III. ÚS 47/2000

16. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 47/2000


Ústavní soud rozhodl dne 16. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. O. B., zastoupeného JUDr. A. G., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 1999, sp. zn. 7 To 504/99, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. srpna 1999, sp. zn.
15 T 72/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci, vedené před Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 72/99, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 1999 (7 To 504/99) a spolu s ním také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. srpna 1999 (15 T 72/99), a tvrdil, že označené soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a spolu s tím také práva z čl. 90 a čl. 95
odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.; podle odůvodnění ústavní stížnosti došlo k porušení zmíněných práv tím, že obecné soudy jej uznaly vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva domu, bytu nebo nebytového prostoru (§ 249a odst. 2 tr. z.), ačkoli - stručně shrnuto - pro závěry o jeho vině, zřejmě pod aspektem presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), nebylo dostatek přesvědčivých důkazů. S odkazem na to, že ani řízení před obecnými soudy neodpovídá (zejména pro jeho neúplnost) zásadám stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obou obecných soudů (viz vpředu) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jsou z přezkumu Ústavním soudem vyloučena všechna tvrzení stěžovatele pokud směřovala vůči věcné správnosti či legalitě ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např.
II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995), zejména jestliže ani stěžovatel netvrdí, že by důkazy, o něž obecné soudy svá skutková zjištění opřely, byly získány (a provedeny) způsobem nesouladným se zásadami stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a že by tak byly splněny ony zvláštní podmínky (rovněž již dříve Ústavním soudem vyložené - k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které by ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných v této věci umožnily; v těchto souvislostech jeví se i námitka stěžovatele co do kusosti řízení jako nedůvodná, a to nejen pro dostatečně zřetelné důvody vyložené zejména soudem I. stupně v odůvodnění jeho rozhodnutí, z něhož je současně patrno, proč tento soud nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele (str. 7 rozsudku soudu I. stupně) a z jakých (zjištěných) skutkových okolností ve svých úvahách vycházel. Protože - rovněž ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu - Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazu provedeného obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3.,
vydání 1., č. 10, Praha 1995), nelze rozhodnutím obecných soudů ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic podstatného vytknout, zejména jestliže stěžovatel ani v odůvodnění ústavní stížnosti, spokojiv se pouze s obecným a povšechným tvrzením
o neúplnosti řízení, své výtky nekonkretizuje a neuvádí co a kterým důkazem
(v rozporu se skutkovým stavem zjištěným obecnými soudy) by mělo být prokázáno, skutečnost, že klíče od posuzovaného bytu měl k dispozici 16letý syn M., je pro povinnost stěžovatele vůči poškozené nerozhodná.

Obdobně nedůvodné je tvrzení stěžovatele stran omezení jeho procesních práv jako obžalovaného, a to nejen pro důvody patrné z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu
I. stupně (str. 4 rozsudku), ale i proto, že proti tvrzeně nesprávnému postupu soudce v hlavním líčení (omezení slova) se procesně přípustným způsobem neohradil, a tak z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně (ústavně zaručeného) práva poskytuje; z hlediska procesní čistoty řízení před obecnými soudy nebylo třeba se tímto tvrzením podrobněji zabývat.

Protože v postupu obecných soudů nebyla zjištěna taková pochybení, která by pod aspekty ochrany ústavnosti bylo lze označit jako ústavně nesouladná, též s přihlédnutím k důvodům již vyloženým, byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 16. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 47/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies