II. ÚS 305/97

15. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 305/97
Y

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L., zastoupené advokátem JUDr. R.K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 1997, čj. 10 Cmo 179/97-15, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31. 1. 1997, čj. Nc 1176/96-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 8. 1997. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 1997, čj. 10 Cmo 179/97-15. Tímto usnesením bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31. 1. 1997, čj. Nc 1176/96-7, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, kterým by bylo obchodní společnosti E., uloženo složit do 3 dnů od doručení usnesení částku Kč 499 721,50 do úschovy u Krajského obchodního soudu v Praze.
Stěžovatelka má za to, že Vrchní soud v Praze i Krajský obchodní soud v Praze porušily právo stěžovatelky na spravedlivé soudní řízení dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "úmluva"), neboť označily předložené důkazy za tvrzení a jako s tvrzeními s nimi nakládaly. Oba dotčené soudy nepříznivým rozhodnutím o návrhu na nařízení předběžného opatření porušily i ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Závěrem stěžovatelka uvedla, že v důsledku pochybení obecných soudů došlo k odepření práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, které spočívá v tom, že stěžovatelce bylo odepřeno právo na využití předběžného opatření jako procesního zajišťovacího institutu pro zajištění jejího práva na zaplacení ceny dodaného zboží.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení Vrchního soudu v Praze, Krajského obchodního soudu v Praze, vedlejšího účastníka řízení a připojil si spis Kraj ského obchodního soudu v Praze, sp. zn. Nc 1176/96.
Ze spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. Nc 1176/96, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala nařízení předběžného opatření, kterým by bylo E. uloženo složit do úschovy Krajského obchodního soudu v Praze částku 499 721,50 Kč. Na


1 .

II. ÚS 305/97
odůvodnění svého návrhu stěžovatelka uvedla, že E. jí dluží celkem Kč 499 721,50 za dodávku časopisu A., který jí dodával na základě smlouvy ze dne 10. 9. 1996. Jednalo se o číslo 7, 8 a 9. Úhradu dlužné částky podmiňuje E. dodáním časopisu A. č. 10. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka není jediným věřitelem, má důvodnou obavu, že E. svému příslibu nedostojí. Krajský obchodní soud v odůvodnění zamítavého usnesení ze dne 31. 1. 1997, čj. Nc 1176/96-7, uvedl, že stěžovatelka se ve svém podání v podstatě pouze odvolává na platební nekázeň žalovaného a dále na to, že E.. není jediným věřitelem stěžovatelky. Tyto skutečnosti samy o sobě nelze považovat bez dalšího za ohrožení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud se ve svém usnesení ze dne 12. 6. 1997, čj. 10 Cmo 179/97-15, ztotožnil, pokud jde o splnění zákonem stanovených podmínek pro nařízení předběžného opatření, jak se zjištěními, tak i se závěry z nich plynoucími, učiněnými soudem prvního stupně a napadené rozhodnutí jako věcně správné podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu potvrdil.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka v podané ústavní stížnosti opakuje skutečnosti, které byly předmětem hodnocení v řízení před soudy obou stupňů a vyslovuje názor, že na základě nich mělo být vydáno rozhodnutí, jímž by návrhu stěžovatelky bylo vyhověno. Vrchní soud v Praze se s tímto názorem stěžovatelky neztotožňuje, protože samotné vylíčení průběhu smluvního vztahu stěžovatelky svědčí naopak o snaze E. pohledávku stěžovatelky uspokojit. Stěžovatelce náleží jak právo podat návrh na zahájení řízení ve věci, tak i právo navrhnout nařízení předběžného opatření. Rozdíl mezi oběma návrhy spočívá nejen v jejich zpoplatnění, ale, mj., též v rozsahu a postupu dokazování v řízení. Stěžovatelka využila svého práva a navrhla, aby bylo rozhodováno o nařízení předběžného opatření. K projednání tohoto návrhu došlo a ve věci bylo pravomocně rozhodnuto. Ke stěžovatelce uváděnému porušení č1. 36 Listiny nedošlo, protože stěžovatelčin podaný návrh byl projednán, příslušnými soudy v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a bylo o něm pravomocně rozhodnuto. Za porušení ústavních práv účastníka nelze podle názoru odvolacího soudu považovat skutečnost, že stěžovatelka neměla v řízení úspěch a neztotožňuje se proto s rozhodnutím soudů, příslušných ve věci jednat a rozhodnout.
Krajský obchodní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti se odvolal na zdůvodnění napadeného rozhodnutí. Dle jeho názoru postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení upravuje občanský soudní řád a to tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práva a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 občanského soudního řádu). V § 18 občanského soudního řádu je pak zakotvena rovnost účastníků v občanském soudním řízení a současně povinnost soudu zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Soud tedy musí v průběhu řízení dbát o to, aby bylo v průběhu řízení zachováno právo na spravedlivý proces pro oba účastníky řízení, tedy jak pro navrhovatele, tak pro odpůrce. V daném případě se stěžovatelka domáhala vydání předběžného opatření vedena obavou, že výkon rozhodnutí bude ohrožen. Možnost nařízení předběžného opatření z tohoto důvodu je bezesporu institutem sloužícím k zajištění výkonu rozhodnutí již existujícího anebo očekávaného rozhodnutí ve věci samé, přičemž
druhý případ je třeba považovat spíše za výjimečný. V daném případě, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, zřejmě k podání návrhu ve věci samé ze strany stěžovatelky ani nedošlo. Z tohoto pohledu by se samotný návrh na nařízení předběžného opatření podaný stěžovatelkou mohl jevit přinejmenším jako samoúčelný. Vyhověním návrhu stěžovatelky obecnými soudy by došlo k podstatnému omezení práv E. a to dříve, než bylo ve spravedlivém procesu zjištěno, zda tvrzení o tom, že E. stěžovatelce skutečně dluží, se zakládá na pravdě. Takové zjištění však nelze učinit v rámci řízení o nařízení předběžného opatření, ale v řízení o věci samé, na jehož zahájení však

II. ÚS 305/97
stěžovatelka návrh nepodala. Krajský obchodní soud v Praze proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná.
Vedlejší účastník řízení E. se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a připojeného soudního spisu dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je podanou ústavní stížnost třeba považovat za nepřípustnou, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Stěžovatelce jsou dále k dispozici zákonem předvídané prostředky umožňující jí ubránit se proti případnému, pro ni nepříznivému rozhodnutí. V daném případě jde o podání návrhu ve věci samé.
Předběžné opatření, které je upraveno v ustanovení § 74 až § 77 občanského soudního řádu, má toliko mezitímní charakter a v případě napadených rozhodnutí se jedná o rozhodnutí procesní povahy, u kterých lze sice připustit, že do jisté míry mění stěžovatelčinu pozici, nejsou však dotčena její hmotněprávní oprávnění či povinnosti, natož pak práva zaručená ústavou. K takovému zásahu může dojít až rozhodnutím ve věci samé, proti kterému je právo na soudní ochranu zaručeno. Za daného stavu věcí nelze proto považovat ústavní stížnost za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany práv stěžovatelky a z tohoto pohledu je podání ústavní stížnosti předčasné.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutné odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný, a to podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. března 2000 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu


Za správnost:
3

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 305/97, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies