I. ÚS 47/2000

21. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele Z.W., zastoupeného JUDr. A. P., advokátem, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 1999, čj. 30 Cdo 1851/99 - 220, a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 17. 3. 1998, čj. 30 Co 35/97 - 189,


takto:


Návrh ústavní stížnosti se odmítá.




Odůvodnění:


Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 21. 1. 2000, které označil jako ústavní stížnost, napadající rozsudky v záhlaví uvedené a požadující jejich zrušení. Je toho názoru, že uvedená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť jak soud druhého stupně, tak soud dovolací, nepostupovaly v souladu s občanským soudním řádem, který upravuje postup soudu i ve vztahu k průběhu řízení a dokazování. Poukázal na provádění dokazování odvolacím soudem v poměrně velkém rozsahu, zejména když bylo doplněno dokazování znaleckým posudkem znalce ing. K. M. Má za to, že odvolací soud překročil rámec odvolacího řízení v rozporu s ustanoveními § 213 odst. 2 o. s. ř. a znemožnil mu tak využití principu dvojinstančního řízení, přičemž zásadní námitkou žalovaného - stěžovatele, kterou bylo odstranění stavby žalobcem v nepřiměřeně krátké době, se odvolací soud vůbec nezabýval, a to přesto, že tato skutečnost podle názoru stěžovatele má zásadní význam pro hodnocení celkového stavu věci. V dalším stěžovatel ve své stížnosti vesměs opakuje argumentaci,, kterou se, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, oba soudy uspokojivě vyrovnaly. Vlastní závěry ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou se skutkovými a právními závěry obecných soudů.

Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Jeho působnost se váže na zjištění, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Jestliže čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem zákonem stanoveným a podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, nutno to chápat tak, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR) a především soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede ve smyslu § 120, § 123,
§ 213 a § 132 o. s. ř. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené ve shora citovaných článcích Listiny základních práv a svobod, svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud dospět k závěru, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních principů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů. Z obecného pohledu je si třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a též z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možno vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 10 C 1143/94, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 13. 8. 1996 Okresní soud v Liberci uložil žalobci N., v. o. s., povinnost uhradit žalovanému - stěžovateli - Kč 560 000,-- s přísl. (vzájemný návrh žalovaného uplatněný vůči žalobci na zaplacení zbytku kupní ceny z kupní smlouvy ze dne 5. 11. 1993, jejímž předmětem byl nedokončený objekt prodejny obuvi). Návrh žalobce proti žalovanému na zaplacení částky Kč 445 540,60 s přísl. (z titulu uplatněného práva z odpovědnosti za vady) soud prvního stupně zamítl, stejně tak zamítl i návrh žalovaného na vydání předběžného opatření, kterým by bylo žalobci zakázáno nakládat s domem čp. 601 na parcele č. 903/279 v katastrálním území S. P., obec Liberec. Při tomto rozhodnutí vyšel okresní soud z toho, že když žalobce zaplatil žalovanému jen část kupní ceny, jde v podstatě o odstoupení od kupní smlouvy, které je však odstoupením neplatným. Proto vyhověl vzájemnému návrhu žalovaného a uložil povinnost žalobci zaplatit mu částku Kč 560 000,-- z titulu nedoplatku kupní ceny. K zamítnutí návrhu žalobce dospěl soud prvního stupně proto, že tento vady žalovanému sice a řádně a včas vytkl, avšak jejich existenci neprokázal, když znemožnil provedení důkazu o objektivním posouzení vad tím, že odstranil stavbu bez řádného stavebního povolení.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci potvrdil, na základě odvolání žalobce, rozsudkem ze dne 17. 3. 1998, čj. 30 Co 35/97 - 189, rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu ohledně Kč 65 726,-- s přísl., dále změnil rozsudek v části žalobu zamítající a uložil povinnost zaplatit žalovanému částku Kč 379 814,60 s přísl. V části vyhovující vzájemnému návrhu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl vzájemný návrh na zaplacení částky Kč 114 459,40 s přísl. a dále ohledně 1% úroku denně z částky Kč 445 540,60 od 31. 3. 1994 do zaplacení, dále zrušil v této části výrok rozsudku soudu prvního stupně, v němž bylo žalobci uloženo, aby zaplatil žalovanému Kč 445 540,60 s 3% úrokem z prodlení od dne 31. 3. 1994 do zaplacení. Odvolací soud rozhodoval po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo a po doplnění dokazování znaleckým posudkem Ing. K. M., výslechy svědků, jakož i dalšími důkazy. Dospěl k závěru, že žalobci náleží z titulu slevy z odpovědnosti za vady částka Kč 240 000,-- a z titulu náhrady škody (vzniklé za demolici) částka Kč 139 814,60, tedy celkem Kč 379 814,60. Poněvadž z žádného důkazu nevyplývalo, že by mezi účastníky došlo k odstoupení od kupní smlouvy, odvolací soud uzavřel, že žalovaný by tak měl právo z kupní smlouvy na zaplacení nedoplatku kupní ceny Kč 560 000,--, který byl splatný dne 31. 3. 1994. Poněvadž dne 13. 4. 1994 byl proti jeho pohledávce ze strany žalobce učiněn kompenzační projev ve formě uplatnění nároku na slevu z kupní ceny v celkové výši Kč 800 000,-- a s ohledem na to, že návrh na slevu je důvodný, v okamžiku střetu těchto vzájemných pohledávek došlo k zániku závazku žalobce do výše Kč 560 000,-- z titulu nedoplatku kupní ceny. Proto podle názoru odvolacího soudu nemůže žalovaný důvodně nic požadovat.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 9. 1999, čj. 30 Cdo 1851/99 - 220, zamítl dovolání žalovaného podle § 234b odst. 1 a 5 o. s. ř., které se opíralo o možný případ přípustnosti podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., pro dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř.

Dovolací soud ve svém rozhodnutí nesdílí názor stěžovatele, že doplnění dokazování provedené odvolacím soudem odporuje ustanovení
§ 213 odst. 2 o. s. ř. Nedošlo tedy k vadě řízení, která měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále neshledal, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise není, anebo že by naopak nepokládal za zjištěno něco, co bez dalšího ze spisu vyplývá. Dále vyslovil, že odvolací soud pro své rozhodnutí použil správné právní předpisy, které i správně vyložil, proto tedy neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci.

Ústavní soud v rámci projednávání ústavní stížnosti stěžovatele dospěl k přesvědčení, že jak Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, tak i Nejvyšší soud ČR, ve svých rozhodnutích posoudily projednávanou věc správně a že odvolací soud při provádění doplnění dokazování se nedostal do rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. a rámec odvolacího řízení nepřekročil. Námitkami, které vznesl stěžovatel v průběhu řízení, se obecné soudy řádně zabývaly a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádaly. Skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy a pokud jde o jejich hodnocení, je nutno konstatovat, že odvolacím soudem bylo postupováno v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.

Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu v Liberci, sp. zn.
10 C 1143/94, nasvědčuje tomu, že jak soud odvolací, tak soud dovolací, při rozhodování předmětné věci respektovaly zásady týkající se práva na soudní a jinou právní ochranu, obsažené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v článcích 81 a 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, nelze z tohoto hlediska napadeným rozhodnutím obou soudů nic vytknout.

Z těchto důvodů Ústavní soud návrh ústavní stížnosti stěžovatele považuje za zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.




Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.







V Brně dne 21. března 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 47/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies