IV. ÚS 101/2000

16. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 101/2000










Ústavní soud rozhodl dne 16. března 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti MUDr. P. S., zastoupeného JUDr. M. U., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 1999, čj. Nco 288/99-13,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto, že soudkyně Krajského obchodního soudu v Praze JUDr. M. B. není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u Krajského obchodního soudu v Praze v Praze pod sp. zn. 47 Cm 136/99, stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práv ústavně zaručených v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto žádá Ústavní soud o jeho zrušení. Stěžovatel má za to, že jmenovaná soudkyně je ovlivněna svým předchozím rozhodnutím učiněným sice v jiném řízení ve věci vedené pod sp. zn. 47 Cm 137/99, avšak s věcně identickou problematikou, a proto nemůže zcela nestranně posoudit a rozhodnout jeho věc. Postup soudu, podle kterého je umožněno, aby na základě rozvrhu práce byly stejnému soudci přidělovány k rozhodování věci se stejnou problematikou, takže výsledek rozhodování v jednom řízení fakticky podmiňuje rozhodnutí stejného soudce o věcně totožné problematice v řízení jiném, považuje stěžovatel za protiprávní. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že řízení o obou věcech mohlo být, avšak nebylo, spojeno.

Ze spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 47 Cm 136/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako akcionář obchodní společnosti R., a. s., podal žalobu na vyslovení neplatnosti usnesení řádné valné hromady této obchodní společnosti. Při jednání Krajského obchodního soudu v Praze dne 13. 10. 1999 stěžovatel vznesl námitku podjatosti soudkyně JUDr. M. B., kterou odůvodnil tím, že stejný spor tato soudkyně téhož dne na základě týchž skutkových skutečností, pouze ve vztahu k jinému žalobci, zamítla a stěžovatel by přivítal, kdyby věc posoudil soud jinak obsazený. Ve vyjádření k námitce stěžovatele jmenovaná soudkyně uvedla, že se necítí podjatou, neboť nemá žádný poměr k projednávané věci, účastníkům či jejich zástupcům, a že jediným důvodem námitky stěžovatele je skutečnost, že dne 13. 10. 1999 při ústním jednání nařízeném ve věci žalobce B. D. proti žalované a. s. R.
o neplatnost usnesení téže valné hromady žalobu vedenou pod sp. zn. 47 Cm 137/99 zamítla pro nedostatek aktivní legitimace žalobce.

Vrchní soud v Praze stěžovatelovy námitky podjatosti neuznal a ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování stěžovatelovy věci. V odůvodnění usnesení Vrchní soud v Praze uvedl, že ze skutečnosti, že téhož dne soudkyně rozhodovala skutkově stejný spor, pouze ve vztahu k jinému žalobci, nelze dovodit pochybnost o její nepodjatosti. Protože stěžovatel ve své námitce podjatosti neuvedl žádnou konkrétní okolnost nasvědčující podjatosti a protože pochybnosti nelze dovodit ani z vyjádření jmenované soudkyně, dospěl vrchní soud k závěru, že není dán důvod pro její vyloučení.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti. O tom, zda je soudce vyloučen, rozhodne ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 o. s. ř. nadřízený soud v senátě.

Z důvodů převážně etických aspektů při rozhodování o vyloučení soudce z projednání věci je věcí především obecných soudů samotných, aby stanovily kritéria, za nichž je třeba podmínky aplikace ustanovení § 14 o. s. ř. posuzovat. Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci, zatímco poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě být postaven vztah přátelský, či naopak zjevně nepřátelský. Je tedy zřejmé, že důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti musí být založeny na skutečnostech, které objektivitě soudcovského rozhodování protiřečí, a to natolik, že nikoli z pohledu stěžovatele, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají. Žádný z uvedených důvodů vyloučení soudkyně z projednávání stěžovatelovy věci však ze spisu nevyplynul, naopak je evidentní snaha stěžovatele vyvodit podjatost soudce z pouhého předpokladu, že rozhodne ve skutkově totožné věci stejně.

K právu na zákonného soudce se Ústavní soud vyjádřil ve své dosavadní judikatuře již vícekrát (viz např. Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5 str. 101, sv. 8 str. 141, sv. 12 str. 423, Praha, C.H.Beck, 1. vydání), když např. uvedl, že kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudců a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů, přičemž tato pravidla musí být v rozvrhu práce předem stanovena. Smyslem zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci vyplývající z článku 38 odst. 1 Listiny, je zabránit tomu, aby rozhodnutí o právech či povinnostech určité osoby, bylo svěřeno ad hoc soudu, který k takovému rozhodování není příslušný, resp. soudci či soudnímu senátu, kterému takové rozhodnutí nenáleží. V projednávaném případě stěžovatel právě o toto usiloval.

V souvislosti s tvrzením o porušení ústavně zaručených práv Ústavní soud považuje za právně irelevantní poukaz na nespojení věcí sp. zn. 47 Cm 136/99 a sp. zn. 47 Cm 137/99, neboť podle ustanovení § 112 o. s. ř. bylo v projednávaném případě spojení věcí fakultativní povahy.

Všechny uvedené skutečnosti a závěry považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.



Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.


V Brně dne 16. března 2000



JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 101/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies