III. ÚS 59/2000 - Zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě

16. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Jakkoli lhůta stanovená obecným soudem k zaplacení soudního poplatku je lhůtou pořádkovou, jde o lhůtu, s jejímž nedodržením spojuje zákon ( § 9 odst. 2 zákona ČNR č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích) procesní důsledky, na něž byla stěžovatelka také přiměřeným způsobem upozorněna, když jinak v zásadě platí, že poplatkovou povinnost je povinen účastník řízení před obecnými soudy splnit při podání návrhu (žaloby). Platební nekázeň účastníka řízení již sama o sobě je očividně nežádoucí, mimo jiné proto, že obecné soudy v jejich agendě zbytečně zatěžuje, a jestliže účastník řízení v této nekázni přes výzvu a upozornění na procesní důsledky s opomenutím výzvy spojené pokračuje, jde o jednání (opomenutí), za které musí nést procesní odpovědnost, zejména byla-li obecným soudem stanovená lhůta k vyzývanému plnění dostatečná.

(Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 16.03.2000 sp. zn. III. ÚS 59/2000)

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 16. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky N. spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10 . prosince 1999, sp. zn. 30 Ca 186/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. prosince 1999 (30 Ca 186/99-13) a tvrdila, že tímto rozhodnutím označený obecný soud rozhodující o žalobě stěžovatelky v režimu správního soudnictví, porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud řízení o stěžovatelčině žalobě zastavil, ačkoli poplatek, k jehož úhradě byla stěžovatelka obecným soudem vyzvána, byl stěžovatelkou zaplacen.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudu vyplývá, že zákonem stanovenou poplatkovou povinnost stěžovatelka při podání žaloby nesplnila (§ 2, § 4 zák. ČNR č. 549/1991 Sb.), a proto byla s patřičným poučením k jeho úhradě soudního poplatku vyzvána a současně jí byla pro splnění poplatkové povinnosti stanovena lhůta.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka sama připouští, že se zaplacením soudního poplatku ve vztahu ke lhůtě stanové obecným soudem se ocitla v prodlení, poukazuje však na to, že jednak uvažovaná lhůta, jako lhůta soudcovská, je lhůtou pořádkovou, při jejímž zmeškání nedochází k zániku práva, jednak že zaplacením soudního poplatku se opozdila pouze o jeden den, takže v době vydání zastavovacího rozhodnutí byl poplatek již zaplacen. Od tohoto tvrzení posléze odvíjí výtku, že obecný soud (v době vydání posuzovaného rozhodnutí) nezkoumal dostatečně podmínky řízení, rozhodl nesprávně a stěžovatelku svým rozhodnutím poškodil v jejich ústavně zaručených právech na soudní ochranu.

Vývodům a tvrzením ústavní stížnosti nelze přisvědčit.

Jakkoli lhůta v posuzované věci stanovená obecným soudem v trvání osmi dnů je lhůtou pořádkovou, jde o lhůtu, s jejímž nedodržením spojuje zákon (§ 9 odst. 2 zák. ČNR č. 549/1991 Sb.) procesní důsledky, na něž byla stěžovatelka také přiměřeným způsobem upozorněna, když jinak v zásadě platí, že poplatkovou povinnost je povinen účastník řízení před obecnými soudy splnit při podání návrhu (žaloby). Platební nekázeň účastníka řízení již sama o sobě je očividně nežádoucí, mimo jiné proto, že obecné soudy v jejich agendě zbytečně zatěžuje, a jestliže účastník řízení v této nekázni přes výzvu a upozornění na procesní důsledky s opomenutím výzvy spojené v této nekázni pokračuje, jde o jednání (opomenutí), za které musí nést procesní odpovědnost, zejména byla-li obecným soudem stanovená lhůta k vyzývanému plnění dostatečná.

Jakkoli se postup obecného soudu ve věci posuzované ústavní stížnosti může jevit jako přísný, jde o postup zcela odpovídající zákonu, a proto mu ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze nic podstatného vytknout, neboť určení lhůty je věcí soudcovské pravomoci (§ 55 o. s. ř.) a její nedodržení pak věcí aplikace zákona, a proto také stěžovatelkou rozvedené výtky na adresu obecného soudu, stejně jako její tvrzení stran porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, jsou nepřípadné.

Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána její samotnou povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 16. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 59/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies