III. ÚS 532/99

09. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 532/99


Ústavní soud rozhodl dne 9. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. V., zastoupené JUDr. O. J., CSc., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 1999, sp. zn. 14 Co 248/97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 1999 (14 Co 248/97) a tvrdila, že tímto rozhodnutím označený soud jako soud odvolací a jako orgán veřejné moci porušil její ústavně chráněné právo plynoucí z čl. 11 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že označený obecný soud II. stupně potvrdil (stěžovatelce nepříznivé) rozhodnutí obecného soudu I. stupně, dle něhož byla stěžovatelka zavázána vedlejší účastnicí (v řízení před obecnými soudy navrhovatelce) vyklidit a vyklizený předat v rozhodnutí označený a blíže popsaný pozemek v kat. úz. v B. Aniž by své tvrzení stran porušení již dříve zmíněného ústavně zaručeného práva blíže rozvedla, v polemice s rozhodovacími důvody odvolacího soudu vyjádřenými v odůvodnění jeho rozhodnutí navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Odůvodnění ústavní stížnosti je zaměřeno jednak na rozsah obecnými soudy provedeného dokazování a na jejich hodnocení, jednak na právní závěry, k nimž tento soud dospěl; směřuje tedy ústavní stížnost stěžovatelky proti věcné správnosti, příp. proti legalitě jí napadeného rozhodnutí.
V takto shrnutých námitkách však stěžovatelka přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví, přísluší pravomoc zásahu do jurisdikční činnosti obecných soudů jen za splnění zvláštních podmínek a že přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů se v zásadě z jeho pravomoci vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995); ony zvláštní podmínky Ústavním soudem rovněž již dříve vyložené (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994 a další) však ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud nezjistil, nehledě již ani k tomu, že jejich existence nebyla stěžovatelkou ani tvrzena.
Nejinak je tomu co hodnocení důkazů, k němuž v ústavně souladném řízení obecné soudy dospěly; i zde stěžovatelka pomíjí konstantní judikaturu Ústavního soudu,
dle níž - z důvodů již dříve vyložených - je hodnocení obecnými soudy provedeného hodnocení procesně bezchybně provedených důkazů z pravomoci Ústavního soudu vyloučeno, ledaže by šlo o extrémní rozpor mezi nimi a právními závěry, k nimž obecný soud ve svém rozhodnutí dospěl (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 34, Praha 1995, a nález ve věci III. ÚS 398/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 11, vydání 1., č. 64, Praha 1999); ani taková pochybení ze strany obecného soudu nebyla tvrzena a Ústavní soud sám je nezjistil.
Obdobně nebylo lze přiznat důvodnost stěžovatelčinu blíže nezdůvodněnému odkazu na čl. 11 Listiny základních práv a svobod; také stran porušení ústavně chráněného práva daného označeným článkem Listiny základních práv a svobod postačí stěžovatelku odkázat na již dříve Ústavním soudem vyložené stanovisko, z něhož je dostatečně patrno, jak je třeba toto právo chápat a za jakých podmínek mu lze přiznat ústavní ochranu (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 41, Praha 1995) s tím, že ani v tomto případě podmínky ústavní ochrany očividně sporného vlastnického práva splněny nejsou.
Z důvodů takto vyložených byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak znělkou tohoto usnesení se stalo.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 532/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies