I. ÚS 516/99

14. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného advokátem JUDr. M. H., proti rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích - okresního pozemkového úřadu ze dne 22. 9. 1998, č.j. OPÚ/R-682/98/4457/92, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 38 Ca 670/98, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění:

Okresní úřad v Českých Budějovicích - okresní pozemkový úřad napadeným rozhodnutím rozhodl, že stěžovatel není vlastníkem v rozhodnutí blíže specifikovaných nemovitostí (dále jen "předmětné nemovitosti").

V odůvodnění tohoto rozhodnutí okresní úřad uvedl, že stěžovatel uplatnil svůj nárok na restituci předmětných nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Stěžovatel prý poprvé uplatnil nárok na vydání předmětných nemovitostí (patřících původně K. B., tzn. dědovi stěžovatele, který zemřel dne 17. 5. 1952) dne 31. 12. 1992, nicméně tehdy stěžovatel nebyl státním občanem ČSFR a ani v tomto státě neměl trvalý pobyt. Proto stěžovatel uplatnil nárok na vydání nemovitostí dne 29. 1. 1993 podruhé. V tento den již měl na území České republiky trvalý pobyt a dne 29. 1. 1993 mu bylo rovněž uděleno státní občanství ČR. Lhůta pro uplatnění nároku podle ustanovení § 11 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě, však vypršela dne 31. 12. 1992 a nárok "při splnění podmínky občanství ČR a trvalého pobytu na území ČR, byl uplatněn až dne 29. 1. 1993". V tomto případě bylo prý restitučním titulem odnětí majetku podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. a vrácení majetku je vyňato z režimu zákona o půdě, proto také lhůta pro uplatnění nároku musela být posouzena podle ustanovení § 11 zákona č. 243/1992 Sb. V daném případě proto stěžovatel sice uplatnil nárok včas, avšak nebyl státním občanem ČSFR a nežil na jejím území.

Předmětné nemovitosti byly K. B. konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb., a to ke dni 23. 6. 1945. Proto také údajně byla vyloučena aplikace zákona o půdě, neboť možnost domáhat se vydání majetku konfiskovaného citovaným dekretem č. 12/1945 Sb. je výslovně upravena v samostatném zákonu č. 243/1992 Sb. Okresní pozemkový úřad přerušil řízení a vyzval stěžovatele, aby doložil, že se původní vlastník neprovinil proti československému státu a nabyl zpět občanství ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 243/1992 Sb. Nic takového prý však stěžovatel nedoložil. Naopak okresní pozemkový úřad zjistil, že K. B. byl dne 28. 5. 1945 zatčen a byl ve vazbě až do 7. 5. 1948, rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 1948, sp. zn. Zkv 530/47, byl zproštěn obžaloby. Poté však byl rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 1948, sp. zn. Ls 21/48, odsouzen k trestu těžkého žaláře v trvání 13 roků. Ze sdělení Ministerstva vnitra ze dne 10. 1. 1951 dále vyplývá, že K. B. ztratil občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb.. Okresní úřad dále zjistil, že K. B. měl ve sčítacím archu ze dne 17. 5. 1938 zapsánu mateřskou řeč německou, národnost německou a státní příslušnost Deutsches Reich.

Původnímu vlastníkovi předmětných nemovitostí byl prý s okamžitou platností (tzn. dnem účinnosti) dekretu č. 12/1945 Sb. konfiskován majetek a rozhodnutí, jímž byla připuštěna výjimka podle ustanovení § 1 odst. 2 cit. dekretu vydáno nebylo a nelze jej považovat ani za osobu splňující podmínky ustanovení § 2 odst. 1 tohoto dekretu. Proto prý stěžovatel není oprávněnou osobou podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. a navíc doložil podmínku státního občanství a trvalého pobytu na území ČR až po lhůtě uvedené v ustanovení § 11 zákona č. 243/1992 Sb., přičemž lhůta pro uplatnění restitučního nároku byla prodloužena do 31. 3. 1993 toliko pro nároky uplatňované podle zákona o půdě.

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil citované rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích - okresního pozemkového úřadu.

V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze především konstatoval, že ohledně dekretu č. 12/1945 Sb. je nutno vycházet z toho, v jakém období byl vydán a aplikován. Konfiskaci zemědělského majetku bez náhrady prý nelze chápat jako kolektivní trest vycházející z presumpce viny, nýbrž jedná se o "presumpci odpovědnosti, která má mnohem širší právní rozměr". Proto také majetek osob německé a maďarské národnosti, jež se aktivně zapojily do boje proti nacismu, byl z konfiskace vyňat. Přestože tedy v současnosti již aplikace dekretu č. 12/1945 nepřichází v úvahu, nelze prý konstatovat, že konfiskace majetku právního předchůdce stěžovatele v roce 1945 byla provedena na základě neúčinného právního předpisu.

K. B. se při sčítání lidu v roce 1930 a v roce 1938 přihlásil k německé národnosti, což nezpochybnil ani stěžovatel. Protože ohledně K. B. nebylo vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, že se na něj konfiskace z důvodu jeho aktivního působení proti okupantům nevztahuje, není prý namístě přezkoumávat citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 1948, neboť je nutno rozlišovat aktivní činnost proti nacistickému Německu a jednání, které nenaplňuje znaky zločinu proti státu. Jestliže tedy byla uvedená osoba zproštěna obžaloby pro takový zločin, neznamená to automaticky, že je na ní možno pohlížet tak, že se aktivně zapojila do boje proti okupantům. Proto Městský soud v Praze dospěl k závěru, že v daném případě konfiskace odpovídala podmínkám stanoveným v dekretu č. 12/1945 Sb.

K tomu, aby bylo možno stěžovatele pokládat za osobu oprávněnou, musel by původní vlastník splňovat všechny podmínky podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Muselo by být tedy prokázáno, že byl státním občanem ČR,který se neprovinil proti československému státu a který nabyl zpět československé státní občanství. Tyto podmínky však K. B. nesplňoval, neboť byl pravomocně odsouzen za spáchání zločinu proti státu a státní občanství zpět nenabyl způsobem stanoveným zákonem. Zejména s ohledem na absenci podmínky státního občanství prý v podstatě není ani rozhodné, zda se provinil proti československému státu či nikoliv a z tohoto důvodu se městský soud nezabýval námitkami stěžovatele, směřujícími proti citovanému rozhodnutí Mimořádného lidového soudu v Českých Budějovicích.
Pokud stěžovatel tvrdil, že jeho právní předchůdce státní občanství nenabyl toliko z toho důvodu, že se nedožil vydání předpisu č. 34/1953 Sb., označil toto tvrzení městský soud za pouhou spekulaci, nepodloženou konkrétními skutečnostmi. Restituční předpisy byly vydány k nápravě některých křivd způsobených v rozhodné době a nemohou být proto tímto způsobem odčiněny všechny případy, kdy došlo k odnětí majetku z vlastnictví fyzických osob.

Městský soud v Praze konečně konstatoval, že stěžovatel získal státní občanství ČR až na základě rozhodnutí MV ČR ze dne 28. 1. 1993, takže ani on sám nebyl občanem ČSFR a nesplňoval jednu z podmínek, jejichž splnění zákon pro úspěšné uplatnění restitučního nároku stanovil.

Ze všech uvedených důvodů Městský soud v Praze napadené rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích - okresního pozemkového úřadu potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že Městský soud v Praze v podstatě jen zopakoval argumentaci okresního pozemkového úřadu a s předestřenými námitkami se dostatečně nevypořádal. Zvláště se prý nevyrovnal se základní námitkou, že dekret č. 12/1945 Sb. je dekretem již neplatným, neúčinným a v současnosti nepoužitelným, a to především s ohledem na ustanovení § 6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. a na dikci některých ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále tvrdí, že kritérium (tzn. sčítání lidu v době, kdy "o existenci nacismu nebylo ani potuchy") použité v citovaném dekretu je absolutně nelogické, neboť skutečnost, že se určitá osoba přihlásila k německé řeči nebo německé národnosti neměla žádnou vypovídací hodnotu pro posouzení vztahu této osoby k Československé republice. K výše zmíněnému rozsudku Mimořádného lidového soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 1948 (který považuje za důsledek politické persekuce) stěžovatel uvádí, že jím byla porušena zásada ne bis in idem, neboť pro stejné činy byl K. B. již dříve obžaloby zproštěn. Navíc tento rozsudek prý byl zrušen zákonem č. 119/1990 Sb. a protože podrobná ustanovení restitučních zákonů nemohou poskytnout vodítko pro správné rozhodnutí, "je na místě hledat spravedlnost pomocí práva přirozeného vůči právu pozitivnímu."

Stěžovatel dále tvrdí, že ke konfiskaci docházelo teprve právní mocí správního rozhodnutí, nikoliv samotným dekretem, v daném případě prý však rozhodnutí o konfiskaci nebylo vůbec doručeno a nemohl se proto proti němu náležitě bránit. Z toho stěžovatel dovozuje, že správní řízení o konfiskaci majetku nebylo dokončeno, popř. že správní rozhodnutí nenabylo právní moci, eventuelně že nebylo vůbec vydáno. Ani s touto námitkou se Městský soud v Praze údajně nevypořádal.

Ohledně státního občanství K. B. stěžovatel tvrdí, že - z hlediska přirozeného práva - pokud by K. B. nebyl nespravedlivě odsouzen k trestu odnětí svobody, "dožil by se roku 1953 a bylo by mu vráceno československé státní občanství a tím by naplnil i podmínku zákona č. 243/1992 Sb." Konečně stěžovatel uvádí, že měl státní občanství i trvalý pobyt v ČR již před 31. 1. 1993 a "získání občanství ČR doložené občanským průkazem mělo pouze deklaratorní charakter".

Ze všech uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 4 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny a navrhuje je proto zrušit.

Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení Okresní úřad v Českých Budějovicích - okresní pozemkový úřad a Městský soud v Praze.

Okresní úřad v Českých Budějovicích - okresní pozemkový úřad toliko odkázal na odůvodnění rozhodnutí, které v této věci vydal.

Městský soud v Praze rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a dále zdůraznil, že při posuzování restitučního nároku je nutno uvážit, zda dekret č. 12/1945 Sb. byl při konfiskaci dodržen či nikoliv. Skutečnost, že K. B. zemřel před rokem 1953 (byť i v důsledku pobytu ve věznici) prý nelze zohlednit, neboť zákon č. 243/1992 Sb. nic takového neumožňuje. Proto se Městský soud v Praze domnívá, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud dále shledal, že skutkově obdobnou ústavní stížností stěžovatele (byť směřující proti formálně jiným rozhodnutím orgánů veřejné moci), v nichž stěžovatel používá podobnou argumentaci jako v souzené věci, se již zabýval v usnesení ze dne 9. 4. 1998 (sp. zn. IV. ÚS 99/98), jímž ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. Ústavní soud nevidí důvod, proč by se měl od právních názorů, obsažených v tomto citovaném usnesení, v souzené věci odchylovat.

Podstatou stěžovatelových námitek je to, že (1.) stěžovatel zpochybňuje použitelnost dekretu č. 12/1945 Sb., (2.) orgány veřejné moci v daném případě údajně nepostupovaly podle přirozeného práva, (3.) správní řízení o konfiskaci nebylo ukončeno a ke konfiskaci proto nedošlo, (4.) pokud by právní předchůdce stěžovatele nebyl nespravedlivě odsouzen, bylo by mu vráceno státní občanství a konečně (5.) stěžovatel prý byl státním občanem ČR již před 31. 1. 1993.

Ústavní soud již v citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 99/98 konstatoval, že kategorizace původního vlastníka jako občana německé národnosti vyplývala z ustanovení § 2 odst. 1 "dosud platného dekretu č. 12/1945 Sb.", podle něhož za osoby národnosti německé jest považovat osoby, které při kterémkoli sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé národnosti, přičemž tato skutková podstata u právního předchůdce stěžovatele bez jakýchkoliv pochybností naplněna byla. Ústavní soud se rovněž ztotožňuje s názorem Městského soudu v Praze, že v souzené věci nelze považovat za relevantní skutečnost, že původní vlastník byl po únoru 1948 odsouzen k trestu odnětí svobody a zemřel ve vězení ještě před rokem 1953. To znamená, že tvrzení stěžovatele o tom, že jeho právní předchůdce zemřel právě v důsledku uvěznění a že proto se nedožil roku 1953, kdy by opět státní občanství získal, je značně spekulativní a vymyká se rovněž přirozenoprávnímu pojetí základních lidských práv a svobod, jehož se stěžovatel dovolává.

Jestliže stěžovatel tvrdí, že ke konfiskaci docházelo teprve právní mocí příslušného správního rozhodnutí a nikoliv již samotným dekretem - že tedy v daném případě ke skončení správního řízení nemohlo dojít, neboť konfiskační rozhodnutí nebylo jeho právnímu předchůdci doručeno - dopouští se omylu, neboť ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo "s okamžitou platností a bez náhrady" (§ 1 odst. 1).

Ústavní soud již opakovaně judikoval, že smyslem restitucí nemohlo být odstranění, nýbrž toliko zmírnění křivd, k nimž v minulosti došlo. I kdyby tedy v daném případě k určité křivdě v důsledku politické persekuce došlo, jednalo by se o křivdu, kterou podle platného právního stavu nebylo možno v řízení o nárocích stěžovatele podle příslušného restitučního zákona zmírnit a na této skutečnosti nemůže nic změnit ani Ústavní soud. Základním předpokladem postupu podle zákona č. 243/1992 Sb. je totiž skutečnost, že oprávněná osoba (resp. právní předchůdce oprávněné osoby) nabyla zpět státní občanství (§ 2 odst. 1 cit. zákona). V daném případě k tomu však zjevně nedošlo a - jak již Ústavní soud judikoval v citovaném usnesení - ani předmětné odsouzení právního předchůdce stěžovatele není pro posouzení této věci rozhodné, neboť není způsobilé založit fikci zpětného nabytí státního občanství.

Za těchto okolností Ústavní soud neshledal smysluplným podrobně se zabývat dalšími námitkami stěžovatele.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 3. 2000





JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 516/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies