IV. ÚS 127/99 - K překážce bránící vydání pozemku oprávněné osobě

15. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta


Soud i pozemkový úřad jsou povinny hodnověrným způsobem
posoudit, zda existuje nebo neexistuje překážka bránící vydání
pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. Pokud
je v řízení před těmito orgány naprosto jednoznačně zjištěno, že
pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu zastavěn
(přičemž stavba nemá charakter stavby uvedené v cit. ustanovení),
nelze namítat porušení základních práv a svobod nadměrně
extenzivním výkladem při posuzování podmínek pro vydání
nemovitostí.



(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 30.03.2000 sp. zn. IV. ÚS 127/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti D.
T., zastoupené JUDr. J. Š., advokátem, proti rozhodnutí Okresního
úřadu-pozemkového úřadu Nový Jičín ze dne 21.2.1997, č.j.
PÚ/5684/3a.2/92-Va-72/9, a proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 5.11.1998, č.j. 38 Ca 145/97-58, za účasti vedlejších
účastníků: státního podniku Benzina, s.p., zastoupeného JUDr.
P. M., advokátem, A. M. a F. N., zastoupenými JUDr. J. Š.,
advokátem, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností (doplněnou
a upravenou na základě výzvy Ústavního soudu) domáhá zrušení
rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového úřadu Nový Jičín ze dne
21.2.1997, č.j. PÚ/5684/3a.2/92-Va-72/9, a rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 5.11. 1998, č.j. 38 Ca 145/97-58. V ústavní
stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její
základní právo podle čl. 11 a čl. 24 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"). Porušení základních práv a svobod,
zakotvených v citovaných ustanoveních Listiny, spatřuje
stěžovatelka především v tom, že v řízení o restitučním nároku
pozemkový úřad a soud bez dalšího vycházely z toho, že
stěžovatelkou požadovaný majetek byl zkonfiskován jejím rodičům
podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945
Sb., aniž by se zabývaly tím, zda byly v daném případě splněny pro
konfiskaci zákonné podmínky. V doplnění ústavní stížnosti
konkretizuje porušení základních práv tak, že podle jejího názoru
bylo porušeno její právo a právo jejích sourozenců vlastnit
majetek, který byl za okolností uvedených ve stížnosti neoprávněně
zkonfiskován rodičům. Porušení tohoto práva spatřuje také
v nadměrně extenzivním výkladu, který pozemkový úřad i soud
zaujaly v otázce překážky vydání pozemků, pokud jde o nezastavěné
pozemky nebo jejich části nezbytné pro provoz stavby a pokud jde
o podzemní nádrže. Článku 24 Listiny se stěžovatelka dovolává
ohledně údajného přihlášení se rodičů po záboru Sudet k německé
národnosti, a to bez prejudice pro své tvrzení, že to nebyl ve
skutečnosti otec stěžovatelky, kdo vyplnil sčítací arch ze dne
17.5.1939. Okresní úřad-pozemkový úřad Nový Jičín, ač jako
účastník řízení Ústavním soudem řádně vyzván, se k ústavní
stížnosti nevyjádřil. Přípisem ze dne 10.5.1999 Ústavnímu soudu
sdělil, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka. K tomuto
sdělení však Ústavní soud nepřihlédl, neboť Okresní
úřad-pozemkový úřad Nový Jičín je účastníkem řízení ve smyslu §
76 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako
orgán, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Městský soud
v Praze konstatoval, že při přezkoumání napadeného rozhodnutí
Okresního úřadu-pozemkového úřadu v Novém Jičíně dospěl k závěru,
že v daném případě se nejednalo o zneužití dekretu č. 12/1945 Sb.,
neboť na původní vlastníky je třeba nahlížet jako na osoby německé
národnosti, a odkázal na odůvodnění rozsudku. Ohledně tvrzené
nesprávné aplikace § 11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. soud
upozornil, že ve věci již rozhodoval Krajský soud v Ostravě,
a proto se soustředil pouze na to, zda se pozemkový úřad řídil
právním názorem vysloveným tímto soudem. Městský soud v Praze
považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Vedlejší účastník,
Benzina, s.p., ponechává posouzení pozice stěžovatelky a jejích
sourozenců jako osob oprávněných na úvaze a zhodnocení Ústavního
soudu. Rozhodnutí o nevydání pozemku parc. č. 394 v kat. úz.
Klokočov však považuje za správné. Pozemkový fond ČR, územní
pracoviště Nový Jičín, má za to, že napadenými rozhodnutími
nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. Postavení
vedlejšího účastníka se vzdal. Vedlejšího účastenství se také
vzdala obchodní společnost TATRA, a.s., Kopřivnice. Další vedlejší
účastníci, tj. A. M., E. H. a F. N., se s obsahem ústavní
stížnosti ztotožnili, E. H. se posléze účastenství vzdala.

Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření
účastníků a vedlejších účastníků, ze spisu Okresního
úřadu-pozemkového úřadu Nový Jičín sp.zn. PÚ/5684/3a.2/92-Va-72/9
a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 145/97 učinil
Ústavní soud následující zjištění: Stěžovatelka, společně se svými
sourozenci, v řízení o ústavní stížnosti vystupujícími
v postavení vedlejších účastníků, uplatnila jako oprávněná osoba
podle § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., postupem podle
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), dne
2.7.1992 restituční nárok na vydání souboru pozemků v kat. úz.
Klokočov. Nárok byl doložen výpisy z příslušných vložek pozemkové
knihy, v nichž byla zaznamenána konfiskace majetku rodičů
stěžovatelky (podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.),
výměry býv. KNV v Ostravě, jímž bylo vráceno čs. státní občanství
rodičům stěžovatelky, a dalšími listinnými důkazy. Okresní
úřad-pozemkový úřad Nový Jičín o uplatněném restitučním nároku
opakovaně rozhodoval, nejprve rozhodnutím ze dne 18.3.1994, které
bylo k podaným opravným prostředkům dvěma rozsudky Krajského soudu
v Ostravě zrušeno, posléze rozhodnutím ze dne 23.11.1994, jež
v odstavci I. nabylo dne 23.11.1995 právní moci, a v odstavci II.
bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne
21.5.1996, č.j. 22 Ca 2/95-43 (ve spojení s opravným usnesením ze
dne 21.8.1996), pokud se týkalo pozemků parc. č. 660, 640/1, 659
a 718 (nyní parc. č. 395 a 394), ve zbývající části bylo potvrzeno
a nabylo právní moci 15.8.1996. Na to Okresní úřad-pozemkový úřad
Nový Jičín rozhodnutím ze dne 15.11.1996 rozhodl o vlastnictví
k částem pozemků parc. č. 659, 660 a 640/1 označených
v příslušném geometrickém plánu (rozhodnutí nabylo právní moci
2.1.1997), v dalším rozhodnutí ze dne 21.2.1997 rozhodl, že
oprávněné osoby nejsou vlastníky požadovaných nemovitostí.

Na základě podaných opravných prostředků proti tomuto
rozhodnutí rozhodovaly ve věci Krajský soud v Ostravě a Městský
soud v Praze (s ohledem na místní příslušnost podle § 246a obč.
soudního řádu a v závislosti na tom, že opravný prostředek podalo
několik navrhovatelů s rozdílnými trvalými pobyty). Oba soudy
napadané rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdily.

Ústavní stížnost
není důvodná. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích
upozornil, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu
nepřísluší právo dozoru nad rozhodováním obecných soudů. Do
rozhodovací činnosti obecných soudů, příp. jiných orgánů, je
Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich
pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody chráněné
ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolává ochrany těchto práv,
přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízením jim
předcházející. Stěžovatelka především namítá, že došlo k porušení
jejího práva a práva jejích sourozenců, zaručené v čl. 11 odst.
1 Listiny, vlastnit majetek, který byl za okolností ve stížnosti
uvedených neoprávněně zkonfiskován jejím rodičům. Při posuzování
zásahu do práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny nemá Ústavní
soud žádný důvod odchýlit se od své dosavadní aplikační praxe,
v jejímž rámci zdůrazňuje, že tímto ustanovením je chráněno
vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické
právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze
o tvrzený nárok na ně (např. nález Ústavního soudu, sp. zn.
III.ÚS 23/93, in Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., vydání 1.,
Praha, C.H. Beck, 1994, str. 45). Stěžovatelka opomíjí, že soubor
restitučních předpisů přijatých v České republice počátkem 90. let
založil (za stanovených podmínek) vznik práva dřívějších vlastníků
a jejích právních nástupců na obnovení vlastnictví, nezaložil
přímo vlastnické právo. Z tohoto pohledu se proto stěžovatelka
nemůže domáhat ochrany zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť
právo každého vlastnit majetek zvoleným postupem zákonodárných
sborů nebylo dotčeno. Vzhledem k mimořádné pozornosti, kterou si
zasluhují restituční záležitosti, zaměřil se Ústavní soud také na
stěžovatelčinu námitku ohledně nadměrně extenzivního výkladu při
posuzování podmínek pro vydání nemovitostí, zejména zda nejde
o nemovitosti, které nelze vydat ve smyslu § 11 zákona o půdě,
konkrétně zda nejde o pozemky, které byly po přechodu nebo převodu
do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěny
(nejde-li o stavbu nebránící zemědělskému nebo lesnímu využití
pozemku, nebo o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou,
nebo drobnou a nebo stavbu umístěnou pod povrchem země, přičemž za
zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba,
která byla zahájena před 24.6.1991, a část pozemku s takovou
stavbou bezprostředně související a nezbytně nutnou k provozu
stavby - § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě).

Ústavní soud konstatuje, že v dosavadní praxi obecných soudů
se vyskytly interpretační i aplikační odlišnosti při hodnocení
citovaného ustanovení (na což reaguje řada nálezů Ústavního soudu,
např. nález sp. zn. IV.ÚS 68/94, in Sbírka nálezů a usnesení
- svazek 2., vydání 1., Praha, C.H.Beck, 1995, str. 189 a násl.).
Ústavní soud v citovaném nálezu především zdůraznil, že pokud je
zásadní spornou otázkou to, zda existuje či neexistuje překážka
bránící ve vydání pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona
o půdě, je povinností soudu (ovšem i pozemkového úřadu)
hodnověrným způsobem zhodnotit, zda předmětné pozemky jsou
skutečně takového charakteru, že je vydat nelze.

V posuzovaném případě Ústavní soud zjistil, že povahou
pozemků, na jejichž vydání uplatnila stěžovatelka s dalšími
oprávněnými osobami restituční nárok, se pozemkový úřad zabýval
již v původním rozhodnutí z 18.3.1994. Tehdy rozhodl o nevydání
souboru pozemků, mezi nimiž byly také všechny pozemky uvedené
v napadeném rozhodnutí. Jejich nevydání zdůvodnil tím, že jsou buď
pozemky zastavěnými, či bezprostředně souvisejí s vnitrozávodními
komunikacemi a průmyslovými objekty. Přitom se nespokojil jen
s argumenty povinné osoby, ale záležitost zkoumal ze snímků
katastrální mapy, stavebního povolení i kolaudačního rozhodnutí.
Nepřihlédl tehdy ke stanovisku oprávněných osob, že ozeleněné
plochy uvnitř areálu závodu lze využít k zemědělské nebo lesní
výrobě, neboť takové využití by bylo v rozporu s požadavky
hygienickými, požární bezpečnosti, bezpečnosti práce a v rozporu
se stavebními předpisy. Také pozemky parc. č. ... hodnotil jako
zastavěné, protože na prvním z nich se nacházejí podzemní nádrž
pohonných hmot a příjezdová komunikace, na druhém jsou umístěny
výdejní stojany a objekt pro obsluhu. S tímto stanoviskem se
ztotožnil Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 21.7.1994,
č.j. 22 Ca 241/94, i když rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil
(avšak z jiného důvodu). Pozemkový úřad rozhodl o nevydání souboru
pozemků opětovně (rozhodnutí ze dne 23.11.1994) a nevydání
zdůvodnil totožnými důvody. Při rozhodování o dalším opravném
prostředku oprávněných osob krajský soud velmi důkladně posuzoval
rozsah, v jakém nezastavěné části pozemků bezprostředně souvisejí
se stavbou a jsou nutné k jejímu provozu (soud provedl ohledání na
místě samém dne 14.5.1996). Krajský soud zrušil rozhodnutí
pozemkového úřadu o nevydání pozemků, pokud šlo o pozemek parc.
č.... když shledal, že v jejich částech sloučených do pozemku
parc. ... by mělo dojít k vydání) a parc. č. ... , ovšem z důvodu
nesprávně označené povinné osoby (jinak je hodnotil jako
nemovitosti, které nelze vydat), ve zbývající části rozhodnutí
pozemkového úřadu o nevydání pozemků potvrdil. Pozemkový úřad
zadal vyhotovení geometrického plánu pro reálné rozdělení
nemovitostí a rozhodnutím ze dne 15.11.1996 vydal pozemek parc.
č...., který vznikl z dílů pozemků parc.č.... Rozhodnutí nabylo
právní moci dne 2.1.1997. Za účelem dořešení restitučního nároku
si vyžádal další důkazy - stavební povolení, kolaudační
rozhodnutí, zápisy do stavebních deníků prokazujících skutečné
datum zahájení staveb, aby napadeným rozhodnutím ze dne 21.2.1997
rozhodl, že zbývající pozemky se nevydávají a že za ně bude
poskytnuta náhrada. Pokud o podaném opravném prostředku
rozhodovaly soudy, oba soudy konstatovaly, že překážka k jejich
vydání [ve smyslu citovaného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zák.
č. 229/1991 Sb.] je dána. Městský soud v Praze ve svém rozsudku
uvedl, že předmětem jeho zkoumání byla okolnost, zda se pozemkový
úřad řídil právním názorem vysloveným soudem v předcházejících
zrušujících rozsudcích. Po zhodnocení závěrů dosažených
v řízeních předcházejících napadeným rozhodnutím nezjistil Ústavní
soud porušení základního práva nebo svobody stěžovatelky.
Stěžovatelka podstatnou část námitek vznášených proti napadaným
rozhodnutím spojuje s porušením svého základního práva chráněného
v čl. 24 Listiny. Je však patrno, že v žádné fázi řízení
o restitučním nároku nedošlo k diskriminaci stěžovatelky z důvodu
její příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, což je
obsahem ochrany práva zakotveného v čl. 24 Listiny, jehož se
stěžovatelka dovolává. Stěžovatelka ve své původní stížnosti ze
dne 4.3.1999, v jejím doplnění ze dne 1.4.1999, tak v dalších
podáních adresovaných Ústavnímu soudu, opakovaně zdůrazňuje, že
při konfiskaci majetku rodičů nebyly naplněny stanovené podmínky
a že proto došlo ke zneužití Benešových dekretů. Uvádí, že pokud
Ústavní soud nezaujme stanovisko k češství její rodiny, nemůže být
případ spravedlivě vyřešen. K tomu je nutno uvést, že podle tzv.
Benešových dekretů mohl být konfiskován majetek nejen Němcům
a Maďarům, ale i dalším skupinám osob. Dále je nezbytné vzít na
zřetel, že zák. č. 243/1992 Sb. koresponduje filozofii
restitučního procesu založené na myšlence, že nelze odčinit
veškeré spáchané křivdy, přitom je jediným zákonem prolamujícím
časovou hranici stanovenou 25.únorem 1948, a tudíž napravuje
některé další křivdy, které se staly před tímto obdobím. Jeho účel
spočívá v nápravě těch křivd, jež vznikly v důsledku platnosti
nebo zvláštního použití právních předpisů nebo na základě jiných
vymezených důvodů na území ČR (srov. § 1). Proto se na jeho
základě stali oprávněnými osobami, nad rámec původního okruhu osob
dle zákona č. 229/1991 Sb., i ti, kteří ztratili majetek podle
zmíněných Benešových dekretů o konfiskaci, neprovinili se proti
tehdejšímu čs. státu a nabyli zpět občanství.

Stěžovatelka i její sourozenci spatřují svoji křivdu v tom,
že na jejich rodiče byly neprávem vztaženy dekrety č. 12/1945 Sb.
a č. 108/1945 Sb. podle nichž došlo ke konfiskaci majetku. Ústavní
soud, při vědomí toho, že nelze napravit všechny spáchané křivdy,
spatřuje u stěžovatelky nápravu křivd v tom, že je považována za
osobu oprávněně se účastnící restituce, a že její restituční nárok
byl shledán důvodným. V jejím případě však bylo předmětem právního
posouzení, zda jí lze vydat původní pozemky, či zda vydání nebrání
některá ze zákonných překážek (srov. § 11 odst. 1 zákona o půdě),
a proto jí budou převedeny jiné pozemky z vlastnictví státu (§ 11
odst. 2 zákona o půdě). Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní
soud zamítl ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.


Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 15. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 127/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies