III. ÚS 175/99

16. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 175/99


Ústavní soud rozhodl dne 16. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. T. Ch. N., zastoupeného JUDr. B. G., CSc., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 1999, sp. zn.
7 Cmo 139/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34,
§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], brojí stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 1999
(7 Cmo 139/99-14), kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 23. července 1998 (33 Cm 281/97-6) a tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho práva na řádný a spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Porušení "práva na spravedlivý a řádný proces podle občanského soudního řádu" pak stěžovatel spatřuje v tom, že Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí "nepravdivě tvrdí", že proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze (33 Cm 281/97 ze dne 27. října 1998), kterým mu tento soud neprominul zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení téhož soudu téže spisové značky ze dne
23. července 1998, nepodal řádné odvolání. Toto odvolání měl dle tvrzení stěžovatele za něj podat jeho právní zástupce JUDr. B. G., CSc. Dále pak stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že mu dosud nebylo doručeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 27. října 1998 (33 Cm 281/97).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o porušení jeho procesních práv v řízení před obecnými soudy, které má spočívat jednak v nedoručení rozhodnutí soudu
I. stupně, jednak v nesprávném rozhodnutí soudu II. stupně o jeho žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat "zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci". Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů bylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod tak, jak jsou tyto v citovaných ustanoveních Listiny základních práv a svobod zaručena a jak byl opakovaně Ústavním soudem v jeho ustálené judikatuře vyložena. Tvrzení stěžovatele uváděná v ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud jako oprávněná, když zjistil, že usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne
23. července 1998 (33 Cm 281/97) nebylo stěžovatelovi přiznáno osvobození od soudního poplatku. Proti tomuto usnesení pak stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání nepodal. Dne
3. září 1998 a 21. září 1998 podal za stěžovatele žádost o prominutí zmeškání lhůty jeho právní zástupce. O této žádosti řádně rozhodl Krajský obchodní soud v Praze svým usnesením, pod spisovou značkou 33 Cm 281/97, dne 27. října 1998, tak, že zmeškání lhůty k podání odvolání neprominul. Na základě tohoto rozhodnutí tedy zcela nepochybně nabylo právní moci usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, jímž nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel však ani proti posledně označenému usnesení ve stanovené lhůtě odvolání nepodal, toto podal podáním dne 17. února 1999 a o tomto odvolání řádně rozhodl napadeným usnesením Vrchní soud v Praze dne 26. února 1999
(7 Cmo 139/99) odmítavým výrokem.

S ohledem na takto zjištěné skutečnosti nezbývá, než tvrzení stěžovatele uváděná v jeho ústavní stížnosti považovat za pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů, stejně jako je tomu stran tvrzeného nedoručení usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 23. července 1998 a stran podobností odkázat jej na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak i ze samotné povahy stěžovatelova tvrzení; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem[§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 16. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 175/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies