I. ÚS 357/99

09. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného advokátkou Mgr. M. H., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu České správy sociálního zabezpečení spojené s návrhem na zrušení čl. IV zákona č. 110/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a zákon č. 56/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozhodnutím bývalého Úřadu důchodového zabezpečení (dále jen "ÚDZ") ze dne 21. 11. 1986 byl stěžovateli s účinností od 4. 12. 1986 přiznán starobní důchod ve výši 2.280 Kčs měsíčně. Rozhodnutím komise pro přiznávání osobních důchodů při Federálním ministerstvu práce a sociálních věcí ze dne 22. 3. 1988, které bylo obsahem sdělení sekretariátu ministra průmyslu ČSR ze dne 31. 3. 1988, sp. zn. Sekr. DVÚ 251 204 075, byl stěžovateli na návrh ministra průmyslu ČSR přiznán s účinností od 1. 3. 1988 osobní důchod 2.630 Kčs měsíčně.
Rozhodnutím ÚDZ ze dne 25. 6. 1990 došlo s účinností od 2. 8. 1990 k úpravě výše měsíční důchodové dávky stěžovatele na částku zákonného nároku (tj. 2.320 Kčs). Z obsahu spisu je zřejmé, že k této úpravě došlo na základě ustanovení čl. IV zákona č. 110/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a zákon č. 56/1956 sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců (dále jen "zák. č. 110/1990 Sb."). Jedná se o změnu osobního důchodu na důchod starobní.
Stěžovatel dále dopisem ze dne 3. 5. 1999 podal ministrovi práce a sociálních věcí ČR stížnost "z důvodu odebrání měsíčního příspěvku 350 Kč", která byla postoupena k prošetření odboru vnitřní kontroly a stížností České správy sociálního zabezpečení (pozn. Česká správa sociálního zabezpečení je právním nástupcem bývalého ÚDZ; dále jen "ČSSZ"). Uvedený odbor ČSSZ v dopisu ze dne 24. 5. 1999 stěžovateli sdělil, že postup ÚDZ a následně ČSSZ byl v souladu s právními předpisy a upozornil jej na to, že vůči rozhodnutí ÚDZ ze dne 25. 6. 1990 měl možnost podat návrh na jeho soudní přezkoumání ve lhůtě uvedené v poučení o odvolání, jež toto rozhodnutí obsahovalo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu ČSSZ - nejprve uvedl důvody a odkazy na právní úpravu, na jejímž základě docházelo ke změnám v jemu přiznávaném starobním a osobním důchodu a v jejich výši.
Stěžovatel především namítl, že se o zkrácení svého důchodu dozvěděl pouze od poštovní doručovatelky, na což prý ihned reagoval dopisem Federálnímu ministerstvu práce a sociálních věcí, které mu odpovědělo dopisem ze dne 18. 6. 1990, v němž prý "v podstatě přiznává, že patřím k občanům, kteří jsou postiženi krácením důchodů, přestože jsou u nich předpoklady zásluhovosti splněny". Stěžovatel dále uvedl, že poté, co se ze sdělovacích prostředků dozvěděl o rozhodnutí Spolkového ústavního soudu SRN ze dne 28. 4. 1999, jímž bylo "jednoznačně odsouzeno jakékoliv plošné krácení požitků přiznaných občanům", obrátil se dne 3. 5. 1999 na Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, které mu dopisem ze dne 11. 5. 1999 sdělilo, že stížnost byla postoupena ČSSZ k prošetření. ČSSZ stěžovateli následně dopisem ze dne 24. 5. 1999 sdělila, že celý její postup v jeho věci je v souladu s předpisy a uvedla, že údajně měl možnost podat odvolání proti rozhodnutí ÚDZ ze dne 25. 6. 1990. Stěžovatel však tvrdí, že mu "nikdy žádné rozhodnutí o zkrácení mého důchodu, ačkoliv je to již devět let, doručeno nebylo, čímž došlo k neodůvodněným průtahům v řízení a bylo mi v podstatě zabráněno využít řádných opravných prostředků".
Z toho stěžovatel dovozuje, že ČSSZ porušila čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého lze státní moc uplatňovat pouze v případech a v mezích stanovených zákonem, a to tím, že ačkoliv tvrdí, že bylo dne 25. 6. 1990 vydáno rozhodnutí, do dne podání ústavní stížnosti mu nebyla schopna toto rozhodnutí doručit. Tím prý ČSSZ způsobila neodůvodněné průtahy v řízení a stěžovateli znemožnila využit řádné opravné prostředky. Podle stěžovatele - v důsledku jeho domněnky, že rozhodnutí ze dne 25. 6. 1990 ani vydáno nebylo - také došlo k neoprávněnému krácení jeho důchodu a tím k neodůvodněnému zásahu do jeho majetkových práv.
Stěžovatel dále tvrdí, že čl. IV zákona č. 110/1990 Sb. (a na něj navazující usnesení vlády České a Slovenské Federativní republiky č. 333 ze dne 11. 5. 1990) je "ve své podstatě jakýmsi plošným 'trestem', ukládaným bez ohledu na případné 'zavinění' a ve svém důsledku odporuje čl. 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle kterého nikdo nesmí být potrestán za čin, který nebyl trestný podle zákona v době, kdy byl spáchán a nepochybně odporuje také zásadě presumpce neviny. Stěžovatel uvádí, že tento zákon plošně postihuje všechny osobní důchody, ať již byly přiznány oprávněně či neoprávněně. Stěžovatel proto tvrdí, že plošné odebrání požitků přiznaných za určité zásluhy není v souladu s Ústavou, Listinou ani s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem vyslovil buď ve výroku nebo v jeho odůvodnění, že postupem ČSSZ v řízení ve věci stěžovatelova důchodu došlo k neodůvodněnému zásahu do jeho práv a dále, aby zrušil čl. IV zákona č. 110/1990 Sb.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Česká správa sociálního zabezpečení a Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR.
ČSSZ ve svém vyjádření především uvedla, že předmětná ústavní stížnost není vůbec způsobilá senátního projednání, a to z několika důvodů. V prvé řadě je nepochybné, že rozhodnutí ČSSZ (tehdy ÚDZ) ze dne 25. 6. 1990 bylo stěžovateli doručeno do vlastních rukou dne 2. 7. 1990, o čemž bez jakýchkoliv pochybností vypovídá doručenka založená v dávkovém spisu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuplatnil proti předmětnému rozhodnutí opravný prostředek, nabylo toto rozhodnutí právní moci dne 2. 8. 1990. Podle ČSSZ je za této situace zřejmé, že celá koncepce, na níž je založena argumentace ústavní stížnosti - která vychází z tvrzení, že postupem ČSSZ bylo stěžovateli znemožněno uplatnění řádného opravného prostředku, a z tohoto důvodu napadá samotný postup ČSSZ z titulu jiného zásahu orgánu veřejné moci - postrádá jakékoli opory ve skutkovém i právním stavu. ČSSZ navíc konstatuje, že i v hypotetickém případě, tj. pokud by stěžovatel skutečně prokázal, že mu rozhodnutí ze dne 25. 6. 1990 nebylo doručeno do vlastních rukou, by předmětem ústavní stížnosti byla skutečnost spočívající ve faktickém snížení důchodové dávky, k čemuž došlo od 2. 8. 1990. Právě tato skutečnost by byla, podle ČSSZ, rozhodná pro počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, neboť běh lhůty nemůže v tomto případě pochopitelně počínat právní mocí rozhodnutí, které by nebylo vůbec vydáno.
ČSSZ dále uvádí, že ústavní stížnost je zásadně možné uplatnit jen pro futuro, tedy s účinky postihujícími předmět ústavní stížnosti z doby od účinnosti zákona o Ústavním soudu a jedině jeho přechodná ustanovení definují podmínky, za kterých je možný zpětný účinek ústavní stížnosti, včetně přesného určení z hlediska běhu času (k tomu pro srovnání odkazuje na § 146 zákona o Ústavním soudu).
ČSSZ ve vztahu k návrhu na zrušení čl. IV zákona č. 110/1990 Sb. konstatuje, že ani tomuto požadavku nelze vyhovět, "neboť aktivní legitimace k uplatnění takového návrhu je v případě stěžovatele závislá na vyhovění samotné ústavní stížnosti".
ČSSZ mimo jiné (a pro úplnost) dodává, že problematika přípustnosti opravného prostředku proti předmětnému rozhodnutí je v daném případě ovlivněna také předpisy hmotného práva, neboť "dávka osobního důchodu byla dávkou fakultativní a z tohoto důvodu proti rozhodnutí o takové dávce nebyl opravný prostředek vůbec přípustný". Ustanovení § 122 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb. připouštělo uplatnění opravného prostředku pouze proti rozhodnutí ÚDZ jen tehdy, jednalo-li se o zákonný nárok na dávku důchodového zabezpečení a věcný rozsah, tj. okruh těchto dávek byl v tomto ustanovení s odkazem na § 7 citovaného zákona taxativně vymezen.
Ve vztahu ke stěžovatelem uváděnému odkazu na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ČSSZ namítá, že přesahuje rámec řízení v souzené věci, ať již z toho důvodu, že Spolkový ústavní soud nedisponuje jurisdikcí na území ČR, ale také proto, že podle názoru ČSSZ nelze - po provedeném rozboru judikatury Spolkového ústavního soudu - ve prospěch stěžovatele "ničeho vytěžit".
ČSSZ proto navrhla, aby soudce zpravodaj vydal na základě § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a s přihlédnutím k ustanovení § 75 odst. 1 a v intencích § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona usnesení, kterým se ústavní stížnost odmítá. ČSSZ na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "MPSV") ve svém vyjádření uvedlo, že se stěžovatelův přiznaný osobní důchod v souladu s čl. IV zákona č. 110/1990 Sb. změnil od 1. 5. 1990 na důchod, který předtím nahrazoval, tj. na důchod starobní, jehož výše byla rozhodnutím ÚDZ ze dne 25. 6. 1990 upravena na zákonnou výši, která úhrnem činila 2.320 Kčs. ÚDZ tím, že změnil osobní důchod na starobní důchod ve výši, na kterou vznikl zákonný nárok, se nedopustil podle MPSV žádného pochybení. MPSV kromě toho uvedlo, že osobní důchod nebyl ani před účinností zákona č. 110/1990 Sb. vymahatelnou nárokovou dávkou. K námitce stěžovatele, že mu nebylo doručeno rozhodnutí ÚDZ o snížení důchodu ze dne 25. 6. 1990, MPSV uvedlo, že podle údajů ČSSZ je v dávkovém spise založena stěžovatelem podepsaná doručenka, podle níž rozhodnutí převzal dne 2. 7. 1990.
Podle názoru MPSV je však ústavní stížnost v prvé řadě nepřípustná, a to nejen s přihlédnutím k ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (nepodal odvolání proti rozhodnutí ÚDZ ze dne 25. 6. 1990), nýbrž i podle § 75 odst. 2 písm. a) téhož zákona, neboť byla podána až devět roků po změně osobního důchodu na důchod starobní a po jeho snížení na zákonnou výši. MPSV na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel uvádí, že ČSSZ (bývalý ÚDZ) porušila čl. 2 Listiny (pozn.v části odst. 2), podle něhož lze státní moc uplatňovat pouze v případech a v mezích stanovených zákonem tím, že mu do dne podání ústavní stížnosti nebyla schopna doručit své rozhodnutí, o kterém tvrdí, že bylo vydáno dne 25. 6. 1990. Tím prý - jak již bylo uvedeno výše - ČSSZ způsobila neodůvodněné průtahy v řízení a stěžovateli znemožnila využit řádné opravné prostředky. Podle názoru stěžovatele navíc došlo - v důsledku jeho domněnky, že rozhodnutí ze dne 25. 6. 1990 ani vydáno nebylo - k neoprávněnému krácení jeho důchodu a tím k neodůvodněnému zásahu do jeho majetkových práv.
Tuto argumentaci akceptovat nelze. Ze správního spisu ČSSZ zn. 251 204 075 S, je totiž zřejmé, že ČSSZ (bývalý ÚDZ) vydala dne 25. 6. 1990 rozhodnutí (týkající se změny výše stěžovatelova důchodu na částku 2.320 Kčs), které bylo stěžovateli (podle obsahu doručenky založené ve spisu) prokazatelně doručeno do vlastních rukou dne 2. 7. 1990. Proto ČSSZ (bývalý ÚDZ) svým postupem nevybočila z mezí stanovených zákonem a proto nedošlo ani ke stěžovatelem tvrzenému porušení příslušného ustanovení čl. 2 Listiny.
Pokud tedy stěžovatel brojí nikoli proti uvedenému rozhodnutí ČSSZ (bývalého ÚDZ), ale proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu ČSSZ (bývalého ÚDZ) dopouští se omylu. Jestliže se domníval, že rozhodnutí ČSSZ (bývalého ÚDZ), které mu bylo doručeno do vlastních rukou dne 2. 7. 1990, nebylo vydáno v souladu s právním řádem, měl toto rozhodnutí napadnout způsobem a ve lhůtě pro tento případ právním řádem předvídaným. Nebyla to proto ČSSZ, která by způsobovala neodůvodněné průtahy v řízení a stěžovateli znemožnila využít řádný opravný prostředek.
Podle názoru Ústavního soudu proto nezůstává ani hypotetickou stěžovatelova domněnka, že rozhodnutí ze dne 25. 6. 1990 vydáno nebylo, a že v důsledku toho došlo k neoprávněnému krácení jeho důchodu a k neodůvodněnému zásahu do jeho majetkových práv. Je tedy zřejmé, že jiným zásahem orgánu veřejné moci - postupem České správy sociálního zabezpečení nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud rovněž nezabýval návrhem na zrušení čl. IV zákona č. 110/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a zákon č. 56/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců. Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2000




JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 357/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies