III. ÚS 56/2000

16. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 56/2000


Ústavní soud rozhodl dne 16. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ing. I. Z., zastoupené JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 1999, sp. zn. 19 Co 542/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. dubna 1999, sp. zn.
13 C 267/97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocná rozhodnutí obecných soudů, totiž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. října 1999 (19 Co 542/99-113) a spolu s ním též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
6. dubna 1999 (13 C 267/97), a tvrdila, že označené obecné soudy svými rozhodnutími, resp. v řízení, které jim předcházelo, porušily ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud I. stupně stěžovatelku zavázal k vyklizení a odevzdání (blíže označeného a popsaného) bytu, když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka posuzovaný byt užívá bez právního důvodu a dále tím, že obecný soud II. stupně jako soud odvolací rozsudek soudu nižšího stupně jako věcně správný potvrdil. S odkazem na již dříve zmíněné ústavně zaručené základní právo a také s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 61/94 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995) stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obou obecných soudů (viz vpředu) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o procesní vady spočívající podle stěžovatelky ve "ztížení přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů s rysy protiústavnosti", příp. odkaz stěžovatelky na ustálenou praxi Ústavního soudu [již zmíněný nález, jehož právními větami byly vyloženy zásady stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ve vztahu k procesní čistotě řízení], sluší stěžovatelku odkázat na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, dle něhož před skončeným řízením nikdo z účastníků (jak před soudem I. stupně, tak před soudem odvolacím) doplnění řízení nenavrhoval, a proto, podle přesvědčení Ústavního soudu, obecné soudy důvodně při skutkových závěrech vycházely z procesní situace, jak se v řízení před nimi před vynesením rozhodnutí vytvořila.

Tvrzení stěžovatelky co do kusosti řízení proto za daných okolností neobstojí, nehledě již ani k tomu, že ani v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka neoznačuje důkaz, který měl být obecnými soudy opomenut; z těch že důvodů pokládá Ústavní soud za nepřípadný odkaz stěžovatelky na vpředu označený nález, který jak co do skutkové stránky věci, tak co procesního postupu obecných soudů, vychází z procesní i věcné situace zcela odlišné.

Obdobně liché jeví se tvrzení stěžovatelky co do nesouladu skutkových zjištění obecných soudů obou stupňů s provedenými a "zjištěnými důkazy a s reálnou existencí založeného vztahu k bytu"; z odůvodnění obou ústavních stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy skutkové stránce stěžovatelčiny věci věnovaly dostatečnou pozornost, že svá rozhodnutí také přiměřeným a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) a že pokud jimi označeným svědkům odepřely věrohodnost, stalo se
tak - rovněž s přiměřeným odůvodněním - v rámci zásad volného hodnocení důkazů
(§ 132 o. s. ř.); procesnímu postupu těchto soudů proto ani pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze nic vytknout; zejména, když podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu není v pravomoci Ústavního soudu, aby sám "hodnotil hodnocení důkazů provedených obecnými soudy", leč by pro takový postup byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995); existence oněch zvláštních podmínek však ve věci posuzované ústavní stížnosti shledána nebyla a stěžovatelka ji ostatně ani netvrdila.

Pokud pak jde o další vývody ústavní stížnosti směřující k nesprávné (neúplné) interpretaci § 182 o. z., případně k opomenutí "institutu dobrých mravů (§ 3 o. z.), sluší stěžovatelku odkázat na zásadu plynoucí rovněž z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, dle níž přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, se z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5,
Praha 1995, a další).

Pro takto rozvedené důvody byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou těchto důvodů, tak, a to především, konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 16. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 56/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies