IV. ÚS 104/2000

21. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 104/2000










Ústavní soud rozhodl dne 21. března 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. V., zastoupeného JUDr. M. F., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 1999, čj. 29 Co 466/99-122,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatel uvádí, že obecné soudy nesprávně a nad rámec zákona vyložily ustanovení § 36 občanského zákoníku. V darovací smlouvě obsažená podmínka, podle které tehdy ještě nezletilá stěžovatelova dcera K. V. se zavazovala setrvat se stěžovatelem ve společné domácnosti s tím, že nesplněním této podmínky ztrácí tento dar ve prospěch dárce, je rozvazovací podmínkou nedovolenou a v rozporu se zákonem, neboť v té době nezletilá nemohla podmínku smlouvy sama nijak ovlivnit. Tato nedovolená rozvazovací podmínka způsobuje však, že právní úkon je nutno považovat za neplatný jako celek. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatel pro porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení napadeného rozsudku.

Z obsahu spisu 21 C 224/97 Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že po vydání zrušujícího usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 1999, čj. 29 Co 128/99-88, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 7. 1999, čj. 21 C 224/97-111, tak, že žalobu na určení stěžovatelova spoluvlastnického podílu k nemovitostem, ve výroku tohoto rozsudku blíže označeným, zamítl. V důvodech svého rozhodnutí uvedl obvodní soud, že rozvazovací podmínka obsažená v darovací smlouvě ze dne 28. 2. 1992 uzavřené mezi stěžovatelem a jeho tehdy nezletilou dcerou K. V., a to v čl. IV. ve znění "darování ze strany dárce se děje za podmínky, že obdarovaná K. V. až do své zletilosti setrvá ve společné domácnosti s dárcem Dr. V." a že "nesplněním této podmínky ztrácí obdarovaná dar ve prospěch dárce", je podmínku nedovolenou, neboť odporuje zákonu. Otázka, jaký vliv má existence takové podmínky na platnost právního úkonu, je posuzována rozdílně, nicméně obvodní soud se ztotožňuje s názorem, že podmínku nedovolenou bude třeba spíše posuzovat jako podmínku nemožnou, k níž se v souladu s ustanovením § 36 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku nepřihlíží. Soud nevidí navíc důvod, proč by se tato část darovací smlouvy nedala oddělit od jejího ostatního obsahu, a má proto za to, že jinak darovací smlouva zůstává v platnosti. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil, ztotožniv se v podstatě s právním názorem obvodního soudu a poukázav současně na jednoznačnost stěžovatelovy vůle učinit žalovanou vlastnicí sporných nemovitostí.

Obsah stěžovatelovy ústavní stížnosti představuje ve skutečnosti pouhou polemiku s již konstatovaným právním názorem, jaký obecné soudy zaujaly při výkladu ustanovení § 36 občanského zákoníku. Měl-li stěžovatel za to, že obecné soudy tuto nepříliš reflektovanou otázku vyložily nesprávně, měl v prvé řadě postupovat podle ustanovení § 239 o. s. ř. a podat návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Tento návrh však stěžovatel nepodal, a tím staví nyní podáním ústavní stížnosti Ústavní soud do pozice, v níž by k uvedené otázce, která není ani v literatuře vnímána jednotně, zaujal jakési sjednocující stanovisko. Vstupovat do této pozice a zastávat takovou roli však Ústavnímu soudu nepřísluší. Argumenty, které obecné soudy uvádějí na podporu svého rozhodnutí, svou logiku nepochybně mají, úkolem Ústavního soudu pak proto v dané situaci není přezkoumávat pouhou zákonnost napadeného rozhodnutí, je-li jinak nepochybné, že stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, č. 38 odst. 1 Listiny, když soudy obou stupňů v daném případě dokonce rozhodovaly opětovně.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se tedy Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.


Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.


V Brně 21. března 2000


JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 104/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies