III. ÚS 424/99

16. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 424/99


Ústavní soud rozhodl dne 16. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. Z., zastoupené JUDr. F. S., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. května 1999, sp. zn. 25 Cdo 393/99, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 1996, sp. zn. 19 Co 20/96, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. září 1995, sp. zn. 14 C 400/92, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění

Řádně a včas podanou ústavní stížností [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a),
odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] brojí stěžovatelka proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. května 1999
(25 Cdo 393/99-118), jímž bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 1996 (19 Co 20/96-75), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 v zamítavé části výroku, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. září 1995 (14 C 400/92-56), jímž byla zamítnuta část návrhu stěžovatelky co do částky 68.973,75 Kč s 3% úrokem z prodlení ode dne 6. 11. 1992 do zaplacení, a tvrdí, že obecnými soudy, jako orgány veřejné moci, došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených základních práv a svobod dle čl. 36 odst. 1, 2, 4 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelka spatřuje v tom, že obecné soudy nevyhověly v celém rozsahu jí uplatněnému nároku, když žalobou proti obci hlavního města Praha, městská část Praha 10, se domáhala zaplacení částky 78.281,25 Kč s příslušenstvím.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je její polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které jsou odlišné od závěrů stěžovatelky a které v řízení před těmito soudy ve svém důsledku znamenaly její částečný neúspěch. Obecné soudy ve svých rozsudcích nároku stěžovatelky vyhověly pouze v části a v části jej zamítly, a to z důvodu, jak je ve svých rozhodnutích vyčerpávajícím způsobem rozvedly (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), a proto jim ani z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.

Tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy se nezabývaly hodnocením jí předložených důkazů, nebo že nesprávně posuzují právní předpisy upravující náhradu nájemného, není z hlediska posuzované ústavní stížnosti rozhodné, neboť stěžovatelka přehlíží, že Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a zejména, že přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů se z jeho pravomoci vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).

Ústavní soud v posuzované věci nezjistil, že by postupem obecných soudů došlo k porušení zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) tím, že by tyto soudy v rámci hodnocení provedených důkazů a aplikace příslušných zákonných ustanovení hodnocení do svého rozhodnutí nepojaly nebo jinak se s předloženými důkazy zákonným způsobem nevypořádaly.

Zásadám v judikatuře Ústavního soudu již dříve vyloženým ústavní stížnost stěžovatelky nevyhovuje a pouhá polemika s právními závěry obecných soudů nemůže naplnit znaky zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky tak, jak jsou tyto zaručeny ústavním pořádkem České republiky nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Ústavní stížnost stěžovatelky je proto zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], když její zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy vyložených důvodů, tak, a to především, z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto, jak z výroku tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 16. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 424/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies