v souladu i s takovými zákony jako je zákon trestní a nemůže tedy obsahovat absolutní (a tedy ani ústavněprávní) ochranu.


S poukazem na uvedené tedy nezbylo Ústavnímu soudu než podaný návrh jako zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.


P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2000

JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 4/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies