III. ÚS 508/99

09. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 508/99


Ústavní soud rozhodl dne 9. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. S.,
zastoupeného JUDr. I. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 12 Co 529/98, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 14 C 241/93, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 20. dubna 1999 (12 Co 529/98-159) a tvrdil, že tímto rozhodnutím označený obecný soud jako soud odvolací porušil jeho "právo na soudní ochranu....." a nerozhodl "podle pravidel zaručujících spravedlivé posouzení věci"; aniž by blíže svá tvrzení stran porušení ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod rozvedl, navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem již zmíněné rozhodnutí obecného soudu zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, podle odůvodnění ústavní stížnosti, mělo dojít tím, že obecný soud jako soud odvolací projednávající stěžovatelovu věc z podnětu odvolání podaných oběma účastníky řízení, změnil rozsudek obecného soudu
I. stupně tak, že stěžovatelovu žalobu na náhradu škody (ve výši 7.218 Kč) zamítl, takže dospěl - po doplnění dokazování - k závěru, že stěžovatel (v řízení před ním jako žalobce) "neprokázal (sc. z časového hlediska) vznik škodní události a neprokázal tak jednu ze základních podmínek náhrady škody předkládaných ustanovením § 420 o. z.", a když "není možné žádným zákonu odpovídajícím způsobem vyhodnotit, kdy a jakou povinnost žalovaní a při jaké své konkrétní činnosti měli porušit".
Posléze naznačený závěr odvolacího soudu pokládá stěžovatel za nesprávný, v ústavní stížnosti svými námitkami (v podstatě shodným způsobem jako v odvolání proti rozhodnutí obecného soudu I. stupně, který mu náhradu škody přiznal jen zčásti) obecným soudům obou stupňů vytýká nesprávná, pokud se týká neúplná skutková zjištění, z nichž posléze vyvozuje porušení již dříve zmíněného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
Co do skutkové stránky věci, její těžiště spočívalo ve zjištění, zda (a za kolik) na majetku stěžovatele (jeho pozemku) došlo ke škodám zaviněním vedlejších účastníků (žalovaných), kteří v souvislosti se stavebními pracemi na svém sousedícím domku měli se dopustit pochybení (nezapravenou dilatační spárou mezi oběma domy a chybějícím oplechováním), jimiž nemovitost stěžovatele byla poškozena.
Odhlédnuto od toho, že vývody a námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou obsahově shodné s námitkami pojatými do stěžovatelova odvolání proti rozhodnutí obecného soudu I. stupně a že tak jde o opakovanou polemiku s rozhodovacími důvody obecných soudů, stěžovatel přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu nepřísluší přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995) a obdobně ani přezkum hodnocení důkazů těmito soudy provedeného, leč by pro jeho ingerenci do jejich rozhodovací činnosti byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994); takové podmínky, totiž porušení procesních zásad jako zásah do stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), však Ústavní soud ve věci posuzované ústavní stížnosti neshledal a jejich existenci ostatně stěžovatel ani netvrdil.
Tvrzení stěžovatele co do porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu nemá tak oporu ani v řízení před obecnými soudy ani ve způsobu, jakým obecné soudy a zejména obecný soud II. stupně ke skutkovým zjištěním a z nich vyplývajícím závěrům dospěly, a to tím spíše, jestliže jejich rozhodnutí jsou způsobem dostatečně vyčerpávajícím a zákonu zcela odpovídajícím odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), včetně vyložení důvodů, pro které se jevilo další dokazování (v intencích stěžovatelových návrhů či námitek) jako nadbytečné (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 34, Praha 1995).
Pro takto vyložené důvody byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána obecně přístupnou konstantní judikaturou, jak příkladmo bylo na ni poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 508/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies