II. ÚS 60/2000

21. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupené JUDr. H. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 1999, č. j. 58 Co 411/99-79, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podaným návrhem ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 1999, č. j. 58 Co 411/99-79, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 3. 1999, č. j. 5 C 166/98-55, s tím, že byla upřesněna adresa domu ve kterém se nachází byt o jehož převodu k výpovědi z nájmu se jednalo. Soud prvého stupně přivolil k výpovědi ze společného nájmu bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) h) o. z.

Stěžovatelka oběma soudům vytýká, že ve svých rozhodnutích konstatovali, že je nutno žalobu směřovat i proti jejímu nezletilému synovi M. V., jako účastníku řízení. Podle jejího názoru je nezletilý syn pouze příslušníkem domácnosti a pokud by měl být účastníkem řízení, potom mu měl být ustaven kolizní opatrovník, což se nestalo.

Dále namítá, že žalobci- vlastníci domu neprokázali, že v bytě nebydlí. Byt nebyl podle tvrzení stěžovatelky užíván pouze přechodnou dobu, a to do vyřešení celkových poměrů, vzniklých v důsledku jejího rozvodu s druhožalovaným a z důvodu nemoci nezletilého syna. Rovněž tak namítá špatné posouzení neplacení nájemného z její strany. Konečně stěžovatelka uzavírá, že žalobci kupní smlouvou převedli vlastnictví domu na jiné subjekty, kdy právní účinky převodu vlastnictví nastaly dnem 22. 10. 1997. Od tohoto dne nejsou, podle jejího názoru, žalobci účastníky řízení a neměl jim být doručován rozsudek odvolacího soudu, vyvolávající tak účinky právní moci.

Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, ve které zdůrazňuje, že nemůže plnit funkci další odvolací instance a že jeho ingerence do rozsudků obecných soudů nastává tehdy, pokud bylo prokázáno, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož stěžovatel byl účastníkem, bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

V posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že všechny stěžovatelkou namítané nedostatky byly již jí samou uplatněny v řízení u obou soudů, které se jimi zabývaly a také je řádně zdůvodnily.

Již soud prvého stupně se zabýval otázkou aktivní legitimace žalobců a z provedených listinných důkazů zjistil, že v rozhodné době, kdy byla žalovaným dána výpověď, byli spoluvlastníky předmětného domu a mají právo na ochranu podle § 126 o. z.

K další námitce o procesním účastenství nezletilého syna nutno uvést, že pojem "domácnosti" ve smyslu ustanovení § 115 o. z. nemá právní relevanci, neboť domácnost nepředstavuje samostatný subjekt občanského práva. Podle ustanovení § 706 o. z. v případě úmrtí nájemce, nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, se stávají nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, pokud žili v den jeho smrti ve společné domácnosti se zesnulým a nemají vlastní byt. Tak se stalo i v posuzovaném případě, a proto nezletilý získal právo užívání bytu jako samostatný subjekt práva. Výpověď se tedy musí týkat i jeho. Soudy rovněž dovodily, že se ve vztahu nezletilého k rodičům nejedná o kolizi zájmu, aby nezletilému, který byl zastoupen zákonným zástupcem, bylo nutno ustanovit kolizního opatrovníka (§ 30 o. z.).

Podaný návrh ústavní stížnosti nesplňuje ani základní podmínku ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť neobsahuje jediný poukaz na porušení základního práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem ze strany jednajících soudů. Nejedná se tedy o ústavní stížnost.

Protože Ústavní soud žádné porušení ústavnosti v posuzovaném případě neshledal, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS

V Brně dne 21. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 60/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies