II. ÚS 39/2000

14. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti 1) MUDr. A. H., 2) L. H., zastoupených JUDr. Z. K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, takto :


Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.


O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé se domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, kterému vytýkají vadný právní výklad ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) a písm. h) o. z.

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 1997, č. j. 9 C 94/95-81, bylo přivoleno k výpovědi nájmu stěžovatelů k bytu č. 71 o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím v 6. patře domu č. p. 1559 v ul. E. v Hradci Králové. Současně soud určil lhůtu skončení nájmu a stěžovatelům uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů ode dne skončení nájmu; současně rozhodl o nákladech řízení. Své rozhodnutí opřel soud prvého stupně po provedeném dokazování a zjištění, že pro výpověď jsou dány důvody podle § 711 odst. 1 písm. g) a písm. h) o. z., neboť stěžovatelé mají dva byty, když jim svědčí vedle společného práva nájmu k předmětnému bytu též od srpna 1995 spoluvlastnické právo k domu č. 5 v M., v němž obývají byt o velikosti 3 + 1 a byt v Hradci Králové neužívají.

K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 9. 1997, č. j. 25 Co 230/97-97, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, v němž namítají nesprávnost rozsudků soudů obou stupňů, kterým vytýkali vadné právní závěry výkladem ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) a h) o. z.

Nejvyšší soud ČR připustil dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř., když uznal, že se jedná o řešení právní otázky, a to otázky zásadního významu. Po provedeném výkladu předmětných ustanovení ve vztahu na zjištěné právní skutečnosti dovolací soud dovolání stěžovatelů zamítl.

Stěžovatelé v řádně a včas podané ústavní stížnosti vytýkají dovolacímu soudu, že jeho rozhodnutím došlo k porušení čl. 90 Ústavy a čl. 12, 14 a 36 Listiny základních práv a svobod.

Toto porušení ústavnosti spatřují stěžovatelé v tom, že v důsledku perzekuce bývalými totalitními silami pro jejich záporný postoj k minulému režimu byli nuceni se přestěhovat z Hradce Králové do B., kde stěžovatelka přijala místo praktické lékařky současně s přidělením podnikového bytu. Stalo se tak v r. 1992, ale již v r. 1994 se snažili o návrat do Hradce Králové. To se jim nepodařilo a tak stěžovatelka byla nucena vzhledem ke své profesi se přemístit na Moravu, kde si pro zajištění bydlení zakoupili rodinný domek. Jeho obývání považují za dočasné provizorium.

Dovolacímu soud vytýkají, že se současná praxe soudů mění v neprospěch uživatelů event. bytů, kteří současně vlastní rodinný domek. Dále mu vytýkají, že nezohlednil určitou nestandardnost povolání stěžovatelky, že její uplatnění jako odborné lékařky není na všech místech stejné. Má proto právo si vybrat pro své uplatnění místo s optimálními podmínkami a současně má právo, aby tomu byla přizpůsobena i možnost bydlení.

Dále vytýkají dovolacímu soudu, že výklad ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) o. z. podřídil velmi konvenčnímu způsobu, spíše odpovídajícímu překonanému společenskému zřízení.

Jak je ze strany Ústavního soudu soustavně zdůrazňováno, jeho ingerence do rozsudků soudů obecných je možná pouze při zjištění porušení ústavnosti. To v projednávaném případě nebylo zjištěno. Čl. 90 Ústavy stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Toto ustanovení nelze vykládat jednostranně, ve sporu svědčí i protistraně, neboť svou šíří překrývá jednotlivé osobní zájmy. K porušení tohoto ustanovení ze strany jednajících soudů nedošlo.

Pokud stěžovatelé namítají porušení čl. 12 (nedotknutelnost obydlí) a čl. 14 (svoboda pohybu a pobytu) Listiny, potom tato ustanovení se na projednávaný případ vůbec nevztahují, neboť řeší ústavní ochranu jiných základních práv a svobod.

Ústavní soud rovněž neshledal porušení čl. 36 (bez uvedení odstavce stěžovatelkou), neboť neshledali, že by se stěžovatelům nedostalo řádného a spravedlivého procesu.

Nutno si uvědomit, a toho se dovolací soud ve svém právním výkladu nedotkl, že zákonná ochrana nájemníků, vzhledem ke změnám vlastnických práv a jejich výkonu k nemovitostem, doznala zásadní změnu, čímž dochází i k posunu právního postavení práv majitelů i nájemců bytů.

Provádět závažné právní výklady zákonných ustanovení za účelem sjednocovací praxe soudů, je jednou ze zásadních kompetencí Nejvyššího soudu ČR. V tomto hodnocení nebylo rovněž shledáno žádné porušení ústavnosti.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS

V Brně dne 14. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 39/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies