III. ÚS 283/99

09. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 283/99


Ústavní soud rozhodl dne 9. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů ing. V. a E. M., obou zastoupených JUDr. A. Š., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 1999, sp. zn. 28 Cdo 208/99, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. června 1998, sp. zn. 25 Co 77/97, a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 9. prosince 1996, sp. zn.
3 C 506/92, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocná rozhodnutí obecných soudů všech tří stupňů, totiž rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
23. února 1999 (28 Cdo 208/99-352), rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. června 1998 (25 Co 77/97-315) a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne
9. prosince 1996 (3 C 506/92240), a tvrdili, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jednak jejich právo plynoucí z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jednak řízení před nimi zatížily takovými procesními vadami, které mají charakter porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, stručně shrnuto, že obecné soudy přehlédly, že posuzované nemovitosti
(v ústavní stížnosti a rozhodnutích obecných soudů blíže popsané a označené) stěžovatelé nabyli svého času v dobré víře a za okolností, z nichž nelze vyvodit jinak potřebné zákonné znaky (§ 8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Procesní vady spočívají v tom, že v řízení před obecnými soudy "nebyl připuštěn důkaz o opaku" (vůči znaleckému posudku) a napadené rozhodnutí samo není v souladu s publikovaným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze (7 Cdo 91/93) přesto, že "jeho závěry mají obecnou platnost". Po obsáhlé polemice s odůvodněními ústavní stížností napadených rozhodnutí posléze navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecných soudů všech tří stupňů (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodnutími obecných soudů bylo pravomocně rozhodnuto, že vlastnické právo ke stavební parcele a k domu na ní stojící ve V. přechází ve smyslu zákona o půdě (č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. § 8 odst. 1) na vedlejší účastnici (v řízení před obecnými soudy žalobkyni), když cena, za kterou stěžovatelé tyto nemovitosti nabyli, byla po provedeném dokazování posouzena jako cena nižší než cena odpovídající tehdy platným předpisům; co do podrobností, včetně právních závěrů, postačí pro odůvodnění tohoto usnesení odkázat stěžovatele na výstižné odůvodnění napadených rozhodnutí, která shledává Ústavní soud jako zcela odpovídající zákonu (§ 257 odst. 2 o. s. ř.), jímž proto ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze nic podstatného vytknout.
Co do vytýkaných procesních vad shledal Ústavní soud výtky stěžovatelů ve smyslu své ustálené rozhodovací praxe za nedůvodné, neboť - mimo jiné - stanovení rozsahu a způsobu dokazování spadá výlučně do pravomoci obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), když ingerence Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných je podmíněna zvláštními podmínkami (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995), které však v posuzované věci dány nejsou, a které stěžovatelé sami ani netvrdili. Ostatně vzhledem k tomu, že totožná rozhodnutí obecných soudů v téže věci byla - z podnětu vedlejší účastnice (žalobkyně) - již dříve podrobena ústavnímu přezkumu (III. ÚS 249/99) a v procesním postupu obecných soudů nebyly shledány takové vady, které by měly charakter protiústavních zásahů do ústavně zaručených práv účastníků řízení, není zapotřebí se námitkami stěžovatelů podrobněji zabývat.
Pro takto rozvedené důvody byla ústavní stížnost stěžovatelů posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 283/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies