II. ÚS 233/97

21. 03. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 233/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J.S., zastoupeného advokátem JUDr. L.L., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 1996, čj. 23 C 153/95-13, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 1997, čj. 11 Co 276/96-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, ve které se stěžovatel domáhal, aby ústavní soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 1996, čj. 23 C 153/95-13, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 1997, čj. 11 Co 276/96-31.
Z napadených rozsudků vyplývá, že stěžovatel je podílovým spoluvlastníkem id. 1/2 nemovitosti - domu v P. Další spoluvlastnicí předmětné nemovitosti je sestra stěžovatele H.S., a to k id. 1/6 a spoluvlastnicí zbývajících id. 2/6 nemovitosti byla až do své smrti 25. 12. 1994 jejich matka E.S. a otázka vlastnictví tohoto podílu je předmětem dědického řízení. Stěžovatel
uzavřel dne 5. 3. 1994 smlouvu o nájmu nebytových prostor v předmětné nemovitosti a jeho sestra H.S. podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 žalobu na určení neplatnosti této smlouvy, neboť smlouva byla uzavřena pouze stěžovatelem, bez souhlasu
ostatních spoluvlastníků domu. Obvodní soud pro Prahu 1 návrhu vyhověl a v rozsudku ze
II. ÚS 233/97
dne 27. 2. 1996, čj. 23 C 153/95-13, určil, že smlouva o nájmu nebytových prostor je neplatná, neboť nebyla uzavřena vážně. V odvolacím řízení Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvého stupně svým rozsudkem ze dne 5. 2. 1997, čj. 11 Co 276/96-31, potvrdil, neboť dospěl k právnímu závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor je pro nedostatek souhlasu alespoň některého z dalších spoluvlastníků neplatná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v návaznosti na čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Rovněž byl podle názoru stěžovatele porušen čl. 95 Ústavy, ČR v prvém odstavci, věta před středníkem, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem. Stěžovatel namítá, že právní závěr Městského soudu v Praze je v rozporu se zákonem a napadeným rozhodnutím tohoto soudu byla porušena jeho práva ústavou ČR založená, neboť v důsledku pravomocného rozhodnutí soudu mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu, jelikož soud nerozhodoval v souladu se zákonem.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, vyjádření vedlejší účastnice řízení a vyžádal si spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 23 C 153/95.
Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření plně odkázal na rozsudek ze dne 5. 2. 1997, čj. 11 Co 276/96-31, který považuje z hlediska právního posouzení věci za správný. Odvolací soud se zabýval otázkou platnosti nájemní smlouvy k nebytovým prostorům, kterou uzavřel pouze jeden ze spoluvlastníků, ačkoliv neměl na nemovitosti většinový podíl. Odvolací soud řešil tuto problematiku na podkladě ustanovení § 139 odst. 1 a 2 občanského zákoníku a na základě ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor.
Vedlejší účastnice řízení H.S. ve svém písemném vyjádření uvedla, že je přesvědčena, že navrhovatel nesplnil některé předpoklady k podání ústavní stížnosti, a to zejména předpoklady její přípustnosti podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť dne l.1.1996 vstoupila v platnost novela občanského soudního řádu, která v ustanovení § 239 umožňuje účastníku řízení podat odvolacímu soudu návrh na přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu i v případě, že by rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Toto své právo však stěžovatel neuplatnil. Dále vedlejší účastnice řízení uvedla, že stěžovatel považuje ústavní soud za II. odvolací instanci a dle jejího názoru nebylo žádné ústavní právo stěžovatele napadnutými rozhodnutími porušeno. Jako vedlejší účastnice řízení se plně ztotožnila s nálezem a odůvodněním soudu prvého i druhého Stupně. K jednání stěžovatele pak sdělila, že neplatná nájemní smlouva byla mimo jiné stěžovatelem uzavřena s mentální rezervací k vlastní výhodě, k obcházení zájmů a ku škodě spoluvlastníků, zejména pak výší dohodnutého nájmu v lokalitě, kde je výše nájmů stanovena v rozhodně vyšších hodnotách. V dalším vedlejší účastnice navrhla zkoumat, zda ústavní stížnost byla podána ve lhůtě stanovené zákonem.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

II. ÚS 233/97
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o určení neplatnosti nájemní smlouvy věcí posouzení obecných soudů, na jejichž argumenty uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí ústavní soud odkazuje.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry, které jsou uvedeny v odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení § 132 občanského soudního řádu respektována, a tak tornu podle názoru ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 281).
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 23 C 153/95, vyplývá, že soudy v řízení poskytly účastníkům stejnou možnost bránit svá práva a prokazovat uváděná tvrzení. Stěžovatel kromě pouhých tvrzení nepředložil žádný důkaz, kterým by vyvracel to, k čemu ve svých rozsudcích došly obecné soudy. Není úkolem ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno. Navíc je nutno si uvědomit, že neúspěch ve sporu neznamená, že stěžovateli nebyla poskytnuta soudní ochrana a možnost hájit svá práva soudní cestou. Ústavní soud dospěl proto k závěru, že v předmětné věci nebyl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny v návaznosti na ustanovení čl. 90 a 95 Ústavy ČR.
Ústavní soud se zabýval námitkami vedlejší účastnice řízení, přičemž konstatuje, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst.2 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud se neztotožnil s námitkou vedlejší účastnice řízení, a to, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nepodal návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 občanského soudního
řádu. Podle ustanovení § 239 odst. l občanského soudního řádu může odvolací soud vyslovit přípustnost dovolání pouze tehdy, pokud se jedná o "rozhodnutí po právní stránce zásadního významu". Je tedy na účastníkovi řízení, zda považuje "svůj případ" za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a podá návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, či svého práva nevyužije. V žádném případě však nevyužití možnosti podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení nemá za následek odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné.
Je tedy zřejmé, že ani interpretací a aplikací citovaných právních norem evidentně nebyla porušena namítaná základní práva a svobody stěžovatele, která jsou zaručena ústavními
zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

II. ÚS 233/97
pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.


P o u č e n í: Proti rozhodnutí ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. 3. 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 233/97, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies