IV. ÚS 503/98

09. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 503/98








Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti T., zastoupeného JUDr. P.H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 1998, čj. 19 Co 564/97-113, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 4. 1999, čj. 10 C 76/93-8, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 1998, čj. 19 Co 564/97-113, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 4. 1999, čj. 10 C 76/93-85, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení, že žalovaný T., není vlastníkem objektu klubovny se šatnami čp. 1592 na pozemku č. 2007/3, vše v k.ú. D., přičemž návrh na zrušení se týká i tohoto cit. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že těmito rozsudky obecných soudů došlo ve vztahu k němu porušení principů zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jmenovitě čl. 37 odst. 3 Listiny, zaručujícím rovnost účastníků v řízení. Zdůrazňuje přitom, že si je vědom toho, že Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným a není jeho úkolem zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných občanským zákoníkem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Tato zásada má podle jeho tvrzení význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a Ústavní soud se proto může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, mezi něž patří rovněž právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo na možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Stěžovatel je toho názoru, že v situaci, kdy odvolací soud v rozporu s petitem žaloby (žalobní žádosti), ve kterém se žalobce (stěžovatel) domáhal určení o neexistenci vlastnického práva, rozhodne o určení, že žalovaný je vlastníkem nemovitosti, nelze hovořit o rovných právech účastníků řízení, neboť takový způsob projednání věci před soudem podle něho prolamuje jednu z nejdůležitějších zásad soudního řízení podle již výše uvedeného čl. 37 odst. 3 Listiny, tj. že všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Jmenovitě je třeba poukázat na to, že k porušení tohoto práva ze strany Městského soudu v Praze došlo tím, že tento samoúčelně neaplikoval ustanovení právního předpisu (konkrétně čl. 19 Směrnice pro zvelebování měst a obcí občanskou svépomocí, publikované jako příloha č. 1 částky 20/1958 Sbírky instrukcí pro výkonné orgány národních výborů ), přesto, že tato směrnice se vztahovala na dotčené právní vztahy. Byť stěžovatel respektuje, že je obecný soud oprávněn přezkoumávat soulad nižších právních předpisů se zákonem, není podle jeho názoru možné akceptovat, že městský soud, byť platnost směrnice nezpochybnil, tuto na danou spornou věc vůbec neaplikoval.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, k ní připojených příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 10 C 76/93, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou ze dne 18. 3. 1993, ve znění změny petitu ze dne 14. 10. 1993, domáhal určení, že T., jako žalovaný ve sporu, není vlastníkem objektu klubovny se šatnami čp. 1592 na pozemku č.kat. 2007/3, vše v k.ú. D. Soud I. stupně uznal naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) na určení, zda žalovaný je či není vlastníkem uvedených nemovitostí, nicméně po provedeném řízení dospěl k závěru, že ve sporu nebylo prokázáno, že žalovaný není vlastníkem sporných nemovitostí, a proto žalobu zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku přitom vyslovil, na rozdíl od soudu I. stupně, odlišný právní názor na otázku existence či neexistence naléhavého právního zájmu na straně žalobce na určení neexistence vlastnického práva žalovaného, když uvedl, že podle jeho názoru žalobce (v řízení o ústavní stížnosti stěžovatel) nemá podle něho naléhavý právní zájem na požadovaném určení neexistence vlastnického práva žalovaného ke sporným nemovitostem, což je základní podmínka úspěchu určovací žaloby podle § 80 písm. c) o.s.ř., neboť určením neexistence vlastnického práva žalovaného k předmětné nemovitosti nemůže být jeho právní vztah k této věci o nic určitější, aniž by se tak zabránilo dalším sporům mezi účastníky řízení. Přes tuto výhradu tak odvolací soud dospěl k závěru, že lze souhlasit se závěry soudu I. stupně v tom, že bez ohledu na směrnici, které se žalobce dovolává, byly sporné nemovitosti vytvořeny stavební aktivitou právního předchůdce žalovaného, tedy originálním způsobem, který se tak stal jejich vlastníkem, přičemž toto vlastnické právo přešlo na základě usnesení mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25. 3. 1990 na žalovaného.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvádí, že s výtkami stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti nelze souhlasit. K námitce týkající se toho, že Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v rozporu s petitem žaloby, ve kterém se stěžovatel domáhal určení o neexistenci vlastnického práva žalované strany, zdůrazňuje, že stěžovatel se jako žalobce v řízení před obecnými soudy skutečně domáhal, po připuštění jeho návrhu na změnu žaloby, určení, že žalovaný není vlastníkem objektu klubovny se šatnami čp. 1592 na pozemku 2007/3, vše v k.ú D. V tomto znění byla také žaloba soudem I. stupně zamítnuta a rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen. Není proto podle názoru odvolacího soudu zřejmé, z čeho stěžovatel dovozuje, že obecnými soudy obou stupňů bylo rozhodnuto v rozporu se žalobou, když se soudy věcí zabývaly v intencích jím formulovaného žalobního petitu. V tomto směru účastník řízení odkazuje na výroky obou rozsudků, ve kterých je vysloven obsah rozhodnutí ve věci samé v souladu se žalobním návrhem podle § 155 odst. 1 a § 153 odst. 2 o.s.ř. Ve vztahu k výtce stěžovatele, která se týká právního posouzení zjištěného skutkového stavu, Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje plně na odůvodnění svého rozhodnutí.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti se Ústavní soud zabýval odůvodněností stěžovatelova tvrzení, že v řízeních před obecnými soudy došlo ve vztahu k jeho sobě k porušení práv zaručených hlavou pátou Listiny, jmenovitě principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, a to se závěrem, že jim nelze přisvědčit, a to především s přihlédnutím k tomu, že z hlediska ústavně právního nazírání na předmětnou spornou věc je podle názoru Ústavního soudu významné, že stěžovatel, jak v řízeních před obecnými soudy, tak v odůvodnění své ústavní stížnosti, připouští, že netvrdí, že by to byl on, komu by kdy mělo svědčit vlastnického právo ke sporným nemovitostem, nýbrž čsl. stát, a to z titulu jeho vlastnického práva k pozemku v době, kdy na něm byla postavena sporná stavba v rámci tzv. akce "T", která v průběhu výstavby přešla do akce "Z". Ústavní soud po seznámení se s odůvodněními obou ústavní stížností napadených rozsudků nemohl pominout právní názor, vyslovený Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím, podle něhož nebyl na straně žalobce dán naléhavý právní zájem na určení neexistence vlastnického práva žalovaného ke sporným nemovitostem (soud prvního stupně zaujal názor opačný, a to s poukazem na to, že naléhavost právního zájmu je možno dovodit z toho, že žalovaný požaduje na žalobci platit nájemné za užívání sporných nemovitostí, a v případě, že by k uzavření nájemní smlouvy nedošlo, je žalobce rozhodnut uzavřít nájemní smlouvu s jiným subjektem). Po zvážení věci dospěl Ústavní soud k závěru, že je třeba se ztotožnit v tomto směru s názorem soudu odvolacího. V daných souvislostech je totiž třeba uvést, že ani případné zjištění, že žalovaný není subjektem vlastnického práva, by nic neměnilo na tom, že na žalobci by mohlo být za užívání cizí věci požadováno nájemné, případně že by ze strany vlastníka věci mohlo dojít při respektování platné právní úpravy k přenechání věci do užívání jinému subjektu. Soud proto nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že výše uvedenými rozsudky obecných soudů došlo k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, když obecné soudy věc meritorně posoudily, byť s výsledkem pro něho nepříznivým. Nezbylo proto, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2000


JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 503/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies