I. ÚS 55/99

14. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 55/99


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele R., s. r. o., zast. Mgr. D. K., advokátkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 A 93/98, ze dne 24. 11. 1998, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.



Odůvodnění:

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadl výše citované usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byl zamítnut jeho návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ČR - regionálního pracoviště pro brněnskou oblast, ze dne 7. 9. 1998, č. j. MMR-536/98, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, referátu regionálního rozvoje, č. j. Reg. 846/96, 30/98-Cí-Fu, ze dne 29. 4. 1998. Rozhodnutím správních orgánů bylo v mimoodvolacím řízení podle § 65 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), zrušeno stěžovateli vydané stavební povolení na stavbu reklamního zařízení v okrese Žďár nad Sázavou, v k. ú. M.. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadl stěžovatel správní žalobou, v níž požadoval odložení vykonatelnosti napadených pravomocných rozhodnutí správních orgánů do doby rozhodnutí soudu ve věci samé. Návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti byl usnesením Vrchního soudu v Praze zamítnut. Stěžovatel je přesvědčen, že tím došlo k porušení jeho základního práva zaručeného Listinou základních práv a svobod, a to práva na soudní ochranu. Konkrétně spatřuje porušení tohoto práva v právním názoru uvedeném soudem v odůvodnění jeho rozhodnutí. Dle názoru soudu totiž o vykonatelnost a tím i o její odložení může jít pouze tam, kde správní akt samotný přímo založil povinnost, kterou lze prosadit státním donucením, nebo právo, jehož výkon stojí pod státní ochranou. Součástí výroku rozhodnutí, napadeného správní žalobou, není uložení povinnosti zdržet se určité činnosti. Stěžovatel soudí, že je třeba rozlišit mezi vykonatelností jako vlastností rozhodnutí a výkonem rozhodnutí (exekucí) jako stádiem řízení. Vykonatelnost rozhodnutí znamená jeho způsobilost vyvolat právní účinky v něm předvídané. U rozhodnutí ukládajících povinnost pak vykonatelnost znamená možnost využít prostředků nuceného výkonu k jejímu splnění. Není-li rozhodnutím stanovena povinnost, vykonatelnost nastává okamžikem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Není pochyb, že rozhodnutí, kterým se zrušuje dříve vydané stavební rozhodnutí mimo odvolací řízení, určité právní účinky vyvolá, přestože jím není ukládána žádná konkrétní povinnost. Při rozhodování o návrhu na odložení vykonatelnosti soud tedy měl podle přesvědčení stěžovatele posoudit, zda nastoupením právních účinků napadeného rozhodnutí nehrozí žalobci závažná újma. Podle výkladu soudu by odložení vykonatelnosti dle § 250 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přicházelo v úvahu pouze u rozhodnutí, kterými se přímo zakládají práva a povinnosti. Stěžovatel však považuje za správný ten výklad ustanovení § 250 o. s. ř., kdy povolením odkladného účinku by do rozhodnutí o věci samé byly suspendovány veškeré účinky právní moci napadeného rozhodnutí. Stěžovatel soudí, že zúženou interpretací cit. ustanovení o. s. ř. došlo k porušení jeho základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod, a to práva na soudní ochranu a v konečném důsledku odepření spravedlnosti.

Jak již Ústavní soud opakovaně vyložil v několika svých nálezech, není soudem nadřízeným obecným soudům, ani náhradní instancí v případech, kdy procesní předpisy nepřipouštějí odvolání či dovolání. Podle ustanovení § 250c o. s. ř. předseda senátu může odložit vykonatelnost rozhodnutí, shledá-li k tomu zákonné důvody. Pokud tak v rámci své nezávislé rozhodovací činnosti neučiní, nepřísluší Ústavnímu soudu právo revize takového rozhodnutí, a to ani v případě, že by zastával názor, že pojem "odklad vykonatelnosti" by měl být vyložen extenzivněji. Usnesení Vrchního soudu v Praze je navíc opatřením, které neřeší věc samotnou, a právo stěžovatele na soudní ochranu tedy není dotčeno.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům proto Ústavní soud mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 14. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 55/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies