II. ÚS 415/98

21. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců Antonína Procházky a Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti H.L., zastoupeného advokátem JUDr. J.D., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 5. 1998, čj. 2 Cdon 308/97-78, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1996, čj. 12 Co 113/96-57, a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 6. 12. 1995, čj. 10 C 32/95-38, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti s odvoláním na porušení práva vlastnit majetek a práva na nestranný soud domáhal zrušení shora uvedených rozsudků. V odůvodnění své ústavní stížnosti uvedl, že jeho žaloba na vydání nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, byla zamítnuta v podstatě proto, že nemovitosti nebylo možno vydat, když k nim Čs. stát nabyl vlastnictví na základě odúmrtí, tedy nikoliv způsobem, který je uveden v § 6 tohoto zákona.
Dále stěžovatel uvedl, že s tímto názorem nesouhlasí a tvrdí, že soudy měly jednak zkoumat, zda postup státu, který vedl k tomu, že měl nabýt vlastnictví odúmrtí, nebyl právě znovu projevem rasové perzekuce dle § 2 odst. 1 písm. c), § 3 odst. 2 uvedeného zákona, jednak, zda nedošlo k tomu, že již před rokem 1956 převzal stát nemovitosti bez právního důvodu, jak má na mysli ustanovení § 6 odst. 2 uvedeného zákona, či zda konečně nešlo o případ uvedený pod písm. c) § 6 odst. 1 uvedeného zákona, tedy že nemovitosti zanechal na území republiky. Potom ve své ústavní stížnosti odkázal na spis bývalého Lidového soudu v Praze 12 M 46/54, z něhož muselo být státu zjevné, že rodina je židovského původu a že existují zákonní dědicové, což je také důvodem, proč nebyly naplněny podmínky zák. č. 141/1950 Sb., a nemělo dojít k potvrzení nabytí dědictví státem. Dále namítl, že z ustanovení § 4 odst. 1 zák. č. 128/1946 Sb., neplyne jako podmínka projednání dědictví a jeho odevzdání soudem, proto měla být nemovitost vydána stěžovateli, neboť až do roku 1950 splňoval jako osoba zdržující se na území Československa podmínky tohoto zákona. Dále odkázal na obsah spisu ONV Sf 451/6-VII/3-Bd, z něhož vyplývá, že již v roce 1948 stát disponoval nemovitostmi bez právního důvodu, neboť s nimi hospodařil a vybíral nájemné. Konečně konstatoval naplnění skutkové podstaty § 6 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., vzhledem k tomu, že mu jako zákonnému dědici ve smyslu § 810 obecného zákoníku občanského náležela správa nemovitosti a její užívání, která nemohl vykonávat z důvodu emigrace, vyvolané politickou perzekucí.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu Klatovy, sp. zn. 10 C 32/95, spisem bývalého SN, sp. zn. 1 D 405/55, spisem ONV, sp. zn. Sf 451/6-VII/3-Bd, a spisem bývalého Lidového soudu v Praze, sp. zn. 12 M 46/54.
Ze spisu Okresního soudu Klatovy, sp. zn. 10 C 32/95, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v průběhu řízení o restituční nárok dle § 3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění zák. č. 116/1994 Sb., v odvolání proti zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně, dospěvšímu k závěru, že nemovitosti nelze vydat, neboť Čs. stát k nim nabyl vlastnictví na základě odúmrtí, namítal, že soud měl jednak zkoumat, zda postup státu, který vedl k tomu, že stát nabyl vlastnictví jako odúmrtí, nebyl právě projevem rasové perzekuce, a dále, zda nedošlo k tomu, že již před rokem 1956 převzal stát nemovitosti bez právního důvodu, jak má na mysli § 6 odst. 2 uvedeného zákona, a konečně zda nešlo o případ uvedený v § 6 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona, tedy že nemovitost zanechal na území republiky. Dále Ústavní soud zjistil, že při odvolacím jednání dne 29. 4. 1996 stěžovatel navrhl připuštění dovolání pouze k řešení otázky případu, který je uveden v § 6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., tedy zda stát může převzít majetek za současného porušení § 2 odst. 1 a § 1 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Pouze řešením této právní otázky, jako otázky zásadního významu a dosud neřešené (§ 239 odst. 2 občanského soudního řádu) se pak Nejvyšší soud zabýval rozsudkem ze dne 5. 5. 1998, čj. 2 Cdon 308/97-78, a dospěl k závěru, že pokud tehdy platná právní úprava z roku 1811 pamatovala na situace, kdy došlo k opomenutí dědice, v § 823 OZO tzv. dědickou žalobou vázanou na tříletou promlčecí lhůtu, nelze bez dalšího v daném případě dovodit politickou perzekuci nebo postupy porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody s tím, že stejně tak neposunuje věc do této roviny ani okolnost porušení § 128 a 129 nesporného patentu.





Protože dle ustanovení § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, potom stěžovatelova ústavní stížnost, podaná na poště k přepravě 24. 9. 1998, v části namítající, že stát převzal nemovitosti bez právního důvodu již před rokem 1956 podle § 6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., příp. že šlo o situaci upravenou v § 6 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona, je podle § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, opožděná, neboť v poměru k řešení těchto otázek je posledním prostředkem ochrany práv již rozsudek soudu druhého stupně Krajského soudu v Plzni, čj. 12 Co 113/96-57, doručený zástupci stěžovatele 11. 10. 1996. Stran právního posouzení otázky, zda postup předcházející přechodu nemovitosti na stát z důvodu odúmrtí lze v daném případě považovat za důsledek politické perzekuce nebo za postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody, dospěl Ústavní soud k závěru, že z hlediska ústavního nelze názoru Nejvyššího soudu o tom, že pokud tehdy platná právní úprava z r. 1811 pamatovala na situace, kdy došlo k opomenutí dědice v § 823 OZO tzv. dědickou žalobou vázanou na tříletou promlčecí lhůtu, nelze bez dalšího v daném případě dovodit porušení politické perzekuce nebo postupů porušujících obecně uznávaná lidská práva a svobody s tím, že stejně tak neposunuje věc do této roviny ani okolnost porušení § 128 a 129 nesporného patentu, pokud bylo upuštěno od ustanovení opatrovníka a formální vyhlášky neznámým dědicům. Jinými slovy, protože stěžovatel kromě svého tvrzení o naplnění skutkové podstaty politické perzekuce nebo postupů porušujících obecně uznávaná lidská práva a svobody, neuvedl nic, co by se týkalo osobní a nikoliv věcné roviny k poměru k paní O.F., nemohla konstatovaná porušení § 128 a 129 nesporného patentu a opomenutí dědice dosáhnout intenzity politické perzekuce nebo postupů porušujících obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Všechny shora uvedené skutečnosti považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo než ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu, dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.





JUDr. Vojtěch Cepl
V Brně dne 21. 3. 2000 předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 415/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies