III. ÚS 580/99

09. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 580/99


Ústavní soud rozhodl dne 9. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R.I. N., zastoupeného JUDr. P. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 1999, sp. zn. 8 To 560/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. června 1999, sp. zn.
2 T 41/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel, jako osoba bez státní příslušnosti, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. října 1999 (8 To 560/99) a spolu s ním také jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. června 1999 (2 T 41/99-63) a tvrdil, že označené soudy svými rozhodnutími, kterými byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí [§ 171 odst. 1 písm. b) tr. z.], porušily jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 10, čl. 14 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a proto, aniž by svá tvrzení co porušení těchto práv blíže odůvodnil, navrhl, aby Ústavní soud rozsudky obou obecných soudů (viz vpředu) svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z obsahu spisu obecného soudu (pro Prahu 2 sp. zn. 2 T 41/99), který byl Ústavnímu soudu k jeho žádosti obecným soudem předložen, je patrno, že stěžovatel se na území České republiky zdržoval v inkriminované době
(od 29. ledna 1999 do 24. února 1999) přes zákaz pobytu, který mu byl uložen pravomocným rozhodnutím Policie ČR - Správy hl. m. Prahy - sekce cizinecké policie dne 22. května 1997 (PSP-I-842/CP-c-97), a tímto jednáním, jak je patrno z podrobně odůvodněných rozhodnutí obecných soudů, naplnil skutkovou podstatu trestného činu (viz vpředu), za který byl potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
Z odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů, z obsahu již dříve označeného spisu, jakož i z výpovědi stěžovatele v hlavním líčení (č. l. 40 a násl. spisu obecného soudu) vyplývá, že stěžovatel, který se svého času na území bývalé ČSFR oženil (č. l. 44 spisu obecného soudu) a jehož manželství bylo později pravomocně rozvedeno (č. l. 43 spisu obecného soudu), byl původně státním příslušníkem Ukrajiny, nicméně dnem
13. listopadu 1991 jím přestal být, a protože údajně ztratil, případně byly mu odcizeny veškeré osobní doklady, je pokládán za osobu bez státní příslušnosti a na území České republiky opakovaně páchá trestný čin, pro který byl naposledy trestán rozsudkem, který ústavní stížností napadá.
Z těch že důkazních pramenů se podává, že stěžovatel, jak správně zjišťují oba obecné soudy, ze své strany neučinil nic, aby svůj svévolný pobyt na území České republiky legalizoval a svůj postoj k rozhodným otázkám vyjádřil tak, že "může chtít občanství země, kterou si vybere, zatím však není rozhodnut jaké občanství si zvolí" (č. l. 41 spisu obecného soudu), když jinak "za demokratický stát nepokládá žádný z postkomunistických států" (č. l. 3 spisu obecného soudu).
Jestliže za naznačených okolností oba obecné soudy, s ohledem na pasivitu (spíše však svéhlavost) stěžovatele, přiměřeně zdůvodněným procesním postupem usoudily na naplnění všech znaků skutkové podstaty odsouzeného trestného činu, a jestliže své závěry způsobem zákonem vyžadovaným (§ 125 tr. ř.) odůvodnily, nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti
(čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) jejich procesnímu postupu, stejně jako jejich rozhodnutí, nic podstatného vytknout.
Ostatně odůvodnění ústavní stížnosti je v rozhodujících směrech kusé, neboť - odhlédnuto od pouhého označení článků Listiny základních práv a svobod, jichž se stěžovatel dovolává, není v ústavněprávních aspektech zdůvodněna vůbec, takže životní příběh stěžovatele, vylíčený v odůvodnění ústavní stížnosti, svou povahou míří vůči věcné správnosti či legalitě ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, kterýžto přezkum, ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, Ústavnímu soudu nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), leč by pro takovou jeho ingerenci byly dány zvláštní podmínky; ty však ve věci posuzované ústavní stížnosti shledány nebyly a ostatně stěžovatel sám je ani netvrdil.
Za takto zjištěných okolností je proto třeba stěžovatele odkázat k tomu, že je nepochybným právem suverénního státu, aby v rámci platného právního řádu svrchovanost svého území chránil.
Z takto rozvedených důvodů byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno;
o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 580/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies