II. ÚS 24/2000

14. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti F. D., právně zastoupeného JUDr. J. M., proti usnesení vyšetřovatele ze dne 4. 10. 1999, ČVS: OVZL-513/210-99, proti usnesení náměstka ředitele OÚV ve Zlíně ze dne 7. 10. 1999, ČVS: OVZL-513/210-99, proti usnesení náměstka ředitele KÚV v Brně ze dne 20. 12. 1999, ČVS: KVJM-551/21-99, t a k t o:


Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:


Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 13. 1. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení vyšetřovatele ze dne 4. 10. 1999, ČVS: OVZL-513/210-99, usnesení náměstka ředitele OÚV ve Zlíně ze dne 7. 10. 1999, ČVS: OVZL-513/210-99, a usnesení náměstka ředitele KÚV v Brně ze dne 20. 12. 1999, ČVS: KVJM-551/21-99, a to pro porušení jeho základních práv na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ve své stížnosti stěžovatel uvádí, že proti němu bylo vzneseno obvinění a zahájeno trestní stíhání pro trestný čin kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství. V průběhu vyšetřování při výslechu svědkyně E. D. se vyšetřovatel vyjádřil o vyšetřované věci takovým způsobem, že přítomný obhájce stěžovatele vznesl námitku předpojatosti. Vyšetřovatel sám rozhodl ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., že se předpojatým necítí. O stížnosti proti tomuto usnesení vyšetřovatele rozhodl zamítavě podle § 31 odst. 3 tr. ř. nadřízený orgán - náměstek ředitele OÚV ve Zlíně s nesprávným poučením, že je proti němu přípustná stížnost do tří dnů. O podané stížnosti pak rozhodl náměstek KÚV v Brně, že je nepřípustná a poučení v předcházejícím usnesení bylo nesprávné.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ustanovení § 141 (a další) tr. ř. obsahuje obecná ustanovení o stížnosti. Jeho cílem je umožnit v nejširší míře přezkoumání a odstranění nedostatků v práci vyšetřovatele a policejních orgánů. Toto ustanovení umožňuje státnímu zástupci vykonávat v plném rozsahu dozor nad přípravným řízením, který je podrobně upraven ustanovením § 174 tr. ř.

Ustanovení § 146 tr. ř. stanoví možnosti autoremedury a postihuje případy rozhodnutí vyšetřovatele vydaná "s předchozím souhlasem státního zástupce nebo na jeho pokyn".

Všechna shora citovaná ustanovení řeší určitou otázku věci - předmětu řízení a postupu v něm. Neřeší ale otázky vztahující se k osobě činné v tom kterém stadiu řízení.

Na tuto otázku - institut vyloučení z důvodů předpojatosti - se vztahují výhradně a pouze ustanovení §§ 30 a 31 tr. ř. Jiná ustanovení nelze použít, poněvadž se na něj nevztahují.

Ze strany policejních orgánů bylo postupováno zcela podle zákona. Jediným pochybením po formální stránce bylo nesprávné poučení v usnesení náměstka ředitele OÚV ve Zlíně o možnosti stížnosti, když tato byla ze zákona v daném případě nepřípustná. Toto pochybení bylo napraveno usnesením náměstka ředitele KÚV v Brně.

Z hlediska ústavního nedošlo k žádnému dotčení základních práv stěžovatele, když přehodnocování důvodů předpojatosti by bylo možné jen za určitých podmínek extrémního zásahu do základních práv a svobod.

Pokud jde o námitku stížnosti poukazující na ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 283/1991 Sb. o Polici ČR, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož "jsou vyšetřovatelé ve věcech, které vyšetřují, vázáni pouze Ústavou, zákony a ostatními obecně závaznými právními předpisy, a v rozsahu stanoveném trestním řádem, též pokyny státního zástupce. V ostatních věcech týkajících se výkonu služby v policii jsou vyšetřovatelé podřízeni vedoucím útvarů vyšetřování". Přidělení a odnětí té či oné trestní věci vyšetřovateli patří nepochybně mezi ostatní věci, v nichž jsou vyšetřovatelé podřízeni vedoucím útvarů vyšetřování. Do této skupiny osobního přidělování nepochybně patří i vlastní rozhodnutí vyšetřovatele o předpojatosti.

Závěrem se podotýká, že stěžovatel již dosáhl svého, když, jak uvádí ve stížnosti, byla věc onomu vyšetřovateli odňata.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 36 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS

V Brně dne 14. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 24/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies