III. ÚS 432/99

16. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelek A. A., a Z. C., zastoupených JUDr. Z. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 6 Co 1231/99-182, ze dne 25. 5. 1999, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích, čj. 13 C 115/92-163, ze dne 28. 1. 1999,
t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelky osobně dne 6. 9. 1999 podaly Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"). Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 6 Co 1231/99-182, ze dne 25. 5. 1999, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, čj. 13 C 115/92-163, ze dne 28. 1. 1999, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatelek na určení povinnosti žalovaného uzavřít dohodu o vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Podle názoru navrhovatelek byla napadenými rozhodnutími porušena jejich práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 13 C 115/92, vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelky se žalobou podanou k uvedenému soudu domáhaly určení, aby žalovaný byl povinen uzavřít dohodu o vydání v žalobě specifikovaných nemovitostí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Svůj restituční nárok původně opíraly o skutečnost, že předmětné nemovitosti přešly na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že Okresní soud v Českých Budějovicích ve věci rozhodl částečným rozsudkem, čj. 13 C 115/92-78, ze dne 19. 12. 1996 tak, že vztahu k navrhovatelkám ve výroku III zamítl žalobu na vydání ideálního podílu pozemkových parcel p.č. 704/1, 704/2, 704/3, 704/4, 704/5, 704/6, 704/7, 704/8, 704/9, 704/10, 546/3, 546/4 a 546/5 zapsaných do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích a ve výroku IV rozhodnutí o vydání podílu jedné ideální šestiny nemovitostí, a to parcela č. 546/1, zastavěná plocha s technickou vybaveností, dům čp. 82 a parcela č. 546/2 se stavební vybaveností, zapsaných pro k.ú. T. u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích, ponechal rozsudku konečnému. K odvolání navrhovatelek ve věci rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací, který rozsudkem, čj. 6 Co 832/97-93, ze dne 27. 5. 1997, potvrdil ve výroku III rozsudek soudu I. stupně, v ostatních výrocích tento rozsudek zůstal nedotčen. Rozsudek soudu I. stupně nabyl právní moci ve výroku III dne 3. 9. 1997, v ostatních výrocích dne 26. 2. 1997.

Ze spisového materiálu dále vyplývá, že soud I. stupně pokračoval v řízení o žalobě na vydání zbývajících nemovitostí. Soud I. stupně zkoumal podmínky restitučního nároku podle § 6 odst. 1 písm. g) a k) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Konstatoval, že předmětem restitucí může být vždy jen věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů. V předmětné věci se jedná o nemovitosti. Ze znaleckého posudku však vyplynulo, že stavební vybavenost na par. č. 546/2 není samostatnou stavbou, není fakticky schopna samostatné existence. Nejedná se tedy o věc v právním smyslu, a proto i při splnění podmínek restituce by nebylo možno navrhovatelkám vydat podíl na části věci. Dále soud I. stupně konstatoval, že i pokud by tuto stavbu posuzoval jako samostatnou věc, došlo ke změně stavebnětechnického charakteru a jejímu vydání brání § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Soud I. stupně, pokud se jednalo o uplatněné restituční důvody, konstatoval na základě provedených důkazů, že z výměru Ministerstva výkupu v Praze, čj. 1/a-230/54, bylo zjištěno, že mělo dojít ke znárodnění domu čp. 82 v T. s pozemkovou parcelou kat. č. 546 zapsaných v knihovní vložce č. 459 v souvislosti se znárodněním Hospodářského družstva skladištního a výrobního v T. Usnesením Lidového soudu v T. z 27. 7. 1956 byl povolen zápis do pozemkové knihy tak, že vlastnické právo pro Krajský výkupní podnik, n.p. v Českých Budějovicích bylo vloženo jen ohledně stavební parcely kat. č. 546/2 se skladištěm. Pozemková parcela kat. č. 546/1 s domem čp. 82 zůstala nadále zapsaná ve vlastnictví fyzických osob. Vzhledem k uvedenému se restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích vztahoval jen na část původních nemovitostí, a to pozemková parcela č. 546/2 se skladištěm. Pokud jde o dům č.p. 82 na stavební parcele č. 546/1 dospěl soud I. stupně k závěru, že nebyly naplněny podmínky restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. kupní smlouva na nemovitost byla sice uzavřena v tísni, navrhovatelky však neprokázaly existenci nápadně nevýhodných podmínek. Soud I. stupně proto rozsudkem, čj. 13 C 115/92-163, ze dne 28. 1. 1999, žalobu zamítl.

Ústavní soud dále zjistil, že proti uvedenému rozsudku podaly navrhovatelky odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací. V podaném odvolání navrhovatelky namítaly, že soud I. stupně se z hlediska právního hodnocení nedostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem. Podle jejich názoru nebylo rozhodující, že geometrickým plánem ze dne 6. 6. 1956 byla stavební parcela č. 546 rozdělena na parcelu č. 546/2 se skladištěm a parcelu č. 546/1 s domem čp. 82, přičemž pozemek čp. 546/2 se skladištěm byl odepsán do nové knihovní vložky - vlastnictví Krajského výkupního podniku, n.p. České Budějovice. Uvedly, že rozhodující skutečností byl výměr Ministerstva výkupu, jímž došlo ke znárodnění domu čp. 82. Za dané situace se jednalo o znárodnění evidentně protiprávní, protože předmětem znárodnění byl obytný dům, který byl ze znárodňovacího procesu vyloučen. Dále navrhovatelky uváděly, že podle jejich názoru byly splněny i podmínky restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích,protože kupní cena, kterou obdržely podle tehdy platného cenového předpisu, neodpovídala skutečné hodnotě předmětných nemovitostí. Krajský soud v Český Budějovicích rozhodl o odvolání rozsudkem, čj. 6 Co 1231/99-182, ze dne 25. 5. 1999 tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. K věci samé pak uvedl, že byla uplatněna restituce ze dvou důvodů, a to podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o mimosoudních rehabilitacích, protože nemovitost přešla na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými předpisy, a podle § 6 odst. 1 písm. g) téhož zákona, protože nemovitost přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. K prvnímu v pořadí uvedenému restitučnímu titulu odvolací soud konstatoval, že původně před znárodněním dům čp. 82 (nyní část nacházející se na st. parcele č. 546/1) a část na stavební parcele č. 546/2 tvořily jeden funkční celek. To platilo do roku 1956, kdy byl tento celek rozdělen na dvě části, a to obytný dům na parc. č. 546/1 a skladiště na parcele č. 546/2. Po té došlo ke znárodnění skladiště s příslušnou parcelou a dům s parcelou zůstal ve vlastnictví navrhovatelek a ostatních spoluvlastníků. Tato část zůstala v jejich vlastnictví až do uzavření zmíněné kupní smlouvy. Pokud jde o stanovisko navrhovatelek, uvedl odvolací soud, že se mýlí, pokud se domnívají, že byla znárodněna celá nemovitost. Pokud by tomu tak bylo, nemohly by v roce 1986 tuto nemovitost prodat. Ve vztahu k části umístěné na stavební parcele č. 546/2 vycházel odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně z názoru, že se jedná o samostatnou věc v právním smyslu, ale jejímu vydání brání skutečnost, že stavba podstatně změnila svůj stavebnětechnický charakter (§ 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích). Ve vztahu k části nemovitosti na stavební parcele č. 546/1 odvolací soud přezkoumal, zda kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně v tom, že nepochybně při uzavírání kupní smlouvy existovala na straně navrhovatelek tíseň. Stejně jako soud I. stupně i odvolací soud konstatoval, že nebyla naplněna druhá podmínka, totiž uzavření smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek. I když navrhovatelky předložily určité doklady, z nich vyplývalo, že měly z nemovitosti příjem na nájemném, neměl odvolací soud za to, že jen z této skutečnosti lze vyvodit nápadně nevýhodné podmínky při prodeji. Dále uvedl, že v případě, že kupní cena byla dohodnuta podle cenových předpisů, platných v té době, nelze usoudit bez dalšího na neadekvátnost plnění a tedy nápadně nevýhodné podmínky. V předmětné věci bylo znaleckým posudkem ověřeno, že kupní cena respektovala tehdy platné předpisy. Za nápadně nevýhodné podmínky nemůže být sama osobě pokládána skutečnost, že tehdy platné cenové předpisy podhodnocovaly věci, jež tvořily tzv. soukromé vlastnictví. Takto chápaná nevýhodnost podmínek byla obecným produktem tehdejší doby, postihovala každého, kdo tehdy nemovitosti prodával. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně.

Proti oběma výše uvedeným rozhodnutím podaly navrhovatelky návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, protože podle jejich názoru bylo těmito rozhodnutími zasaženo do jejich vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a do jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení těchto práv spatřovaly navrhovatelky v tom, že za nesporné považovaly, že obě části nemovitosti tvořily jeden stavební celek a takto také byly protiprávně znárodněny a nikdy nebylo původní rozhodnutí změněno či zrušeno. Dále navrhovatelky široce uvedly skutečnosti, na jejichž základě se domnívaly, že znárodnění bylo protiprávní. Z důvodu opatrnosti uplatnily i druhý restituční titul, a to uzavření kupní smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Porušení svých základních práv spatřovaly navrhovatelky v tom, že obecné soudy posuzovaly předmětnou věc bez přihlédnutí ke všem okolnostem týkajícím se protiprávního znárodnění. Navrhovaly proto, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě napadená rozhodnutí.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení. Ve vyjádření krajský soud uvedl, že nepochybuje o správnosti názoru navrhovatelek, že znárodnění bylo protiprávní, avšak na rozdíl od jejich názoru, že znárodnění se týkalo celé nemovitosti, má krajský soud za to, že se vztahovalo jen k části nemovitosti na parcele č. 546/2, zatímco druhá část nemovitosti zůstala ve vlastnictví navrhovatelek a dalších spoluvlastníků. O tomto závěru svědčí i skutečnost, že navrhovatelky spolu s dalšími spoluvlastníky v roce 1986 předmětnou část prodali. Krajský soud se plně pro odůvodnění svého názoru odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Na závěr vyjádření pak uvedl, že jeho rozhodnutím nebyla porušena základní práva navrhovatelek, a proto by Ústavní soud měl podaný návrh zamítnout.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelky se dovolávaly právě ochrany základních práv zaručených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Z argumentace navrhovatelek v podaném návrhu je jednoznačně patrno, že jádrem stížnosti je nesouhlas navrhovatelek se závěry obecných soudů, které tyto soudy vyvodily ze zjištěného skutkového stavu. Je na místě připomenout, že obecně nesouhlas stěžovatelů s právními závěry soudů, které nesvědčily v jejich prospěch, nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, pokud soudy v řízení postupovaly způsobem uloženým jim příslušnými právními předpisy. Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů a konstatoval, že soudy se zabývaly všemi otázkami, které byly na pořadu jednání. Předmětnou věc zkoumaly ze všech uváděných hledisek a dostatečně široce zjišťovaly skutkový stav. Z hlediska procesu dokazování obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je stanovena v § 132 občanského soudního řádu. Ústavní soud ve svých rozhodnutím jednoznačně uvedl, že nemůže zasahovat do procesu hodnocení důkazů, pokud obecné soudy postupují v intencích výše uvedené zásady. Do procesu hodnocení důkazů by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze v případě, že by učiněné právní závěry byly v podstatném protikladu se skutkovými zjištěními. Taková situace však v předmětné věci nenastala. Ústavní soud proto po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo navrhovatelek na spravedlivý proces. Navrhovatelky dále namítaly porušení svého vlastnického práva. I zde vycházel Ústavní soud z ustálené judikatury. V předmětné věci se jednalo o restituční spor, kdy bylo na navrhovatelkách, aby prokázaly, že nastaly zákonem předpokládané důvody obnovení jejich vlastnického práva. Skutečnost, že neměly ve věci úspěch, nelze považovat za porušení tohoto práva. Ústavní soud proto i zde dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno vlastnické právo navrhovatelek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2000


JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 432/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies