I. ÚS 395/99 - Odstupné při skončení pracovního poměru z důvodu úmrtí zaměstnavatele

21. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Podle ustanovení § 60a odst. 1 zákoníku práce, o odstupném,
zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru
výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 46 odst. 1
písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení
pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku.
Z textu § 46 odst. 1 písm. b) vyplývá, že zákonodárce počítal při
výpovědi dávané zaměstnanci s okolností zániku zaměstnavatele,
i když zřejmě podle původního znění § 8 zákoníku práce měl na
mysli jako zaměstnavatele socialistické organizace. Po provedené
novelizaci tohoto § 8 však zákoník práce definici upravil tak, že
zaměstnavatelem se pro účely zákoníku práce rozumí právnické nebo
fyzické osoby, které zaměstnávají fyzické osoby a tuto novelizaci
je třeba respektovat i při výkladu § 46 či § 60a zákoníku práce.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21.03.2000 sp. zn. I. ÚS 395/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci
stěžovatele F. O., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, účastníka
řízení Krajského soudu v Českých Budějovicích a vedlejšího
účastníka Okresního soudu v Jindřichově Hradci, o ústavní
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 27. 5. 1999, sp. zn. 8 Co 1427/99, a o návrhu na částečné
zrušení ustanovení § 60a odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. (zákoníku
práce), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 8 Co 1427/99, se zrušuje.


Odůvodnění
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 3.
1999, sp. zn. 4 C 924/97, bylo rozhodnuto v právní věci
navrhovatele (nyní stěžovatele) F. O. o dlužnou mzdu a náhradu
mzdy tak, že se určuje, že ke dni úmrtí J. H. (jeho
zaměstnavatele), tedy ke dni 26. 6. 1995, existovala pohledávka
navrhovatele vůči J. H. ve výši Kč 10 865,-- a návrh, aby bylo
určeno, že ke dni úmrtí J. H., tedy ke dni 26. 6. 1995, existovala
pohledávka navrhovatele vůči J. H. ve výši Kč 11 202,--, se zamítá
(kromě toho, že se žaloba zamítá proti druhé odpůrkyni).

V odůvodnění svého rozsudku soud vycházel ze zjištění, že
navrhovatel dne 29. 8. 1994 uzavřel se stavební firmou J. H.
pracovní smlouvu a dne 1. 9. 1994 vznikl jeho pracovní poměr. Dne
26. 6. 1995 J. H. tragicky zemřel a tato okolnost měla za následek
faktický zánik zaměstnavatelské firmy, když dědicové po něm
dědictví odmítli a dědictví jako odúmrť připadlo státu. Vzhledem
ke skutečnosti, že J. H. byl ženatý, neměl zrušeno a vypořádáno
bezpodílové spoluvlastnictví manželů, byla dána pasivní legitimace
druhé odpůrkyně.

Vůči odpůrci České republice - Okresnímu úřadu v Jindřichově
Hradci a pozůstalé manželce Z. H. měl navrhovatel pohledávky
z titulu nevyplacené mzdy za měsíc duben až červen 1995
a nevyplaceného odstupného ve výši Kč 22 067,--. Jak soud zjistil,
J. H. podnikal jako fyzická osoba na základě živnostenského
oprávnění. Když dne 26. 6. 1995 tragicky zahynul, v průběhu
dědického řízení jeho dědicové, tj. pozůstalá manželka, pozůstalý
syn a pozůstalá dcera, odmítli dědictví, a to i za své děti.
Usnesením ze dne 7. 11. 1997, čj. D 617/95 - 1031, bylo vypořádáno
bezpodílové spoluvlastnictví manželů H.

Dne 30. 6. 1995 byl ukončen pracovní poměr navrhovatele na
základě dohody o rozvázání pracovního poměru z důvodu zániku
zaměstnavatele podle § 46 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, když za
zaměstnavatele dohodu podepsal syn J. H. Dlužná mzda za měsíce
duben, květen a červen činila Kč 10 865,-- a odstupné Kč 11
202,--.

Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že je dána
existence naléhavého právního zájmu navrhovatele na určení, zda tu
určité právo je či není, ve smyslu § 80písm. c) o. s. ř., aby na
základě výsledků dědického řízení bylo zřejmé, zda státu připadají
nějaké peníze, či jiné věci, které může stát nabídnout namísto
placení ve formě peněz jako odpovídající hodnotu na splátku dluhu.
(Pokud by věřitel na takovou podmínku nepřistoupil, může stát
navrhnout likvidaci dědictví, i když dědictví není předluženo.
Žalobě na plnění nelze vyhovět za situace, kdy dědické řízení není
skončeno).

Po provedeném dokazování soud vyšel z toho, že podle § 251a
zákoníku práce smrtí zaměstnavatele, který je fyzickou osobou,
přecházejí na jeho dědice práva a povinnosti z pracovněprávních
vztahů. V daném případě, kdy J. H. zemřel bez zanechání závěti
a dědicové ze zákona se dědictví vzdali, připadá dědictví ve
smyslu § 462 obč. zákoníku státu jako tzv. odúmrť. Tím je dána
pasivní legitimace prvního odpůrce, tj. Okresního úřadu
v Jindřichově Hradci. Odpovědnost státu za dluhy je dána podle §
472 odst. 1 obč. zákoníku, podle něhož stát, jemuž dědictví
připadlo, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady
jeho pohřbu, stejně jako dědic. Vdova po J. H. byla zákonným
dědicem, dědictví se vzdala, jejich spoluvlastnictví bylo
vypořádáno, a proto soud dospěl k závěru, že není ve sporu pasivně
legitimována a žaloba proti ní byla zamítnuta.



Soud dále konstatoval, že povinnost zaměstnavatele platit
zaměstnanci za vykonanou práci mzdu je stanovena § 35 odst. 1
písm. a) zákoníku práce, takže nárok navrhovatele na zaplacení
dlužné částky Kč 10 865,-- nepochybně existoval. Ohledně jeho
nároku na odstupné ve výši Kč 11 202,-- soud dovodil, že podle §
60a odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci, u něhož dochází
k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem
z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce
nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru
odstupné ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku; nárok
na odstupné tedy vznikne až při skončení pracovního poměru.
Pracovní poměr navrhovatele u stavební firmy skončil dnem 30. 6.
1995 dohodou, tedy až tímto dnem vzniká navrhovateli nárok na
odstupné, když tento nárok v době úmrtí J. H. nebyl dán. Dohodu
o rozvázání pracovního poměru uzavřel s navrhovatelem syn J. H.,
k čemuž byl oprávněn podle § 251a zákoníku práce; k uzavření
dohody došlo ještě předtím, než syn J. H. dědictví odmítl.

Okresní soud tedy uzavřel, že ke dni úmrtí J. H. nárok
navrhovatele na odstupné nebyl dán a v této části žalobu zamítl.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 5.
1999, sp. zn. 8 Co 1427/99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a zamítl návrh na připuštění dovolání.



V řízení před krajským soudem stěžovatel zejména namítl, že
nesouhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně o jeho nároku na
odstupné, když má za to, že jeho pracovní poměr zanikl okamžikem
smrti J. H., který podnikal jako fyzická osoba a v jeho podnikání
od okamžiku jeho smrti nechtěl nikdo další pokračovat. Listina
nazvaná dohoda o rozvázání pracovního poměru pouze deklaruje tuto
skutečnost, když v době podpisu této listiny syn zemřelého nebyl
ani statutárním orgánem zaměstnavatele, ani správcem dědictví, ani
dědicem, který by v živnosti zemřelého pokračoval. Dovozuje tedy,
že jeho pracovní poměr skončil nikoliv právním úkonem, ale na
základě právní události. Uvedl, že zákoník nepředpokládá, že ke
skončení pracovního poměru může dojít i smrtí zaměstnavatele, tedy
na základě události, a to se prolíná i do dalších ustanovení,
která vycházejí z předpokladu, že ke skončení pracovního poměru ze
strany zaměstnavatele může dojít jen na základě právního úkonu,
a nikoliv události a upravují nárok na odstupné právě jen
v souvislosti s takovým právním úkonem, protože v době vzniku
a platnosti zákoníku práce fyzická osoba nemohla být
zaměstnavatelem, a proto zákoník ani se smrtí fyzické osoby jako
zaměstnavatele v této souvislosti neuvažoval.

Stěžovatel je toho názoru, že soud prvního stupně správně
dovodil, že důvodem nároku na odstupné je zánik pracovního poměru
u zaměstnavatele, nesprávně však judikoval, že tímto důvodem
zániku je předmětná dohoda o rozvázání pracovního poměru, kterou
za zaměstnavatele navíc nemohl nikdo platně uzavřít, a nikoliv
samotná událost - smrt - tedy zánik zaměstnavatele. Žádal
i připuštění dovolání z důvodu, že vznik nároku na odstupné při
smrti zaměstnavatele je otázkou zásadního právního významu.

Podle názoru krajského soudu jsou skutková zjištění soudu
prvního stupně úplná a pro rozhodnutí věci dostačující, avšak je
jiného právního názoru na otázku určení okamžiku skončení
pracovního poměru navrhovatele a jeho nároku na odstupné. Pracovní
poměr navrhovatele zanikl podle něho okamžikem smrti
zaměstnavatele, který byl fyzickou osobou podnikající na základě
živnostenského oprávnění a v důsledku absence dědiců nenastal ve
smyslu ustanovení § 251a zákoníku práce přechod práv a povinností
z pracovněprávních vztahů na jiné subjekty, když všichni zákonní
dědicové ve smyslu ustanovení § 463 a násl. obč. zákoníku dědictví
odmítli. Toto prohlášení o odmítnutí dědictví má zpětné účinky
k době zůstavitelovy smrti - tedy kdo jej učiní, ztrácí své
dosavadní postavení tzv. domnělého dědice a platí domněnka, jako
by tu v době nápadu dědictví nebyl. Nemohl tedy nastat přechod
práv a povinností z pracovněprávního vztahu mezi navrhovatelem
a zemřelým J. H. ve smyslu § 251a zákoníku práce na jeho dědice,
neboť dědiců není a zpětně ke dni zůstavitelovy smrti ani nebylo,
když ani stát, jemuž dědictví připadne jako tzv. odúmrť, není ve
smyslu ustanovení § 462 obč. zákoníku dědicem.

Z uvedeného vyplývá, že syn J. H. nebyl legitimován
k uzavření dohody o skončení pracovního poměru navrhovatele
a pracovní poměr navrhovatele skončil smrtí zaměstnavatele,
ztrátou jeho způsobilosti být subjektem práv a povinností
dvoustranného pracovněprávního vztahu bez možnosti jejich přechodu
na jiný subjekt.

Soud tedy s tímto způsobem skončení pracovního poměru, tj.
smrtí zaměstnavatele, nespojil nárok zaměstnance na výplatu
odstupného a měl za to, že právo zaměstnance na odstupné při
skončení pracovního poměru je vázáno na organizační změny,
vyplývající z vůle zaměstnavatele a podnět zaměstnavatele je
z hlediska právní konstrukce odstupného rozhodující. Soud
neshledal správným pomocí analogie rozšiřovat úmysl zákonodárce,
který podle něj váže nárok zaměstnance na odstupné na vůli
zaměstnavatele a nikoli na každé skončení nebo zánik pracovního
poměru, byť v daném případě bez vlastního zavinění navrhovatele.

Pokud jde o připuštění dovolání krajský soud uvedl, že nebylo
možno dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 a 2 písm.
a) o. s. ř. připustit, protože šlo o peněžité plnění nepřevyšující
Kč 20 000,--.

Uvedený rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl včas
podanou ústavní stížností ze dne 9. 8. 1999. Je toho názoru, že
citovaným rozsudkem byla porušena jeho ústavní práva - právo na
spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a narušen základní princip rovnosti všech
zakotvený v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a tento princip
porušuje i znění ustanovení § 60a odst. 1 zákoníku práce. Výkladem
zákona v rozporu s Ústavou ČR bylo též porušeno ustanovení čl. 95
odst. 1 Ústavy ČR. K důvodům ústavní stížnosti uvedl, že celá
záležitost je sice skutkově velmi jednoduchá, ale považuje ji za
precedenční proto, že ukazuje určitou mezeru v právních
předpisech, která vznikla společenskými změnami v našem státě
a která mohla být obecnými soudy překlenuta správnou interpretací
v souladu s ústavními principy. Poukazuje na dobu vzniku zákoníku
práce, kdy fyzická osoba nemohla být zaměstnavatelem a po změně
politických poměrů zde zůstala úprava, která nepředpokládá, že ke
skončení pracovního poměru by mohlo dojít i smrtí zaměstnavatele,
tedy na základě události. Má za to, že tento stav zakládá
faktickou nerovnost, když je znevýhodněn zaměstnanec, jehož
pracovní poměr skončil na základě události oproti zaměstnanci,
jehož pracovní poměr skončil úkonem, tedy výpovědí nebo dohodou.
Uvedl, že obecné soudy by měly interpretovat a aplikovat právní
předpisy tak, aby výklad byl v souladu s Ústavou ČR a Listinou
základních práv a svobod. Navrhuje proto zrušení citovaného
rozsudku krajského soudu a rovněž zrušení ustanovení § 60a odst.
1 zákoníku práce, neboť jej obecné soudy považují za kogentní,
vylučující interpretaci, přestože je to protiústavní a za dané
situace v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve
svém dalším podání ze dne 9. 1. 2000 poté upřesňuje petit návrhu
tak, že postačí v ustanovení § 60a odst. 1 zákoníku práce zrušit
slova "výpovědí danou zaměstnavatelem" a "nebo dohodou z týchž
důvodů".

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Českých
Budějovicích, který uvedl, že odkazuje na odůvodnění svého
rozsudku a nemá k němu co dodat, když námitky stěžovatele,
obsažené v ústavní stížnosti, již byly uplatněny v řízení před
soudem okresním i krajským. Soud navrhuje zamítnutí ústavní
stížnosti.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na
spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod s přihlédnutím k čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož je
soudce při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad
jiného právního předpisu se zákonem a porušení obecného principu
rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod.


Ústavní soud respektuje skutečnost, že není součástí soustavy
obecných soudů a že proto v zásadě nepřehodnocuje dokazování
prováděné před obecnými soudy. Soustředil se proto především na
posouzení otázky, zda v řízení před obecnými soudy nebylo porušeno
některé ze zásadních práv nebo svobod stěžovatele.

Z ustanovení hlavy prvé zákoníku práce o působnosti zákoníku
práce a hlavy druhé o účastnících pracovněprávních vztahů, resp.
z § 1 odst. 1 a z § 8 zákoníku práce vyplývá, že pracovněprávní
vztahy vznikají mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, přičemž
zaměstnavatelem mohou být jak osoby právnické, tak i osoby
fyzické.

Podle ustanovení § 60a odst. 1 zákoníku práce, o odstupném,
zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru
výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 46 odst. 1
písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení
pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku.
Z textu § 46 odst. 1 písm. b) vyplývá, že zákonodárce počítal při
výpovědi dávané zaměstnanci s okolností zániku zaměstnavatele,
i když zřejmě podle původního znění § 8 zákoníku práce měl na
mysli jako zaměstnavatele socialistické organizace. Po provedené
novelizaci tohoto § 8 však zákoník práce definici upravil tak, že
zaměstnavatelem se pro účely zákoníku práce rozumí právnické nebo
fyzické osoby, které zaměstnávají fyzické osoby a tuto novelizaci
je třeba respektovat i při výkladu § 46 či § 60a zákoníku práce.

Z důvodové zprávy k této problematice pak vyplývá, že
odstupné je koncipováno jako jednorázový příspěvek zaměstnanci,
který je určitou formou odškodnění zaměstnance za ztrátu
zaměstnání bez vlastního zavinění a odpovídá Úmluvě Mezinárodní
organizace práce č. 158 o skončení pracovního poměru z podnětu
zaměstnavatele.

Z komentáře (Komentář k zákoníku práce - JUDr. Josef Hochman,
JUDr. Ladislav Jouza, JUDr. Antonín Kottnauer, Praha 1999) dále
vyplývá, že předmětná právní úprava dopadá na všechny zaměstnance,
kteří pracují u zaměstnavatele v pracovním poměru, když
zaměstnavatelem může být jak právnická tak fyzická osoba, přičemž
je základní podmínkou pro poskytnutí odstupného rozvázání
pracovního poměru se zaměstnancem z důvodů uvedených v § 46 odst.
1 písm. a) až c) zákoníku práce. Odstupné pak nemá povahu mzdy ani
náhrady mzdy, ale je jednorázově poskytnutým peněžním plněním od
zaměstnavatele.

Podle ustanovení hlavy čtvrté Ústavy ČR o moci soudní, čl.
95 odst. 1, je soudce při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn
posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Je zde tedy
vyjádřena povinnost soudců rozhodovat i podle zákona ústavního
a Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního
pořádku České republiky. Podle obecných ustanovení zakotvených
v hlavě první Listiny základních práv a svobod, v čl. 1, jsou lidé
svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.

Za dané situace je třeba přisvědčit ústavní stížnosti, pokud
namítá, že tím, že v zákoníku práce není výslovně pamatováno na
případ skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele
událostí, a tím vzniká možnost faktické nerovnosti mezi
zaměstnancem, jehož pracovní poměr skončil na základě události
a zaměstnancem, jehož pracovní poměr skončil úkonem - ať již
výpovědí nebo dohodou, tedy nerovnost mezi zaměstnanci z hlediska
zaměstnavatele (osoba právnická - osoba fyzická). Přitom právní
úprava odstupného vychází ze základní koncepce odstupného jako
odškodnění zaměstnance při ztrátě zaměstnání bez vlastního
zavinění. Událost - smrt zaměstnavatele - bezpochyby patří do
kategorie důvodů, které zaměstnanec ovlivnit nemůže.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem
krajského soudu došlo k porušení článku 95 odst. 1 Ústavy ČR
o vázanosti soudce zákonem, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod o právu na spravedlivý proces a čl. 1 Listiny základních
práv a svobod o rovnosti v právech.



Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek
zrušil (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Pokud jde o návrh na zrušení některých ustanovení § 60a odst.
1 zákoníku práce, Ústavní soud konstatoval, že napadená ustanovení
nevedla sama ke skutečnosti, která byla předmětem ústavní
stížnosti, neboť k odmítnutí odškodnění vedl neúplný výklad
příslušného právního předpisu, tj. zákoníku práce, v jiných
ustanoveních, který nebyl v souladu se smyslem a účelem zákonného
předpisu. Nejde o libovolné rozšíření působnosti zákonného
ustanovení, ale o to, že výklad ustanovení § 60a, v souvislosti
s § 46 odst. 1 písm. b), vycházeje z novelizovaného ustanovení §
8, musí přinést pro zaměstnance stejné podmínky pracovní
i pracovněprávní, neboť ve věci odškodnění musí mít stejné
postavení, ať již zaměstnavatelská organizace zanikne nebo
zaměstnavatel - fyzická osoba - zemře.

V daném případě nejde o protiústavnost napadeného ustanovení
§ 60a odst. 1 zákoníku práce, nýbrž o ústavně konformní
interpretaci tohoto předpisu, která je přípustná a akceptovatelná.



Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. března 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 395/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies