III. ÚS 550/99

09. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 550/99


Ústavní soud rozhodl dne 9. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A. a S. L., obou zastoupených JUDr. P. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. srpna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1860/97, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 1997, sp. zn. 20 Co 263/96, a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. ledna 1996, sp. zn. 7 C 1164/95, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. srpna 1999 (2 Cdon 1860/97-70) a tvrdili, že označený soud jako orgán veřejné moci svým rozhodnutím porušil jejich ústavně zaručená práva daná čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, zákon č. 335/1991 Sb. (§ 54) a čl. 90 Ústavy ČR; aniž by svá tvrzení z hlediska ochrany ústavnosti blíže rozvedli nebo odůvodnili, v obsáhlé polemice s rozhodovacími důvody Nejvyššího soudu ČR navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a spolu s ním také rozsudek Krajského soudu v Brně
(20 Co 263/96) a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (7 C 1164/95-20) zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatelé ve své restituční věci v řízení před obecnými soudy (viz shora) neuspěli se svým návrhem, aby vedlejší účastníci (v řízení před obecnými soudy odpůrci) byli rozsudkem nahrazujícím projev vůle odpůrců zavázáni ve znění navržené dohody vydat jim nemovitosti v tomto návrhu blíže popsané a označené; po provedeném dokazování dospěly obecné soudy I. a II. stupně ke shodnému závěru, že ačkoli jsou stěžovatelé oprávněnými osobami (§ 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), není jejich návrh důvodný pro nedostatek zákonných podmínek na straně odpůrců. Dovolací soud rozhodující o stěžovateli podaném dovolání (§ 239 odst. 2 o. s. ř.) toto dovolání odmítl [§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], když shledal, že dovolání v rozsahu vymezeném stěžovateli pod zákonnými kritérii neobstojí, neboť jimi vymezené otázky nemají povahu otázky zásadního významu.
Odůvodnění ústavní stížnosti, byť rozsáhle provedené, vytýká - stručně shrnuto - obecnému soudu III. stupně a nepřímo také obecným soudům nižšího stupně, že se nezabývaly s právní konstrukcí stěžovatelů, k níž jednak svého vlastnictví k posuzovaným nemovitostem nikdy pro výroky rehabilitačního soudu (usnesení Městského soudu v Brně ve věci 5 Rt 202/91) nepozbyli, jednak že vedlejší účastníci v rozporu se zjištěními obecných soudů tyto nemovitosti nabyli za protiprávního zvýhodnění, případně v rozporu s tehdy platnými předpisy (§ 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.); takto míří vývody ústavní stížnosti proti věcné správnosti či legalitě rozhodnutí obecných soudů.
V posléze naznačených souvislostech však stěžovatelé přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu takový přezkum, o jaký v ústavní stížnosti usilují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu (k tomu srov. např. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995 a další), když existenci zvláštních podmínek, za nichž by ingerence Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů byla přípustná, ani netvrdí a když je v posuzované věci ani Ústavní soud sám nezjistil; tvrzení stěžovatelů, že byli zkráceni na ústavně zaručeném právu na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) nemá proto ve stavu věci nijakou oporu.
Obdobně bylo třeba odmítnout tvrzení stěžovatelů, co do porušení práv plynoucích z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť i zde Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích vyložil, jaké právo z označeného článku plynoucí je ve vztahu k ústavní ochraně třeba chápat a za jakých podmínek mu lze takovou ochranu poskytnout (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 41, Praha 1995); protože i v tomto případě jde o ustálenou praxi Ústavního soudu, pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí na tuto praxi stěžovatele odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám takto již dříve vyloženým cokoli podstatného dodávat.
Pro takto rozvedené důvody byla ústavní stížnost stěžovatelů posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo posléze rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 550/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies